Václavu Klausovi místo blahopřání k narozeninám

Jiří Menzel

Jsme taková rodina, se kterou sdílí domácnost bílý nosorožec. Není s ním příjemné bydlení. Do všeho vráží, všechno ušpiní, hodně nám toho sežere. Všem je nám to nemilé, mluvíme o tom, jenom hlava rodiny dělá, jakoby bílý nosorožec u nás neexistoval.

Na začátku byl ten nosorožec menší, spíš legrační, - co to je šest milionů od maďarského nebožtíka. Tenkrát ještě dnešní hlava státu hlavou státu nebyla, ale už tehdy, jak si pamatujeme, náš dnešní president zaujal pozici mrtvého brouka.

Jak šly roky, čím dál tím častěji propukaly aféry. Za dvacet let tu ten bílý tlustokožec pořádně vyrostl. Z ukradených milionů se stávají ukradené miliardy. Mnozí politikové, kteří přišli do politiky s prázdnými kapsami, odcházejí z politiky jako milionáři. Hlavu státu zajímá, jestli ministr umí anglicky, ale nezajímá ho, jak se může stát, že ministr přes noc zbohatl. Nevadí mu ani, že politické strany nemůžou doložit útraty za své volební kampaně.

Zajímavé je, k čemu se pan president vyjadřuje. Tu k finanční krizi, tu k oteplování, tu k okurkové nemoci. Je zkrátka ve všech oborech doma a má na ně svůj názor. Je to jeho právo. Zaráží mne okolnost, že zatímco obyčejný občan se pohoršuje nad nekonečnou ságou o korupcích, pro pana presidenta to jsou věci, které jsou mimo oblast jeho zájmů.

A tak když už po několikáté policisté zabývající se korupcí postupně, i hromadně, opouštějí svůj úřad, nebo jsou, za mlčenlivého souhlasu velkých stran, rozpuštěni, tak pan prezident ani nepozdvihne obočí, natož aby pohrozil svým profesorský ukazováčkem, i když, jako hlava okrádaného státu, by měl pořádně bouchnout pěstí do stolu.

A když vyhřezne nějaká opravdu ošklivá kausa, jako aféra Drobil, a hrozí, že si politici budou prát své prádlo veřejně, pozve si na Hrad pan prezident příslušné hlavy politických stran a poradí jim: Pánové, pokud nechcete přijít o všechno, nechte kostlivce ve skříni!

Ke všem těm aférám, o kterých si my denně dozvídáme, kterými se trápíme, Hrad většinou mlčí. Proč asi pana presidenta zajímá okurková nemoc víc, než to, o čem si v Česku cvrlikají vrabci na střeše. Nejspíš proto, že o tom všem ví mnohem víc, než tušíme.

Stávka

Tomio Okamura

Se stávkou zaměstnanců někdo souhlasí někdo nesouhlasí, každý z nás by se měl

ovšem zamyslet nad pravým důvodem stávky. Tím rozhodně není jen protest proti

snižování platu. Hlavní důvod přece je, že stávkující nevidí rozumné důvody pro

jejich snižování.

Argumenty a fakta, která zazní nížeji, nejsou nová, ani objevná. Jen se

zdá, že hlavně na vládě, se nad nimi nechce nikdo zamýšlet.

Je krize....

Ano - ale, který z úředníků, lékařů nebo policistů ji zavinil ? Celosvětovou

krizi rozpoutaly chamtivé a nepoctivé finanční ústavy a ratingové firmy.

Do nepoctivých praktik byli namočeni světoví finanční hráči, někteří i s

pobočkami či působností v České republice. V rámci krize se mnohé banky

po celém světě dostávaly do ztrát - české pobočky jsou ale v neustálém

zisku, který posílají od počátku krize mateřským společnostem do

zahraničí. Češi tak mj. pokrývají ztráty způsobené jinde a jinými. Státní

zaměstnanci se těžko smíří s tím, že oni budou platit za podvody v

nejbohatším podnikatelském oboru.

Stát má dluhy

Ano - otázka proč je má, je na knihu. Řekněme si poctivě, že tu jsou dvě

hlavní příčiny - rozkradení, v lepším případě téměř rozdávání

stamiliardového majetku za vlády pravice. A neúsporné hospodaření.

Neúsporné hospodaření i za vlády levice v dobách, kdy jsme mohli šetřit

na zlé časy. Případně sanování škod po minulých vládách a pokračování ve

"zlodějnách" u veřejných zakázek. Školníci z Uherského Hradiště stěží

pochopí, proč politici, kteří figurovali u rozkrádání majetku a příjmů státu,

teď chtějí náhradu škody po nich. Jejich názor má nepominutelnou logiku.

Stát musí šetřit.

Ano - s tím se ztotožní každý, věřím že včetně stávkujících, ale s

důrazným dovětkem - užiteční a pracující lidé by měli být o peníze obíraní

až na posledním místě. Utrácení státu a veřejných institucí za nesmyslné,

předražené projekty či nesmysly je bezpříkladné. Příkladů bychom našli

tisíce a v řádu stovek miliard v rámci posledních dvou desítek let.

Jen z posledních dnů si vzpomeňme na několik perliček:

- Nemocniční nákupy nepoužitelných teploměrů , které mají odchylku až 2

stupně po pěti tisících Kč, (zatímco nejpřesnější papírový je za pětikačku)

- Zápalné šňůry s dvouletou expirací nakoupené v množství na 225 let za

40 mil korun.

- Zpráva NKÚ: Nejméně polovina z každoroční státní dotace ve výši 50

miliard se na silnicích a dálnicích utrácí za stavby, které jednak bývají

předražené a jednak nemají žádný ekonomický efekt.

Stát je ve fázi, kdy jeho "schopnost rozumně nakupovat se změnila ve

schopnost utrácet peníze". Ekonom a člen národní ekonomické rady vlády

Pavel Kohout pro Hospodářské noviny prohlásil: "Pokud by se zakázky

(veřejné) lépe vypisovaly a organizovaly, ušetřené peníze by smazaly

většinu schodku státního rozpočtu."

Kdo je za vypisování a pravidla veřejných zakázek odpovědný - stávkující

zaměstnanci?

Státní rozpočet neprojedli důchodci

Z výše uvedeného si troufnu odvodit ještě jeden podotek - dluh není tak

velký proto, že by ho projedli důchodci, nezaměstnaní nebo matky s

dětmi. Je velký proto, že co šlo, to se nesmyslně utrácelo a rozkrádalo.

Pokud jde o dávky těm, kdo nepracují, přestože by mohli, dávala je dlouhá

léta svorně pravice i levice. Ani tu nenesou odpovědnost zdravotní sestry

s hasiči. Nejsou to sociální dávky, které ruinují stát. Jsou to miliardy na

konsolidaci bank nebo ztrátových železáren. Je to veřejná podpora

mnohých "velkopodnikatelů". Největší "sociální dávky" dostávají bohatí

podnikatelé formou dotací a můžeme říct, že čím bohatší, tím více dokáží

na nejrůznější nesmyslné "EU projekty" ukousnout. Tváříme se, že dnes

jde ponejvíc o evropské peníze - ale to je přece nesmysl - jde o naše

peníze, které jsme do EU poslali a vrací se zpět zvětšiny jen vyvoleným.

Nedůvěryhodní spořílci

Ministr dopravy Bárta nebo Saša Vondra na obraně se od nástupu do

funkce pustili do auditů a chapadla chobotnic identifikují a řežou. Oba

také vyhazují, každého, kdo je jen podezřelý z korupce nebo mrhání

veřejnými penězi. Bohužel k získání důvěry ve vládní škrty to nestačí. Na

garanta úspor se pasoval Miroslav Kalousek ověnčený skandály z

předražených nákupů na ministerstvu obrany. Ten politik, který léta spolu

vedl i vedl KDU - ČSL odpovědnou za ministerstva, kde se rozkrádalo

nejviditelněji - tedy na obraně a dopravě. Ten ministr, který dnes přijímá

úředníky vyhozené pro podezření z korupce z jiných ministerstev.

Nepopularita pana ministra není daná tím, že chce šetřit. To je jen zbožné

přání. Je daná tím, že lidé mají pocit, že vodu káže ten, kdo přes desítku

let pil víno. A nemám na mysli alkohol. V tomto ohledu může být naopak

pan Kalousek pro některé lidsky sympatický.

"Plošně škrtat umí i cvičená opice"

Problém v popularitě úspor je daný také plošnými a nepromyšlenými škrty

- viditelná je snaha bezhlavě uspořit, ber kde ber. Když se spoří v moderní

firmě, tak šéf nemůže dát příkaz uspořte na všem a všude tolik a tolik, bez

ohledu, co se stane. První na řadě je analýza, audity stávajícího stavu, s

rozborem následků budoucích úspor. Úspory nesmí ohrozit efektivitu

firmy, ale naopak ji posílit. Ve světě i u nás jsou analytické firmy

zaměřené na audity efektivity v komerčních i státních firmách. Pracují

"zdarma" - za odměnu si berou procenta z uspořených peněz. Uspoří až 25

procent výdajů - při zachování stávajících výkonů. Proč stát - tedy

ministerstva a státní orgány takové firmy neosloví a nezadají jim studie,

kde a za co ušetřit? Náklady by byly nulové, finanční efekt zaručený. O

plýtvání už máme kuriózní svědectví z ministerstva dopravy, kde

desetitisíce měsíčně stálo jen zalévání květin. Jako kdyby úředník neměl

už sílu zalít kytku na svém okně. Nesmyslných činností státu bychom našli

opět tisíce. Je třeba je pojmenovat a skoncovat s nimi.

Důležité jsou i příjmy

Moderní stát nejraději vybírá peníze formou daní. Svůj majetek ovšem

prodává či pronajímá obvykle za nízkou a netržní cenu. Myslím, že bychom

našli ovšem stovky nemovitostí či pozemků, které stát dokonce nechává

ladem a ještě platí za jejich údržbu. A teď neříkám prodejme ten majetek

- naopak - najděme nájemce, kteří majetek zvelebí a budou ještě platit.

Jak je možné, že šéfové státních či polostátních firem berou miliony

ročně? V čem jsou tak výjimeční, když většinou úřadují v téměř

monopolních firmách ? Proč stát nehledí na zvýšení ziskovosti těchto firem

a tyto zisky nevybírá? A nedělám si legraci, stát nečerpá zisky ze státních

firem (např. Budvar). Je šílené, že stát dodnes nedaní sázky. Sázkové

firmy sice mají odevzdávat procenta na veřejnoprávní účely, ale víme, jak

to v praxi vypadá. Peníze se přelévají od party k partě. Bezesporu by bylo

fajn, kdyby stát uměl vybrat peníze - ale vidíme, že například hejtman

Palas vládne až stomilionovým majetkem, který neumí vysvětlit, a na

který si legálně nikdy vydělat nemohl a s finanční policií to ani nehne.

Zdanění nelegálně nabytého majetku je celosvětově osvědčená a

praktikovaná věc - proč to samé nefunguje u nás, není záhada - zapadá to

do výše uvedených faktů.

Jako pravicový člověk také zastávám názor, že za své dluhy odpovídám já,

ne druzí, a měl bych je platit ze svého. Vláda ale dnes uvalila plošnou

pokutu lidem, kteří v drtivé části za schodky rozpočtu nemohou. Stát

pravda by neměl utrácet víc než má. Na stranu druhou by škrty měly

začínat od výdajů, které jsou nejvíce zbytečné. Objevit takový případ,

rovná se zatím malému zázraku.

Šetřit se musí. Pokud ale vláda chce, aby se lidé obětovali za zlodějny

druhých, měla by je o peníze žádat méně arogantně. Měla by padnout na

kolena a o peníze své občany s pokorou prosit.

Arno Kraus - básník a diplomat

Miroslav Raindl

V těchto dnech si připomínáme 90 výročí narození básníka Arno Krause /22. 6. 1921/. Nebyl však jen básníkem. V encyklopediích a různých slovnících bychom se dočetli, že byl také autorem celé řady knih pro mládež s dobrodružnou tématikou, publicista, filmový a televizní scenárista, překladatel. A také diplomat. Díky svému zaměření a schopnostem působil jako kulturní přidělenec zejména v Jižní Evropě /Itálie, Rumunsko, Bulharsko/.

Vyrůstal v Praze na Žižkově, navštěvoval reálné gymnázium v Libni, kde také v roce 1939 maturoval. Pokračoval studiem na vysoké škole. V období okupace, za války, pracoval jako lesní dělník a později jako zemědělský účetní. I v těchto profesích však nepřestával psát a současně si dokončil násilně přerušenou vysokou školu. V roce 1947 získal titul inženýra na Vysoké škole zemědělské v Praze.

Bezprostředně po skončení války v roce 1945 zúročuje svůj talent a začíná pracovat v Zemědělských novinách jako kulturní redaktor. Právě v tomto období jsou mu vzorem Jaroslav Seifert, nebo Vítězslav Nezval, kdy vydal veršovanou „Dámu s kaméliemi“ /obdoba Manon Lescaut/.

V létech 1952 – 1972 nastupuje k ministerstvu zahraničních věcí, kde prochází řadou významných pracovních pozic. Od kulturního atašé až po vedoucího sekretariátu ministerstva. V sedmdesátých létech /1972 – 1979/ byl vedoucím tajemníkem Svazu českých dramatických umělců.

Arno Kraus byl velice plodný autor. Je zřejmé, že talent zdědil po svém otci, spisovateli a překladateli A. Krausovi /1897 – 1976/. Společně spolu psali prózu pro děti.

Krausova tvorba je rozprostřena do širokého období. První verše mu vycházejí ve Studentském časopise již 30. letech. Vrchol nachází až v létech sedmdesátých, kdy se vrátil nejen k poezii, ale píše i romány, jeho scénáře jsou využívány ve filmu i České televizi /“Běž ať ti neuteče“, „Na stratu je delfín“, seriál „Start“, aj./. Dokáže se vyjádřit jak k velkým historickým událostem /osvobození ČSR/, tak i k věcem obyčejným, aby posléze svými knihami i vstoupil do světa dětí.

Byl pravidelným přispěvatelem do mnoha periodik /Literární noviny, Sluníčko, Večerní Praha, Mladá Fronta, Mladý svět, Tvorba, Tribuna, Rudé právo, Vlasta, Literární měsíčník, Večerní Brno, Učitelské noviny a mnoha dalších/. Vydal rovněž několik překladů z bulharštiny a psal i divadelní hry /viz. Slovník české literatury 1985/.

V jeho dílech se objevuje čistá, lyrická poezie, často se vztahem k přírodě. Opěvuje lásku, ale také oslavuje obyčejného člověka, jeho vztah k domovu, práci a rodině. Část jeho sbírek se také vrací i do dětství, do minulosti /“Pohladit růži“/.

Jeho literární dílo je prodchnuto je romantismem a lyrikou, tak i reálným životem, ve kterém zdůrazňuje především úlohu člověka své doby.

Zajímá vůbec naše novodobé vykladače historie, co říkají k zákonu o třetím odboji naši váleční odbojáři?

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

            Projednávání návrhu zákona o tzv. třetím odboji na parlamentní půdě s sebou přináší nemalé emoce z různých stran. Na jedné straně pravicoví poslanci zaštiťující se nutností finančního odškodnění (údajných) bojovníků proti minulému režimu, i když jim tito o takové ocenění často vůbec nestojí, na straně druhé často nepochopitelně nekritická adorace doby minulé i se všemi jejími nedostatky a zločiny. Obě strany přitom až příliš často nedokáží vzít v úvahu dějinný kontext, dobové mezinárodní souvislosti, skutečná historická fakta. A tak místo skutečných faktů a komplexní odborné nezávislé analýzy slyšíme jen emotivní výkřiky. Přitom se zcela nepochopitelně zapomíná na slovo těch, kteří k této problematice jistě právem mají hodně co říci. Jsou to naši váleční odbojáři, dnes již velmi staří muži a ženy, kteří jsou ale nejen živou kronikou událostí minulých desetiletí, ale dokáží se právě na celou věc podívat i z tolik potřebného nadhledu. Měli bychom jim pozorně naslouchat. Bohužel jejich názory se v křiku poslanců a vzájemných osočování a urážek vytrácejí.

Co tedy říkají někteří váleční odbojáři k návrhu zákona o třetím odboji? Tito lidé mají jistě mnohem větší smysl pro spravedlivější a odbornější posouzení dobového kontextu než třeba poslanec Marek Benda (ODS) sedící snad již dvacet let nepřetržitě v poslanecké lavici a logicky tak silně ztrácející smysl o životní realitě a skutečných problémech naší země.  A to nejen vzhledem k věku a životním zkušenostem třeba právě poslance Bendy na straně jedné a našich válečných odbojářů na straně druhé. Tito se v poslední době pravidelně například na stránkách čtrnáctideníku Národní Osvobození k návrhu uvedeného zákona vyjadřují.  A jejich postoje jsou určitě zajímavé a neměli bychom je nechat bez povšimnutí zapadnout. To platí i o našich poslancích. Zejména o těch, kteří pro tento zákon zcela nekriticky horují až s příliš křečovitou a špatně skrývanou snahou o získání voličských hlasů. Dejme tedy slovo našim skutečných válečných odbojářům a tomu, jaký postoj zaujímají k zákonu o třetím odboji.

Odbojáři ze světové války vznášejí proti uzákonění třetího odboje řadu zásadních námitek

„Senát ČR na svém jednání dne 9. prosince 2010 rozhodl o stažení návrhu zákona o protikomunistickém odboji. Stalo se tak na popud nedávno zesnulého senátora Jiřího Dienstbiera, jenž se odvolal na stanovisko čtyřiceti pěti odborníků na právo a historii, kteří po jeho prostudování návrh předloženého zákona označili za naprosto nedomyšlený…Pravicoví poslanci se rozhodli ignorovat názor více než čtyřiceti erudovaných odborníků, kteří provedli detailní rozbor návrhu a konkrétními příklady poukázali na jeho nedostatky. Prokázali tím naprosté opovržení názory široké veřejnosti – „obyčejných občanů“. Ti se nejen v tisku, ale také na shromážděních vlasteneckých organizací a sdružení, neshodují s umíněným postojem určitých poslanců, kteří svým hlasováním ve sněmovně podpořili kontroverzní návrh k přijetí zákona, jenž by některým účastníkům protikomunistického odboje umožnil získat osvědčení válečného veterána obdobně, jako účastníci odboje proti nacismu a fašismu za 2. světové války. Normální, obyčejný občan malého, ale dosud ještě našeho státu se nestačí divit, jak je možné, že nepochybně vysoce vzdělaní a kultivovaní členové Senátu a PS ČR mohou proti vůli a názoru většiny našeho národa zarputile a umíněně prosazovat návrh zákona, který je evidentně v rozporu s historickou zkušeností a morálními kritérii….Historie je neúprosná a nelze ji přizpůsobit tak, jak by si někteří, historie a práva neznalí poslanci a poslankyně, představovali. Takzvaný třetí odboj proti socialistickému zřízení nelze srovnávat s rozsahem a právním podkladem s druhým, celostátním odbojem proti nacismu a fašismu. Druhý odboj v období 1939 – 1945 měl celonárodní charakter a kromě zrádců a konfidentů do něho byl zapojen prakticky celý národ, což se o protisocialistickém odboji při nejlepší vůli nedá tvrdit…..Všichni účastníci druhého odboje bojovali za druhé světové války bok po boku bez rozdílu náboženského nebo politického přesvědčení s jediným cílem – dosáhnout osvobození milované vlasti a vyhnat z ní německé okupanty. Nic takového však neexistovalo v letech 1946 – 1989. Především již nebyla žádná válka…. Jak je nám věkově starším dobře známo, válečný stav ani občanská válka v bývalém socialistickém Československu nebyly. Existence ČSSR byla celosvětově uznávaná. Měla svoje diplomatické zástupce v cizích zemích, v OSN a v dalších mezinárodních organizacích…Žádný soudný člověk není a nemůže být proti tomu, aby se skutečně nevinným obětem třídního boje dostalo finančního odškodnění a zejména zdravotní a lázeňské péče. Odškodnění by se  mělo dostat ale také obětem teroristické činnosti Mašínů a dalších aktivních protirežimních teroristů. Nebo snad nezasluhují soucitu?“

Jaroslav Maršák, 87 let, účastník 2. odboje
 (Národní Osvobození č. 8/2011)

„I já, který se, na rozdíl od naprosté většiny ilegálů, hrdě hlásím k příslušníkům třetího odboje, stojím jednoznačně na straně občanů odmítajících jeho uzákonění a to z několika důvodů. Každopádně se odmítám postavit do jedné řady se „vzorovými“ odbojáři typu bratří Mašínů, jež nemohu pokládat za nic jiného než li za zločince. Podle mého názoru nebyli odbojáři. V daném případě jde o egoisty, kteří, vědomi si svého postavení ve stávající společnosti, neviděli žádnou perspektivu, a proto se rozhodli odejít. Vzhledem ke svému charakteru se neštítili dopustit ani těch nejohavnějších kriminálních deliktů, a to bez ohledu na to, na kom je páchají. Zavražděné osoby sice mohly patřit k nenáviděným komunistům či jejich přisluhovačům, ale právě tak dobře k zakamuflovaným odpůrcům režimu nebo dokonce k aktivním odbojářům. Mohu si proto být naprosto jist, že pokud bych jim vstoupil do cesty třeba také já, rovněž by můj život nešetřili. Poté, co za sebou při odchodu z republiky razantně práskli dveřmi, neměli jiné východisko, než vstoupit do armády. Jakmile si vydělali peníze, ihned začali podnikat, stali se zbohatlíky, a když je náš vnitřní odboj žádal o pomoc, obrátili se k němu zády. Za to vše si zaslouží být vyznamenáni?!….Rovněž si nedovedu představit, že bych se za svou někdejší aktivitu domáhal jakýchkoli výhod, ale v případě schválení předmětného zákona by se jistě, jako v případě druhého odboje, vyrojila celá řada takzvaných odbojářů, kteří proti režimu neučinili ani to nejmenší, ale snažili by se vytěžit z uzákoněných výhod maximum. …Také si nedovedu dost dobře představit, jakým způsobem bych dokládal svou odbojovou činnost, když právě díky jedinečné konspiraci se mi nakonec podařilo přežít. V současnosti se bez nároku ke svým aktivitám hlásím, třebaže sebekriticky neváhám přiznat, že si nejsem zcela jist, zda, vzhledem ke stávající situaci ve společnosti, bych měl být na krušná léta v ilegalitě hrdý, či bych se za ně dokonce neměl stydět…. Zatímco vlast se svíjí ve finančním deficitu, u nás z jedinců s holým zadkem se za pouhých dvacet let vyrojilo největší procento miliardářů na počet obyvatel v celém světě. Na tento fakt skutečně nemůžeme být pyšní. Proto se skuteční odbojáři odmítají ke své činnosti hlásit, natož aby za ni hodlali uplatňovat jakékoliv výhody.“

Mjr. M. Meč
(Národní Osvobození č. 9/2011)

„V souvislosti s předloženým návrhem zákona o protikomunistickém odporu, je nezbytné si ujasnit, co je odboj a co odpor. První čs. odboj z první světové války 1914 – 1918 byl bojem za vytvoření samostatného svobodného a demokratického československého státu. Druhý odboj v období 2. světové války byl bojem za osvobození samostatného a svobodného Československa. Třetí komunistický odpor (odboj) po únoru 1948 lze charakterizovat jako boj o obnovení demokratických principů z doby po roce 1918. Mezi třetím odporem a předešlými odboji shledáváme řadu odlišných rysů. První odboj měl své řídící centrum v zahraničí a čs. Národní radě a domácí centrum v tzv. Mafii. Druhý odboj měl obdobná centra v zahraničí i doma. V prvním to byli Masaryk, Štefánik a Beneš (v zahraničí). Doma zase v Mafii Kramář, Rašín a další. V čele druhého zahraničního odboje stál Dr. Edvard Beneš se členy exilové vlády a doma pracovaly odbojové organizace jako Obrana národa a jiné. Třetí odpor (odboj) takové centrum ani v zahraničí ani doma neměl. Za tento odpor se nezasazovaly žádné výrazné osobnosti, jako tomu bylo u dvou předchozích odbojů. Třetí odpor (odboj) pracoval v míru, zatímco první a druhý probíhaly ve válečných časech. V souvislosti se třetím odporem šlo o odpor proti příslušníkům vlastního národa, kteří, oslněni komunistickou ideologií a záštitou SSSR, se měnili v poslušné vykonavatele totalitní zvůle. Veterán – vysloužilec je pouze ten, kdo bojoval se zbraní v ruce proti nepříteli. Tento názor potvrzuje Mezinárodní ústava a rovněž MO ČR. Válečný veterán je podle paragrafu 3 zákona č. 170/2002 Sb., občan ČR. Váleční veterání nejsou podle paragrafu 1 odstavce 1 písm. g) zákona č.255/1946 Sb., političtí vězni.“

Ing. M. Fišer, veterán 2. sv. války, Rychvald
(Národní Osvobození č. 6/2011). 

Mnoha našim poslancům schází podstatné vědomosti o historii a nahrazují je pouze emocemi a siláckými slovy

            Existuje u nás nepochybně mnoho odpůrců minulého režimu, kteří proti němu aktivně působili, mnozí z nich však o žádné finanční odškodnění vůbec nestojí, o morální jistě ano, o zvláštní zákon na druhou stranu nikoliv. Tito lidé potřebují především prožít důstojně zbytek svého stáří, tedy nyní především jim dostupnou kvalitní sociální a zdravotní péči. Mnozí z nich dobře ví v jaké situaci je tato země a dalšími finančními nároky ji nechtějí zatěžovat.  Ti, kteří nadšeně horují pro zákon o třetím odboji silně připomínají svazáky z 50. let nekriticky obdivující Sovětský svaz a Stalina. Nechtějí slyšet nic jiného než svoji v mnoha směrech velmi pokřivenou pravdu. Jakékoliv námitky pak odbývají argumenty malého dítěte, kterému rodič odmítá koupit oblíbenou hračku. Naopak ti, kteří se snaží popírat nebo zlehčovat prokazatelné zločiny minulého režimu by si měli taktéž doplnit svoje vědomosti. Možná pro začátek úplně postačí a nebude je to stát ani moc času, když se podívají na dva kvalitní české filmy, které reálně zachycují dobu 50. let minulého století. Prvním z nich je Hubačův Hřbitov pro cizince, o tom kterak se poúnorový režim zachoval k pilotům z Anglie. Prostý lidský příběh bez zbytečného patosu a moralizování objektivně zachytil nevděk vůči odbojářům ze západní fronty, na druhou stranu i to, že daná doba nebyla rozhodně černobílá. Druhým snímkem je patnáct let starý film Bumerang zachycující život v lágru v 50. letech a především skutečnost, že se mezi politické vězně mohl snadno tehdy dostat i jejich bývalý trýznitel. Oba snímky lze doporučit i mladé generaci. Pro poznání toho, co se u nás mimo jiné dělo v 50. letech poslouží myslím mnohem lépe než velmi pravděpodobně ideologicky zabarvený a kostrbatý výklad učitele při hodině dějepisu. Pro pochopení naší novodobé historie se všichni budeme muset ještě hodně učit a hodně naslouchat i pamětníkům bez ohledu na jejich politickou orientaci.

Kam jsme došli rok po volbách vedeni vládou rozpočtové odpovědnosti?

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

Česká politika se již několik let brodí v čím dál hlubším marasmu. Celou společnost pak decimuje vědomí, že nelze zatím očekávat výraznější změnu k lepšímu nejen co do stavu celkového klimatu u nás, ale především odborného řešení problémů, jež se stále více kupí. Nejpozději někdy od roku 2004/2005 zažíváme permanentní politické krize. Máme sice zvolený Parlament a Senát, ustavenou vládu, krajská i obecní zastupitelstva pilně pracují, tedy nezúčastněný pozorovatel by si mohl myslet, že je u nás vše v mezích standardního fungování demokratické společnosti a jejich institucí a není tedy důvod k pesimismu a nadávání na poměry podobně jako za minulého režimu. Tehdy také vše zdánlivě bez větších změn nějak fungovalo. Naše politika v minulých letech  neuvěřitelně zhrubla, nejpozději od předvolebního období roku 2006, kdy sdělovací prostředky vnutily veřejnosti názor, že jde především o souboj dobra zosobněného statným, urostlým švihákem Topolánkem a jeho stranou se zlem zosobněným menším, zavalitým, nebezpečným   a nevzhledným levičákem Paroubkem s jeho partají. Nejen že se naše politika nejpozději od tohoto období výrazně polarizovala, ale znovu se ukázalo, komu straní většina sdělovacích prostředků. Především pak jejich nevalná odborná úroveň, neschopnost kvalitní nezávislé analýzy a nenaplněná role skutečných strážců demokracie. Sdělovací prostředky stále pokračují v prezentaci povrchních sdělení, bulvárních zpráv a negativistických kampaních cíleně mířených tu proti komunistům, jindy proti socialistům, odborům či sociálně slabým či rovnou proti každému kdo hledá alternativu vůči vládnoucí pravici. Je to stav, který snad v tomto měřítku jinde nemá obdoby. Opravdu u nás citelně schází osobnost novináře Karla Čapka, tedy člověka širokého společenského přehledu a schopnosti trefně pojmenovávat nešvary doby a nabízet alternativu k nápravě bez ideologických klišé, zároveň se silným morálním apelem a důrazem na sociální stránku nápravy věcí veřejných.

Nový styl v politice? Ale kdeže…

            V poslední době se u nás objevilo několik důležitých událostí, které nám opět připomněly, kdo u nás vládne  a ve prospěch koho se u nás vlastně vládne. Zdánlivě spolu ne zcela související události však mají mnohé společné, stačí je přitom snad jen připomenout bez větších komentářů. I proto, že v těchto dnech přesně před rokem  skočily volby, které měly vytvořit silnou, akceschopnou, pravicovou vládu rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci. Jaký je stav po roce od oněch tehdy prý přelomových voleb, které do Poslanecké Sněmovny přivedly prý nové, svěží, mladé, nadějné a neokoukané tváře? Stručně řečeno pro mnohé z nás je situace horší po stránce ekonomické a sociální. Rodinné rozpočty jsou již dnes silně napjaté zdražováním základních životních potřeb, nemluvě o tom, jak se svou penzí vyjde většina důchodců. A má být ještě hůř…  Ony nové tváře pak velmi rychle našly přizpůsobení se v politickém žabinci, naučily se využívat všech výhod plynoucích z politické funkce jako třeba zaměstnávat v pozici asistentů své kamarády, známé a příbuzné. Tedy až na vyjímky žádná změna k lepšímu. Před rokem se pravicová média předháněla v chvalozpěvech na poslankyni VV K. Kočí, která prý patřila k symbolům nového, lepšího stylu v naší politice. Teď se dozvídáme, že tato dáma, nejen že neměla téměř žádnou reálnou pracovní praxi, navíc ani zásadní politickou vizi, ale že jí ani poslanecký plat nestačí k tomu, aby si mohla v centru Prahy kupovat luxusní kabelky a tak jí kolega Bárta musel zcela nezištně posílat obálky s kapesným (údajně půjčka). Aféra s odposlechy a vyjádření Bárty na utajené schůzi o tom, že do politiky vstupuje proto, aby získal styky a zakázky pro soukromé podnikání jsou dostatečně známé a není třeba je zde dále připomínat.    

 Třídní boj tady a teď

            Poslanec Úlehla (ODS) jde na nový styl v politice ještě důkladněji, vyzbrojen slovníkem normalizačního sekerníka odhodlaně vstříc nepříteli. Tento bývalý úředník magistrátu a bývalý primátor Zlína na Facebooku vyslovil asi před měsícem několik  myšlenek, které stojí za připomenutí. Ukazují totiž velmi dobře samotné ledví dnešní pravice a její myšlenkovou úroveň, která svědčí o velké prázdnotě údajných pravicových idejí, ale i netoleranci k jiným názorům, přízemním hulvátství a rasismu. „Statisíce rudých blbů neexistují !!! A komunisti mimo ČR jsou o tři třídy lidštější, vzdělanější, nekriminalizovaní svojí minulostí, bez fašistických sklonů atd. Znám max. 10 opravdu slušných lidí, kteří ale v řadách KSČM na mne působí dojmem, že tam vůbec nepatří, ale jinak je členská základna a portfólio voličů prachsprostý "póvl", "plevel společnosti" a "tupé neschopné, a často závistivé - po znárodnění toužící, stádo hovádek, bez potřebného vzdělání nebo řemeslnické profese, aby se dokázali bez okrádání úspěšnějších, sami uživit…Proletarius již "od narození" žije v omylu, že na co si ukáže a po čem touží, má nárok získat, i když to patří druhým,a to i kdyby si to měl vzít násilím !!! A pokud se někdo zdráhá mu vydat své osobní (a někdy i duchovní) vlastnictví, pak je podle rudých katanů zapotřebí ho převychovat v pracovním táboře nebo podobném zařízení...  “, uvedl Úlehla, poslanec, o kterém snad dosud vůbec nebylo slyšet. Každý politik se potřebuje občas zviditelnit, někdo to umí hlavně prací, například přípravou návrhů zákonů, jiný jen siláckými slovy plnými urážek, demagogie a rasismu.  Sám Úlehla většinu profesního života úředník či politik si ale protiřečí, vždyť i on má možnost podnikat, vytvořit si živnost a živit se tak sám, jak jiným rád doporučuje. Ano, jistě, ono je pohodlnější nechat se daňovými poplatníky vyživovat  pevně zabořen do poslanecké sesle.

            Myšlenkové směřování nemalé části současné pravice u nás však ještě trefněji než poslanec Úlehla vyjádřil jistý pisatel v dopise přednímu komentátoru deníku Právo M. Hekrdlovi, který z něj v Právu (28. května 2011) ve svém komentáři „Dobře utajené jméno“ ocitoval hlavní část. Pisatel se představil jako majitel „ubohé firmičky“. Jeho názor je však velmi zásadní a svým zaměřením průhledný až z něj mrazí, silně připomíná atmosféru doby druhé poloviny 30. let v Evropě. „V blízké budoucnosti nastane boj mezi třídou živitelů a živených. Na jedné straně kapitál spolu s mladými, zdravými, vzdělanými a odhodlanými lidmi a na  straně druhé daleko menší skupina starých, nemocných, nevzdělaných a chudých. Boj nebude čistý, ale bude rychlý. Musí proběhnout, jinak západní civilizace podlehne té východní….Ač již oba máme svůj věk, jistě se dožijeme doby, kdy bude kapitalismus nahrazen autoritativním režimem, který bude řízen přísně manažersky (ABL není zdaleka první vlaštovka) a na jehož stranu se přikloní většina západní civilizace. Slabí nepřežijí v zájmu přežití většiny. A na to si klidně vsadím… Nejsem žádný fašista a navíc se vás – komunistů – nebojím.“  Podobný názor není dnes vyjímečný a lze jej slyšet z různých stran a vrstev, i od lidí, od kterých bychom to nečekali, lékařů, učitelů ba i duchovních. Tedy jakýsi třídní boj naruby nebo přímo občanská válka? Víme, že dějiny se v cyklech v různých obměnách opakují. Na druhou stranu český národ i Evropa již přežily řadu krizových období. Jak blahé paměti zpíval Karel Kryl: „My přežili jsme Habsburka, dnes máme doma wartburga a tuzexový konto v Živnobance…“. Ale situace je dnes samozřejmě vážná a vře to na řadě míst Evropy, nejen ve Španělsku či Řecku, tedy státech které mají s fašistickými režimy nemalé zkušenosti.  Zde všude se ale bouří  zejména proti sociální politice svých vlád zaměstnanci (tedy slovy pisatele ti živení), nikoliv zaměstnavatelé (slovy pisatele živitelé). Ostatně třídy otroků, poddaných, námezdních sil, později dělníků, dnes řadových zaměstnanců různých oborů byly vždy početně silnější než šlechta, továrníci, sedláci, kapitalisté, zaměstanavatelé.

Vládne oprávněný pocit, že někteří si mohou dovolit všechno a stát jim to ještě zaplatí

            Podle změn v důchodovém systému se má již brzy snížit většina důchodů, malá část naopak zvýšit a opět malá část nejnižších penzí přibližně zůstat na stejné úrovni. Tato změna přesně odpovídá politice současné vlády, bohatým dávat a chudším či chudým ještě více z kapes brát. Prý pro nejchudší budou kompenzace. Na Slovensku vláda nyní dává sociálně slabým občanům zdarma mouku a těstoviny. Na osobu jde o 20 kilogramů mouky a stejné množství těstovin. Stát k tomuto účelu ze svých rezerv vyhradil 45 tisíc tun obilí. Tendr na zpracování obilovin vyhrály čtyři firmy, z toho i dvě české. Mají vyrobit na 20 tisíc tun mouky a bezvaječných těstovin. Premiér Nečas si dobře rozumí s premiérkou Radičovou, takže se možná nechá inspirovat… 

            Vláda rozhodla, že se budou zvyšovat správní poplatky, tedy i poplatky soudní, méně movití tedy budou mít opět těžší přístup při domáhání se svých práv. Ve věci zdravotnických poplatků bylo více než zřejmé, že tzv. „julínkovné“ je jen začátek. Nyní se toto potvrzuje v praxi, i přístup ke zdravotní péči se tedy omezí. Špičková péče pro bohaté, základní péče pro všechny ostatní.

            I v posledních dnech se stále setkáváme s informacemi typu, že byly odhaleni další „rychlostudenti“ nejen z právnických oborů. Čemu se ale divíme, i toto je přece kapitalismus, koupit se dá téměř vše, záleží jen na nabídce a poptávce, jak nám tvrdí liberální ekonomové. Tržní principy v podobě neviditelné ruky trhu je podle nich nutno nechat samovolně působit. Takže budeme mít další právníky (vystudované i za dva měsíce) a inženýry sice s titulem, ale bez skutečné znalosti daného oboru. Vzdělanost národa dále upadá.

            Pražský zastupitel T. Vavřinec (ODS) při hazardní honičce za běžného silničního provozu s ruským podnikatelem zavinil smrt jiného motoristy. Prý jel tak rychle, že si toho ani nevšiml a vinen se necítí, považuje tak asi za normální, že ohrožuje životy jiných účastníků silničního provozu. Další příklad toho, že u nás existuje sorta lidí, kteří si mohou dovolit vše, jelikož mají styky a peníze. Jaké styky a jak vydělané peníze  o to se přece zajímat nebudeme. Byla by to přece jen nepřijatelná levičácká závist a neschopnost být úspěšný a sám se živit, slovy poslance Úlehly (ODS).

V sobotu 28. května 2011 se ČT velmi podrobně několikahodinovým přenosem zabývala konferencí nejmenší vládní strany Věci veřejné.  To vše za asistence redaktorů Drtinové a Železného, kteří se netají sympatiemi k pravicovým stranám. Tento přenos spolukomentoval i pravicový novinář Pečinka z Reflexu. ČT tak opět prokázala „objektivitu, nezávislost a vyváženost.“ Dá se říci, že ČT tak zahájila velmi předčasnou předvolební kampaň strany Věci veřejné (tu to navíc nestálo ani korunu) před krajskými a senátními volbami v příštím roce. Ale za to ji přece jako koncesionáři neplatíme. Není to tak dávno, co se ČT podrobně věnovala také 20. výročí vzniku ODS, zatímco 90. výročí založení KSČ (událost to přece taky je) nevěnovala prostor žádný, stejně jako informaci o tom, že byla již loni ustavena platforma „Spojenectví Práce a Solidarity“ (SPaS) sdružující několik politických stran a řadu sdružení, mezi její mluvčí patří i bývalý senátor  a ministr zahraničí J. Kavan. ČT potvrzuje silnou zaujatost a jasně straní určité politické orientaci. Sám marně čekám na odpověď od ředitele Janečka kde jsem se tázal na vyváženost informací v ČT marně již půl roku. Sledujeme – li výroky některých čelných politiků na adresu demonstrujících odborářů jako „lůza“ (zpívající poslanec Korte) a „držet hubu“ (z Božího dopuštění ministr Schwarzenberg), je na místě otázka zda pánové chystají i návrat k nevolnictví a práci na panském.

Jeden čtenář na stránkách www.neratky.cz dne 5. května 2011 udělal stručný výčet toho, při jakých akcích náš stát v minulých letech přišel o opravdu velké peníze: „Za 20 let panování "odborníci" stihli prošustrovat: nazvučení českého předsednictví 750 tisíc, OpenCard 1 miliarda, Zelená Praha 250 miliónům, Bezdrátová Praha 150 miliónů arbitráž s CME 10 miliard, aféra Český dům 100 miliónů, Diag Human 2 miliardy, stavba tunelů Praha 10 miliard, Gross - byty, akcie 300 miliónů, internet do škol 884 miliónů, nucená správa IPB 200 miliard, sanace polostátních bank 200 miliard, Chemapol Group 16,5 miliardy, Knižní fond 400 miliónů, šampionát Liberec 150 miliónů, lehké topné oleje 100 miliard, rumová aféra 60 miliónů, kamencové jezero 750 miliónů, Konsolidační banka+agentura 233 miliard,  podpora fotovoltaiky 900 miliard“.

Opravdu  ještě stále žijeme v zemi kde ctíme odkaz Husa, Komenského a Masaryka? Tedy hodnoty pravdy, touhy po vědění a vzdělání a odpovědné správy věcí veřejných v zásadách humanity? Není dnešní stav již více podoben spíše nějaké „banánové republice“? 

Nebo se spokojíme s tvrzením některých novinářů a politiků, že všechny skandály a nedostatky od roku 1989 jsou jen „jakousi nutnou daní za demokracii.“?

Přestala mě zajímat společnost, ve které žiji

Josef M.H.Motov

 Patříval jsem mezi lidi, kteří se rádi baví, kterým není smích cizí. Dokonce jsem po „sametové revoluci“ věřil v lepší budoucnost země, do které jsem se ze zahraničí v roce 1994 vrátil. Věřil jsem klukům a holkám, kteří se po roce 1989 postavili do čela této země, kterou pak postupně a systematicky rozkrádali, rozprodávali, tunelovali a jinak devastovali. Věřil jsem v opravdovou demokracii, ve fungující systém. Věřil jsem v stát, který bude vždy a za všech okolností bránit práva svých občanů. Věřil jsem ve zdravotnictví a soudnictví. Věřil jsem všem slibům úlisných a slizkých politiků, kteří nikdy nepracovali pro blaho svého voliče, jak se nakonec vždy potvrdilo.

Česko se od roku 1989 stalo ABSURDISTÁNEM bez pravidel a rozumných zákonů. Zemí, kde se neměří všem stejným metrem. Místem na planetě, kde se děti rodí jako dlužníci jen proto, že si několik vyčůraných politiků postavilo mnohamilionové, luxusní vily jak v Česku, tak v zahraničí. Jen proto, že si pěchují vlastní konta, protože každý z nich ví, že špičkovým politikem nebude napořád.

O této zemi jsem ztratil veškeré iluze a je mi to nesmírně líto. Líto proto, jelikož jsem ji nesmírně miloval a býval hrdý na to, že jsem Čech. Dnes, kdy čítávám zahraniční tisk, kdy diskutuji se svými zahraničními přáteli o životě v České republice, se jen stydím a nenacházím slova vysvětlení.

Je smutné, že už dnes nepociťuji to příjemné šimrání v podbříšku, když slyším hrát českou hymnu, nebo když poslouchám novoroční projev prezidenta republiky. Je smutné, že musím být nedobrovolným svědkem toho, jak se řítíme do nekonečné propasti zadluženosti, za kterou obyčejný občan nenese absolutně žádnou odpovědnost. Je smutné, jak se vrcholoví politici bezostyšně vysmívají svému voliči, kterému vděčí za své křeslo. Je smutné, že kolem sebe vidím hlubokou nespokojenost a stále rostoucí vztek. Jako řešení se dostaví utáhnutí opasku, zase jen pro obyčejného člověka, který už tak musí počítat každou korunu, aby uživil svoji rodinu. Gesto, kdy si páni poslanci odhlasují snížení platů o tři tisícovky, je opět neslýchaným výsměchem všem poctivým občanům. Při měsíčních příjmech, dietách, odměnách, či prémiích se jedná skutečně o částku zanedbatelnou až směšnou.

Prohnilý a zkorumpovaný státní aparát vůbec nezajímá, jak občané v této zemi opravdu žijí. Nikoho nezajímá, že exekutor zabavuje kvůli pokutám v MHD celé domy, které pak pod cenou prodává ve zmanipulovaných dražbách. Nikoho to nezajímá, poněvadž se to všechno děje za tichého souhlasu právě tohoto státu. Všech těch mocipánů, kteří z toho všeho profitují.

Je smutné, že se český občan se vším smířil a rezignoval, že zase drží „hubu“ a krok, jak tomu bylo za komunistického režimu.

Je smutné, že je nás, co se nebojíme si tu „hubu“ otevřít, žalostně málo. Zlo je opět v přesile a mně nezbývá než říct sám za sebe, že opovrhuji českými politiky a zdejší politikou vůbec. Opovrhuji zkorumpovaným soudnictvím, zákony a celým prohnilým, státním aparátem. Přestala mě zajímat společnost, ve které žiji.

Vzpomínáme 66. výročí ukončení války

Jan Macalík

Vážení spoluobčané, v těchto dnech celá republika vzpomíná 66. výročí ukončení hrůzostrašné války a osvobození ČSR Rudou armádou, která nesla hlavní podíl na poražení fašistického Německa. Osvobození bylo vykoupeno nemalým množstvím obětí domácího i zahraničního odboje.

Vzpomeňme při této příležitosti zhruba 241 obětí z Hranic, kdy se na ně možná neúmyslně zapomíná, jejichž jména jsou uvedena na pamětních deskách a řadě pomníků jež jsou umístěny v Bělotíně,  Černotíně, Milenově, Potštátě i v Hranicích na zákl. škole 1.máje vedle červené jídelny, gymnáziu, sousoší vítání Rudé armády, které po roce 1989 bylo přemístěno ze školního náměstí na konec kasáren směr Drahotuše.

V této souvislosti mi dovolte v krátkosti připomenout osvobození Hranic 8. května 1945, kam vstupovaly jednotky Rudé armády ze dvou směrů - severovýchodního od Bělotína a jihovýchodního od Valašského Mezeříčí. Rád bych při této příležitosti vzpomenul postup Rudé armády ze severovýchodu, kterému předcházelo osvobození Ostravy 30.dubna 1945. Součástí 4. ukrajinského frontu byla i 38. armáda gen.plukovníka Moskalenka a jeho 31.horskostřelecká brigáda, která se podílela na osvobození Hranic.

Před příchodem do Hranic získal průzkum zprávu, že v budově ředitelství cihelny je vybudován opěrný bod. Proto byla na motocyklu vyslána skupina 2 příslušníků horskostřelecké brigády k provedení průzkumu.Ta však na Jelením vrchu, přibližně v prostoru rozvodí, najela na minu a zahynula. Proto npor.Gricenko V.J. vyjel na kole k dokončení průzkumu. V Hranicích, v domě naproti nemocnice, se setkal s panem Vavříkem, topičem v nemocnici. Zde zjistil, že u gymnázia je vybudována barikáda, aby zbrzdila postup Rudé armády. Po příchodu na místo však npor.Gricenko setkal s poručíkem čs.armády Václavem Vlasákem za jehož pomoci a občanů byla barikáda rozebrána. Do této doby jednotky postupovaly Plynárenskou ulicí do středu města. Z Hranic poté jednotka postupovala do Lipníku, Olomouce a ukončila svou cestu v Chrastu u Chrudimi. Po krátkém odpočinku byla vyslána do Lvova a dále na rusko-japonskou frontu.

Většina národů světa, zejména střední Evropy, se domnívala, že je po tak hrůzné válce a takových obětech válkám konec. Toto období vytrvalo do konce rozpadu Sov.svazu a zemí Varšavské smlouvy po roce 1989. Nyní USA ve snaze získat nerostné bohatství pomocí svých zpravodajských služeb a desinformací rozpoutává, pod záminkou boje proti terorismu, řadu dalších válek, na některé z nich se podílí i Česká republika. Domnívám se, že cílem je odpoutat pozornost občanů od řešení tíživé sociální a ekonomické situace

Básník Miroslav Florian by se dožil 80 let

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

            Miroslav Florian se narodil 10. května 1931 v jednom z našich nejkrásnějších měst v Kutné Hoře. Jeho otec i matka pracovali u pošty. Ve svém rodném městě také v roce 1950 úspěšně odmaturoval. V Kutné Hoře ale především jako sedmnáctiletý student reálného gymnázia vydává svou vůbec první básnickou sbírku nazvanou Snubní prsten. Sbírka lyrické poezie předurčila jeho budoucí velmi plodnou a úspěšnou dráhu předního českého básníka. Bezpochyby jednoho z vůbec nejvýznamnějších našich básníků druhé poloviny 20. století. Po maturitě vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě v Praze,  nikdy se však této profesi nevěnoval. Po vojenské službě, kterou z větší části strávil na počátku 50. let na jižní Moravě, žil trvale v Praze, kde následně v redakci časopisu Československý voják  zakončil prezenční službu. V dalších letech postupně byl zaměstnán v Československém rozhlase (od roku 1955) a v básnické redakci nakladatelství Československý spisovatel (v letech 1958—1977). Již v průběhu 50. let se prosadil jako talentovaný básník a jeho druhá sbírka Cestou k slunci (1953), v níž se vyznal ze svého obdivu k moderní české poezii, byla kladně přijata kritikou.

Ještě v 50. letech vydal další dvě sbírky, které byly inspirovány jeho pobytem během vojny na jižní Moravě Blízký hlas (1955) a Otevřený dům (1957). V roce 1957 vydává další výrazné dílo, sbírka Závrať reaguje na v té době velmi aktuální hrozbu nukleární katastrofy hrozící lidstvu. Touto sbírkou se zároveň i rozchází s tzv. poezií všedního dne. Přitom jde o v podstatě velmi útlou sbírku obsahující pět básní s volným veršem. Pro moderní poválečnou poezii však bezpochyby jedno ze zásadních děl. V 60. letech vydává další výrazné sbírky, v tomto období v podstatě každým rokem píše vždy novou. Z tohoto období nutno uvést alespoň Záznam o potopě (1963), kde rozvíjí motiv smrti a úzkosti a sbírku Tichá pošta (1965). Svoji tvůrčí aktivitu potvrzuje i v dalších letech i v průběhu 70. a 80. let vydává v průměru téměř každý rok novou sbírku. To v naší novodobé poezii je velmi vyjímečné. V polovině 70. let je jmenován zasloužilým umělcem a v roce 1982 národním umělcem. Ve druhé polovině 70. let byl zvolen poslancem České národní rady. Od konce 70. let v důsledku přechozené hepatitidy v mládí byl v invalidním důchodu. Miroslav Florian také přispěl do řady výborů a antologií poezie. Prakticky po celý život hojně publikoval verše v široké škále periodik (Československý voják, Květen, Nový život, Literární noviny, Host do domu, Rudé právo, Tvorba, Literární měsíčník, Haló noviny). Nedílnou součástí jeho tvorby byly také verše pro děti, kromě sbírek  (Labutí peříčko, 1961, Jaké oči má vítr, 1968, Třesky plesky, 1972, Letokruh, 1986) publikované časopisecky (Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček). Jako překladatel se zaměřoval hlavně na ruskou poezii, z některých dalších jazyků překládal ve spolupráci. Pod stejným názvem jako nesla jeho básnická prvotina Snubní prsten mu vychází i výběr v roce 1988 (honorář v částce 160 000 Kčs dává na odborový Fond solidarity).

Miroslav Florian byl svým přesvědčením názorově vždy na levici. Právě kvůli těmto svým názorům, ke kterým se hlásil i po roce 1989 se jeho dílo ocitlo v nemilosti, jeho knihy se vyhazovaly z knihoven, nikdo je nechtěl nově vydávat. Po roce 1989 v důsledku řady negativistických, často i přímo nenávistných kampaní se povážlivě zhoršuje jeho již tak podlomené zdraví. Na Floriana byla po revoluci vyhlášena cenzura, jeho jméno mizelo z učebnic literatury i literárních sborníků. Přesto i po roce 1989 jako autor dále tvořil, víceméně spíše jen tzv. do šuplíku. Konečně v roce 1996 se po dlouhém úsilí našel vydavatel, který byl ochoten vydat útlou sbírku s názvem Vroubky. Dne 10. května 1996 se konala v Raisově sále v Národním domě na Vinohradech slavnost u příležitosti 65 narozenin Miroslava Floriana, kde si měl autor převzít nově vydanou sbírku. Při jejím přebírání jej však zradilo nemocné srdce a přímo na jevišti sálu i přes ihned poskytnutou zdravotní pomoc umírá…. Jeho dílo však zůstává pro nás i pro budoucí jako doklad výrazného talentu bezpochyby jednoho z nejvýraznějších českých básníků druhé poloviny 20. století.

V roce 1991 Miroslav Florian uvedl následující sdělení, jehož aktuálnost je i po dvaceti letech nesmírně  trefná:

„Lyriku píšu zhruba pětačtyřicet let. Vydal jsem přes dvacet původních básnických sbírek, poslední z nich vyšla předloni. Měla přehnaně optimistický název: Non-stop. Ta nová se však rodí velmi, velmi těžko... Z mnoha důvodů; bohužel taky ze zdravotních. Člověku nepřidá ani smyčka zavěšená na prokopnuté domovní schránce. Neřkuli dobře míněná výzva k sebevraždě. Na jednom z těchto doporučení mi ovšem zalichotilo, že pisatel argumentoval jmény Majakovského a Jesenina. Takže sečtělému anonymovi přeji všechno dobré! (Těm ostatním podle možnosti rovněž.) Ale abych nezamluvil položenou otázku... V mém šupleti lze najít mnohokrát opravované čmáranice. Dneska se k nim zas vrátím.Upřímně řečeno - poezie teď neprožívá zrovna zlatou dobu. A nejen vzhledem k rostoucí komercionalizaci umění. V módě je zkrátka silnější káva... Cení se to, co nejkřiklavěji šokuje.“

To, čemu musel Florian čelit v posledních letech svého života, dokázal osobitým způsobem vyjádřit verši, jak také jinak, jeho bývalý kolega, básník Jiří Žáček.

Pozdrav na onen svět

Milý Mirku Floriane,

tak tě přece jen prolustrovali

ti žlučovití inkvizitoři, co nenávidí celý svět,

tak tě vyštvali z knihoven a knihkupectví

za to, že jsi s nimi nevyl jejich žalmy,

tak tě vyškrtli z antologií a čítanek

za to, že ti srdce bilo nalevo,

tak tě vyškrtli i ze života

za to, že jsi nezradil sám sebe,

ale lidem ze srdcí tě vyškrtnout nedokážou

a větru neporučí, aby nehvízdal na tvé lehkonohé básně,

a jaro nedonutí, aby desátého května tobě na pozdrav

nerozkvetlo všemi barvami země. 

Reforma k nezaplacení

Jan Keller

 Návrh penzijní reformy rozpracovávaný Nečasovou vládou je ve svém jádru velice prostinký.

 Všechny složité piruety, které jsou kolem něho vykreslovány, slouží k tomu, aby toto jádro zakryly.

 Mají to vskutku dobře vymyšleno. Občan dobrovolně přenechá soukromému fondu tři z osmadvaceti procent, která jsou z jeho hrubé mzdy odváděna na sociálním pojistném. K tomu přidá ze své výplaty témuž fondu stejně dobrovolně dvě třetiny této sumy. Protože vyvedením oněch tří procent vzniknou každým rokem průběžnému penzijnímu systému ztráty v řádu desítek miliard, zaplatí občan ony ztráty opět ze svého. Bude je platit z peněženky prázdnější o dvě procenta odvodu do fondu při každém nákupu toho, co mu zdražili. Ministr Drábek tomu roztomile říká „diverzifikace rizik“.

 Soukromé fondy nabízejí občanovi dvojí. Buďto budou hrát s jeho penězi ruletu na burzách. Ti, kdo budou sázet, mají své výplaty jisté. Nehrají o své důchody, nýbrž o důchody svých klientů. Anebo budou ukládat svěřené finanční prostředky do státních dluhopisů. To znamená, že peníze, které jim stát věnoval z průběžného důchodového systému, budou i s úrokem témuž státu půjčovat.

 Místo abychom odevzdali své peníze státu přímo (na výplatu dnešních důchodů), odevzdáme je fondům, které naše peníze s přirážkou státu půjčí.

 Onen úrok zaplatí ze svých daňových odvodů stejný občan, který už platil dvakrát: v roli dobrovolného pojištěnce dvě třetiny k penězům vyvedeným fondům a v roli zákazníka zvýšenou DPH.

 Teď si tedy na úrocích připlatí pro fondy potřetí – tentokrát v roli daňového poplatníka. Z této třetí platby se mu část možná vrátí. Ale až poté, co si majitelé fondů odečtou výdaje na vlastní režii. A nebudou to zrovna laciní režiséři.

 Co čeká občana za tuto trojí platbu? To mu zatím ještě ministr Drábek neprozradil. Výše penzí dobrovolných střadatelů a trojnásobných plátců je ve hvězdách. Na velké překvapení si počkáme nějakých třicet let.

PRÁVO, 26.02.2011 - Publicistika