Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov
Miroslav Florian se narodil 10. května 1931 v jednom z našich nejkrásnějších měst v Kutné Hoře. Jeho otec i matka pracovali u pošty. Ve svém rodném městě také v roce 1950 úspěšně odmaturoval. V Kutné Hoře ale především jako sedmnáctiletý student reálného gymnázia vydává svou vůbec první básnickou sbírku nazvanou Snubní prsten. Sbírka lyrické poezie předurčila jeho budoucí velmi plodnou a úspěšnou dráhu předního českého básníka. Bezpochyby jednoho z vůbec nejvýznamnějších našich básníků druhé poloviny 20. století. Po maturitě vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě v Praze, nikdy se však této profesi nevěnoval. Po vojenské službě, kterou z větší části strávil na počátku 50. let na jižní Moravě, žil trvale v Praze, kde následně v redakci časopisu Československý voják zakončil prezenční službu. V dalších letech postupně byl zaměstnán v Československém rozhlase (od roku 1955) a v básnické redakci nakladatelství Československý spisovatel (v letech 1958—1977). Již v průběhu 50. let se prosadil jako talentovaný básník a jeho druhá sbírka Cestou k slunci (1953), v níž se vyznal ze svého obdivu k moderní české poezii, byla kladně přijata kritikou.
Ještě v 50. letech vydal další dvě sbírky, které byly inspirovány jeho pobytem během vojny na jižní Moravě Blízký hlas (1955) a Otevřený dům (1957). V roce 1957 vydává další výrazné dílo, sbírka Závrať reaguje na v té době velmi aktuální hrozbu nukleární katastrofy hrozící lidstvu. Touto sbírkou se zároveň i rozchází s tzv. poezií všedního dne. Přitom jde o v podstatě velmi útlou sbírku obsahující pět básní s volným veršem. Pro moderní poválečnou poezii však bezpochyby jedno ze zásadních děl. V 60. letech vydává další výrazné sbírky, v tomto období v podstatě každým rokem píše vždy novou. Z tohoto období nutno uvést alespoň Záznam o potopě (1963), kde rozvíjí motiv smrti a úzkosti a sbírku Tichá pošta (1965). Svoji tvůrčí aktivitu potvrzuje i v dalších letech i v průběhu 70. a 80. let vydává v průměru téměř každý rok novou sbírku. To v naší novodobé poezii je velmi vyjímečné. V polovině 70. let je jmenován zasloužilým umělcem a v roce 1982 národním umělcem. Ve druhé polovině 70. let byl zvolen poslancem České národní rady. Od konce 70. let v důsledku přechozené hepatitidy v mládí byl v invalidním důchodu. Miroslav Florian také přispěl do řady výborů a antologií poezie. Prakticky po celý život hojně publikoval verše v široké škále periodik (Československý voják, Květen, Nový život, Literární noviny, Host do domu, Rudé právo, Tvorba, Literární měsíčník, Haló noviny). Nedílnou součástí jeho tvorby byly také verše pro děti, kromě sbírek (Labutí peříčko, 1961, Jaké oči má vítr, 1968, Třesky plesky, 1972, Letokruh, 1986) publikované časopisecky (Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček). Jako překladatel se zaměřoval hlavně na ruskou poezii, z některých dalších jazyků překládal ve spolupráci. Pod stejným názvem jako nesla jeho básnická prvotina Snubní prsten mu vychází i výběr v roce 1988 (honorář v částce 160 000 Kčs dává na odborový Fond solidarity).
Miroslav Florian byl svým přesvědčením názorově vždy na levici. Právě kvůli těmto svým názorům, ke kterým se hlásil i po roce 1989 se jeho dílo ocitlo v nemilosti, jeho knihy se vyhazovaly z knihoven, nikdo je nechtěl nově vydávat. Po roce 1989 v důsledku řady negativistických, často i přímo nenávistných kampaní se povážlivě zhoršuje jeho již tak podlomené zdraví. Na Floriana byla po revoluci vyhlášena cenzura, jeho jméno mizelo z učebnic literatury i literárních sborníků. Přesto i po roce 1989 jako autor dále tvořil, víceméně spíše jen tzv. do šuplíku. Konečně v roce 1996 se po dlouhém úsilí našel vydavatel, který byl ochoten vydat útlou sbírku s názvem Vroubky. Dne 10. května 1996 se konala v Raisově sále v Národním domě na Vinohradech slavnost u příležitosti 65 narozenin Miroslava Floriana, kde si měl autor převzít nově vydanou sbírku. Při jejím přebírání jej však zradilo nemocné srdce a přímo na jevišti sálu i přes ihned poskytnutou zdravotní pomoc umírá…. Jeho dílo však zůstává pro nás i pro budoucí jako doklad výrazného talentu bezpochyby jednoho z nejvýraznějších českých básníků druhé poloviny 20. století.
V roce 1991 Miroslav Florian uvedl následující sdělení, jehož aktuálnost je i po dvaceti letech nesmírně trefná:
„Lyriku píšu zhruba pětačtyřicet let. Vydal jsem přes dvacet původních básnických sbírek, poslední z nich vyšla předloni. Měla přehnaně optimistický název: Non-stop. Ta nová se však rodí velmi, velmi těžko... Z mnoha důvodů; bohužel taky ze zdravotních. Člověku nepřidá ani smyčka zavěšená na prokopnuté domovní schránce. Neřkuli dobře míněná výzva k sebevraždě. Na jednom z těchto doporučení mi ovšem zalichotilo, že pisatel argumentoval jmény Majakovského a Jesenina. Takže sečtělému anonymovi přeji všechno dobré! (Těm ostatním podle možnosti rovněž.) Ale abych nezamluvil položenou otázku... V mém šupleti lze najít mnohokrát opravované čmáranice. Dneska se k nim zas vrátím.Upřímně řečeno - poezie teď neprožívá zrovna zlatou dobu. A nejen vzhledem k rostoucí komercionalizaci umění. V módě je zkrátka silnější káva... Cení se to, co nejkřiklavěji šokuje.“
To, čemu musel Florian čelit v posledních letech svého života, dokázal osobitým způsobem vyjádřit verši, jak také jinak, jeho bývalý kolega, básník Jiří Žáček.
Pozdrav na onen svět
Milý Mirku Floriane,
tak tě přece jen prolustrovali
ti žlučovití inkvizitoři, co nenávidí celý svět,
tak tě vyštvali z knihoven a knihkupectví
za to, že jsi s nimi nevyl jejich žalmy,
tak tě vyškrtli z antologií a čítanek
za to, že ti srdce bilo nalevo,
tak tě vyškrtli i ze života
za to, že jsi nezradil sám sebe,
ale lidem ze srdcí tě vyškrtnout nedokážou
a větru neporučí, aby nehvízdal na tvé lehkonohé básně,
a jaro nedonutí, aby desátého května tobě na pozdrav
nerozkvetlo všemi barvami země.
