neděle 19. září 2010

Vláda staví přízeň vůči nadnárodním finančním institucím nad zájmy lidí



Projev opozičního poslance a předsedy Asociace krajů, pronesený ve sněmovně při žádosti o vyslovení důvěry vládě Petra Nečase 10. 8. 2010

Ještě než se pustím do toho, abych jako správný opoziční poslanec rozcupoval programové prohlášení vlády, mi dovolte, abych poněkud netypicky na tomto místě poděkoval vládě bez důvěry tentokrát jako předseda Asociace krajů za to, že v těchto dnech a hodinách musíme společně řešit velký problém - problém s názvem povodně. Počasí si nevybírá. Povodně tu byly, jsou a budou za dob vládnutí levice, pravice i politického středu. A já chci z tohoto místa ocenit, že vláda a kraje spolupracují a táhnou za jeden provaz. V každém okamžiku, kdy tady vedeme už od čtrnácté hodiny místy bojovou rozpravu, tak lidé v Libereckém a Ústeckém kraji bojují s vodním živlem a odstraňují jeho následky. Prosím, abychom na ně alespoň chvíli mysleli a abychom také v duchu poděkovali všem záchranářům profesionálním i dobrovolným, kteří za uplynulých 72 hodin odvedli vynikající práci, a myslím si, že je na místě, aby jim Poslanecká sněmovna alespoň v duchu poděkovala.


Dámy a pánové, to byl úvod projevu, nicméně dál už nebudu tak smířlivý, jako právě v oblasti povodní, respektive boje s povodněmi na Ústecku a Liberecku.

Na začátku - a to považuji za politicky korektní - bych rád Petru Nečasovi jako politickému soupeři poblahopřál k jmenování premiérem a k tomu, že sestavil vládu, byť nevyhrál parlamentní volby. Sociální demokracie vzešla z parlamentních voleb jako vítěz počtem získaných hlasů a mandátů. My jsme o správnosti našich řešení na nejpalčivější problémy dokázali sice přesvědčit největší část voličů, nicméně náš úspěch nebyl tak velký, abychom mohli sestavit vládní většinu. Proto jsme dnes svědky v historii této Sněmovny nevídané situace, leč situace ústavně možné, kdy pomyslný poražený voleb, nevítěz, je ten, kdo představuje vládní program, program svých priorit, a žádá o důvěru na následující čtyři roky. Jsem tím samozřejmě zklamán, ale jako bytostný demokrat tento stav respektuji.

Vláda si dala do štítu motto "vláda rozpočtové odpovědnosti". Já jsem přesvědčen, že tím ukazuje, že pojítkem její existence je realizace rozpočtové hospodářské politiky spíše než v zájmu českých občanů, v zájmu naplňování manuálu Mezinárodního měnového fondu.

Dámy a pánové, se žádostí o důvěru předstupuje vláda, která podle našeho názoru staví přízeň vůči nadnárodním měnovým a finančním institucím nad zájmy lidí naší země. Tato vláda vidí jako svou prioritu plnění přání finančních trhů. Ale my se ptáme: Co budoucnost rodin s dětmi, seniorů, lidí v životní nouzi nebo lidí s handicapem? Podle obsahu koaliční smlouvy a podle obsahu vládního programového prohlášení je to, dámy a pánové z vládní koalice, pro vás až druhořadá záležitost.

A není to jen rozpočtová oblast, kde vláda otevřeně přiznává, že vůči občanům země, naší země České republiky, necítí tak velkou odpovědnost. V programovém prohlášení se dovoláváte mandátu voličů. Zaštiťujete se veřejností, vůlí voličů. Slibujete, jak budete chránit a bránit jejich zájmy, zájmy jejich dětí a dalších generací. A zaznívá zde velká spousta podobných líbivých frází. Jaká bude realita? Přenášíte na ně důsledky ekonomické krize, kterou tito lidé nezavinili a ani nevyvolali. Pod záminkou obrany prosperity podnikatelského stavu pomáháte anebo slibujete nadstandardní přístup bankám, fondům a dalším institucím, které mimo jakoukoliv pochybnost pomáhají vytvářet současnou světovou hospodářskou a ekonomickou krizi. Vy je odměňujete zachováním sazby daně ze zisku na dosavadní úrovni, zatímco všem ostatním a především zaměstnancům, seniorům a rodinám s dětmi ordinujete vyšší daně prostřednictvím zvýšení DPH, omezení sociálních dávek a nižší valorizaci důchodů.

Kde je podíl na úhradě nákladů na straně bank nebo velkých korporací? Kde je jejich solidární přístup, kterého se tolik dovoláváte u běžných občanů a nízkopříjmových skupin? Kde je odpovědnost akcionářů a majitelů bank, hedgeových fondů, nadnárodních korporací? Jak velkou částkou nad obvykle odváděné daně solidárně přispějí k řešení současné krize? Odpověď znáte. Je nelichotivá a já vám ji nahlas připomenu: Žádnou, protože vaše vláda raději přenese toto břemeno na nízkopříjmové skupiny obyvatel, případně na střední třídu.

Po špičkách v oblasti daní našlapujete kolem bank, finančních institucí a velkých podniků. Ovšem na řadové občany České republiky nastoupíte silou tsunami. Plánujete zrušit téměř veškeré daňové výjimky pro občany. A já se musím ptát, proč nepostupujete úplně stejně u daňových výjimek pro firmy. Úhradu dluhu, který vznikl snižováním daní už v době vlády pana Topolánka, očekáváte od lidí, kteří z vaší minulé daňové reformy nezískali nic. A tak jim naordinujete vyšší ceny základních životních potřeb, zvýšíte platby u lékaře a necháte je platit za vzdělání jejich dětí.

Bývalý ministr financí pan Eduard Janota - a toho rozhodně nemůžete označit za sociálního demokrata - doporučoval zavedení rozumného progresivního zdanění fyzických osob veden snahou rozložit solidárně daňovou zátěž. Vaše vláda hodlá na místo tohoto doporučení pokračovat v daňové nespravedlnosti v podobě konceptu rovné daně zavedené vládou Mirka Topolánka. Zavazujete se tak k tomu, že i nadále nízkopříjmové skupiny obyvatel a střední třída ponesou hlavní zátěž stabilizace veřejného rozpočtu, tak abyste vysokopříjmovým skupinám umožnili dále odvádět jedny z nejnižších daní v celé Evropě.

Celkové nastavení daňové soustavy a rušení daňových výjimek pro nejrůznější skupiny je ovšem jenom začátkem vašeho ataku na občany, zaměstnance. Skutečná podstata narušení jejich jistot se skrývá ve vašich plánech na reformy pracovního práva. Slibujete větší flexibilitu, odstraňování regulace nebo vyšší smluvní volnost. Slova jako flexibilita nebo odstranění regulace mohou znít jako něco dobrého a pozitivního. Co to ale bude znamenat v reálném životě zaměstnance? Domníváme se, že nepůjde o nic jiného než o ztrátu ochrany zaměstnanců vůči jejich zaměstnavatelům. Je to zásadní ohrožení jejich pracovních a také sociálních podmínek uvažovanými nebo navrhovanými změnami zákoníku práce je například uvolnění smluv na dobu určitou či snížení podpory pro nezaměstnané, kteří ukončí pracovní poměr z vlastní vůle. Těmito opatřeními se zaměstnanci dostanou podle našeho názoru do nevýhodného postavení vůči zaměstnavatelům.
Jen velmi málo zaměstnanců ukončuje svoje pracovní poměry jenom tak, pro nic za nic, z čiré zábavy. Většinou se tak děje např. z důvodu péče o dítě nebo osobu blízkou nebo kvůli porušování povinností ze strany zaměstnavatele, jako je nevyplácení mzdy. Rozvolnění pravidel pro uzavírání pracovních poměrů na dobu určitou uvrhne občany - zaměstnance do sociální nejistoty a podle našeho názoru sníží jejich možnost učinit zásadní životní rozhodnutí. Takový zaměstnanec po vaší reformě nebude moci prakticky počítat např. se získáním hypotéky nebo větší půjčky. Bez elementární jistoty práce bude asi jen velmi těžko přistupovat např. k rozhodnutí založit rodinu.

Vážený pane premiére, vy jste byl ministrem práce a sociálních věcí a tak víte lépe než kdokoli z vašich ministrů, že ochrana zaměstnanců má jasný účel - zajistit důstojné podmínky, bezpečnou práci, spravedlivou mzdu, řádné dodržování pracovní doby a řadu dalších atributů. Já vás velmi prosím: Zasaďte se jako předseda vlády o korigování těch výše zmíněných nápadů vašich ministrů a partnerů ve vládě, které jsme našli v koaliční smlouvě nebo v programovém prohlášení vlády.

Jestliže vaše programové prohlášení útočí na jistoty zaměstnanců, myslíme si, že ještě větším potenciálním ohrožením je útok na klidný život a jistotu lidí ve stáří, na důstojný důchod. Hlásíte se k těm nejradikálnějším doporučením Bezděkovy komise pro důchodovou reformu. Mnohé z toho, v čem dnes nacházíte jako nová koalice zalíbení, má však podle nás velmi nejistý výsledek a je hazardováním se sociálními jistotami našich seniorů.

Jsme připraveni diskutovat s vámi o systémových změnách v oblastech, v nichž provedené změny budou zavazovat i příští vlády. Ale budeme spolupracovat jenom na takových změnách, které povedou k důchodovému systému, jenž zabezpečí dostatečnou úroveň důchodů a umožní zachování důstojného a aktivního života ve stáří.

A nejde jenom o starobní důchodce, ale i o ty, kteří se ocitnou v invaliditě nebo ve složité sociální situaci způsobené ztrátou živitele rodiny.

Jsme připraveni se podílet na takové reformě důchodového systému, která nedopustí vyvedení části pojistného z průběžně financovaného důchodového pojištění do soukromých penzijních fondů či penzijních společností jako obligatorní povinnosti a s ním spojené přenesení rizik investování důchodových úspor na občany. Když to prosadíte, kde budou mít lidé záruku, že takové důchodové fondy neskončí jako například zkrachovalá banka Lehman Brothers. Takovou záruku dát samozřejmě nemůžete.

Rád bych se teď zmínil o kapitole zemědělství a venkova. Jsem přesvědčen, že tato kapitola vládního programového prohlášení je poměrně obecná a málo konkrétní. S ohledem na to, že zemědělská politika je nejsložitější a nejobsáhlejší agendou Evropské unie a je také její největší rozpočtovou kapitolou, čekali bychom více podrobností v programovém prohlášení vlády.

Kromě obecné fráze, že se vláda zapříčiní o to, že bude usilovat o rovné podmínky a bude formulovat vizi na základě dopracování vize zemědělské politiky z roku 2010, se tak prakticky nedovídáme nic. Nevíme, jaké budou faktické konkrétní postoje a priority české vlády při jednání o reformě společné zemědělské politiky. Nevíme nic o postoji k novému finančnímu rámci na příští rozpočtový cyklus Evropské unie.

Jediné, co víme je, že sotva vláda své programové prohlášení vyhlásila, již je některými praktickými kroky popírá, např. ve věci škrtů národního dorovnání přímých plateb, a to jak pro zbytek roku 2010, tak pro rok 2011, kde pro jistotu zatím vládní materiály navrhují na národní dorovnání velkou nulu.

Český zemědělec nemůže být plně konkurenční se zemědělci v Evropské unii, pokud nedostane ani to, co bylo vyjednáno při předvstupních jednáních.

A nelíbí se nám ani argumentace ministra financí v této věci, který za komparativní výhodu uvádí nižší mzdy. Situace je ještě horší. Platy v zemědělství jsou, dámy a pánové, dlouhodobě nejhoršími a nejnižšími platy v celém národním hospodářství. Použít tohoto argumentu při tom, kdy vláda navrhne rozpočtový škrt a fakticky zamezí, aby naši zemědělci mohli v příštím roce dostávat to, co jejich kolegové ve státech Evropské unie, nám přijde, mírně řečeno, nekorektní.

Ve vámi předkládaném dokumentu v oblasti zemědělství jsem se dočetl i takové perly, že budeme zároveň podporovat výrobce regionálních specialit, ekologické zemědělství, biopotraviny, a zároveň se budeme podílet na liberalizaci zahraničního obchodu a snižování celních bariér vůči zemědělské a potravinářské produkci ze zemí třetího světa.

Vážený pane premiére a vážený pane ministře zemědělství, jemně řečeno, je to protimluv, pokud to není, dámy a pánové, přímo hloupost.

Chceme-li zachovat charakter evropského zemědělství jako spolutvůrce kulturní krajiny a producenta veřejných statků, pak musíme toto zemědělství chránit proti dovozu produkce vytvořené bez respektu ke zdravotním a ekologickým evropským standardům. Chceme-li zachovat v Evropě vysoký hygienický a zdravotní standard v produkci a výrobě potravin, pak tento prostor musíme chránit jak tarifním, tak netarifním způsobem.

To mě přivádí ještě k další poznámce. Vedle klasického zemědělství a lesnictví existuje i potravinářství jako poměrně důležitý obor zpracovatelského průmyslu. Kromě obecné věty, že zjednodušíte kontrolu výroby potravin, vám tento důležitý obor nestál za další slovo. A chci věřit, že vámi proklamované zjednodušení kontroly nebude znamenat ulehčení výroby a prodej nekvalitní produkce, kde budou místo kvalitních surovin obsaženy nekvalitní a levné náhražky, že to nebude znamenat popuštění zlovolného jednání velkoobchodních řetězců a omezení působení zákona o významné tržní síle, jak o něm uvažuje pan ministr průmyslu a obchodu Kocourek, který se ovšem ukazuje ve světle posledních nálezů Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako velmi účinný a dobře aplikovatelný nástroj.

Chtěl bych vám také prozradit, pane ministře zemědělství, že existuje velké množství důležitých zájmových a profesních organizací, se kterými je minimálně dobré spolupracovat v resortu zemědělství. Ve vládním prohlášení vlády, která se zaklíná veřejností na každém kroku, však o takovýchto organizacích v zemědělství a agrárním sektoru není ani slovo. Potravinářská komora, Agrární komora, já věřím, že také myslivci, rybáři a další tento váš "zájem" jistě spravedlivě odmění. Jak říká pan premiér Nečas tady za mými zády, mohou to být i včelaři. (Oživení v sále.)

Ano, pane premiére, i včelaři si budou teď bedlivě pamatovat váš zájem o jejich činnost.

Potřebu změn a reforem v celé řadě sfér našeho života nikdo nezpochybňuje, ale myslíme si, že taková podoba reforem a jejich sociální dopady, které jsou v programovém prohlášení, neodrážejí skutečnou potřebu pro občany České republiky.

Na vlně strachu a paniky nám byla vnucena představa hrozby bankrotu. Hrozby bankrotu jako obhajoby jakýchkoliv destrukčních zásahů do sociálních jistot občanů pod heslem odvracení této hrozby. Myslíme si, že to není fér. Šermování řeckou hrozbou byly vyvolány neodůvodněně a účelově obavy z bankrotu České republiky. Nikdo, kdo v naší zemi žije a má tuto zemi rád, si samozřejmě nepřeje její krach. Proto šiřitelé tohoto strachu uspěli v letošních volbách. Do vládních křesel vás vynesly uměle vyvolané obavy občanů z krachu republiky, strašení Řeckem, které ve skutečnosti na dno srazily nikoliv levicové, ale pravicové vlády.

Velmi vás prosím, pane premiére Nečasi: Přestaňte šířit představu České republiky jako rozpočtově rozvrácené země, která se kymácí nad propastí státního bankrotu. Sami velmi dobře víte, že to není pravda. Vládli jste tady podstatnou část minulého volebního období, realizovali jste téměř tři roky vaši rozpočtovou politiku a vaše reformy. Dnešní stav České republiky a jejích veřejných financí je tedy především obrazem vaší vlastní práce v minulém volebním období.

České republice nehrozí akutní ohrožení státního bankrotu, ale je pravdou, že se nacházíme ve stále složitém období ekonomické krize a mizivého růstu. Myslíme si, že to není doba dobrá na strašení lidí. Občané České republiky potřebují spíše dodat sebedůvěru a chtějí slyšet jasnou vizi, vizi, kdy se ta situace zlepší, kdy bude naše společnost společností spravedlivější a přátelštější.
Myslíme si, že ve stylu vašich hesel "Strašení místo řešení", nebo jak to bylo na vašich bilboardech, činíte tyto kroky s cílem, připravit si půdu pro útok na takové hodnoty, jako je zdraví, vzdělání, práce nebo solidarita. Vaše vláda už dokonce představila program finanční kvantifikace těchto hodnot a na základě čisté účetní výhodnosti nebo nevýhodnosti chcete jejich ořezání, redukci či dokonce odprodej soukromému sektoru. To, co jste představili, jsou podle nás a našeho sociálně demokratického smýšlení opatření a plány v rozporu s tím, co naše země potřebuje. Respektujeme mandát, který vám dali voliči, ale zároveň si vymiňujeme právo vysvětlit lidem pravou podstatu opatření, která jsou součástí vašeho programového prohlášení. Program vlády, který jste předložili, je programem škrtání, omezování, bourání a rušení. Je to podle nás program, který není založen na pozitivní, ale naopak na negativní vizi. Program poplatků a školného.

Vy to nikde neříkáte úplně jasně, ale jedná se o nejčistší formu neoliberalismu 80. let, který už je dávno překonaný a není uplatňován dokonce ani ve Spojených státech amerických nebo ve vyspělých státech Evropské unie.

Ve vašem programovém prohlášení není komplexní představa o zvyšování kvality života v naší zemi. Z programového prohlášení tedy není jasné, jakou zemi vlastně chcete. A my to chceme vědět. Protože sociální demokracie reprezentuje a chrání tradiční hodnoty, jako je solidarita a spravedlnost. Občané mají právo vědět, jak se po vašich reformách bude v naší zemi žít. Jak se bude žít mladým rodinám s dětmi. Jak se v České republice bude jejich rodičům stárnout a jak se stát postará o stále se rozšiřující skupinu penzistů. Jak se bude žít v naší zemi lidem s nejrůznějšími formami omezení a handicapů.

Vláda proklamuje úsilí snižovat dluh a nezatěžovat příští generace jeho splácením. Efektem vaší vládou připravovaných reforem nebude vyřešení podstaty vzniku dluhu, ale jeho prosté převedení z beder státu a veřejných rozpočtů na bedra občanů. Studenti budou mít zadluženou budoucnost dluhy navršenými z doby studií. Staří si budou muset půjčovat na léčbu svých nemocí a lidé v nouzi či s handicapem si budou muset možná na dluh zajišťovat svoje základní životní potřeby.

Jsem přesvědčen, že vaše programové prohlášení je postaveno bez reálné strategie rozvoje pro naši zemi. Zcela záměrně jste například úplně ignorovali dokumenty Evropské unie, Strategii rozvoje Evropské unie do roku 2020. Dokonce říkáte, že vláda nebude podporovat další rozšíření harmonizace evropského práva v oblasti sociální, rodinné a kulturní politiky. Musím se zeptat, co to znamená. Budou mít občané naší země stejná práva a jistoty jako ve vyspělých zemích Evropské unie, anebo budeme druhořadými Evropany?

Možná vláda ani nepostřehla, že tady existuje celá řada kvalitně zpracovaných strategií rozvoje jednotlivých měst, obcí a krajů, které byly projednány průřezově politickým spektrem na komunální a regionální úrovni za zapojení občanského sektoru, a ty definují celou řadu růstových opatření a opatření v boji s hospodářskou krizí. Vládě ani nestálo za to se o případné synergii vládní politiky s městy, obcemi a regiony výrazněji zmínit.

Přitom já si umím představit velkou synergii ve společném sladění postupu kroků vlády, regionů, měst a obcí bez ohledu na to, kdo je právě v centrální vládě, kdo nese odpovědnost za vládnutí v regionech nebo v komunální politice. Evropa je totiž Evropou regionů, vážená vládní koalice. Nicméně vámi předkládané programové prohlášení tuto skutečnost zcela ignoruje.

Myslíme si, že z programového prohlášení jasně plyne, že vláda s regiony ve svém programu příliš nepočítá a mrzí mne, že o spolupráci na této úrovni není v programovém prohlášení žádná vážnější zmínka. Jsem ale optimista a dodám k tomu, že jsem optimista i na základě dnešní schůzky s premiérem Petrem Nečasem, protože musí existovat alespoň elementární komunikace mezi centrální vládou a regiony. My jsme se dohodli na společné schůzce vlády a Asociace krajů. A já doufám, že diskuse o takových tématech, jako jsou veřejné služby v regionech, jako je zdravotnictví, sociální péče, doprava nebo střední školství, dokáže najít průsečíky mezi současnou politikou a prioritami vlády a mezi regionálními reprezentacemi.

Komunikace vlády a krajů by měla být odpovědná, ale jasně říkáme, že nechceme takovou komunikaci, která by měla vést ke snižování veřejných služeb. Sami přece nevěříte, že pokud zastavíte stavby strategických dopravních investic, staveb, tak vytvoříte prostředí pro rozvoj podnikání. Že tím podpoříte zaměstnanost. Anebo dokonce že to sníží výplatu sociálních dávek. Sami přece nevěříte, že pokud více otevřeme trh s veřejnou dopravou, tak to povede ke snížení jízdného. Opravdu si myslíte, že někteří zlatokopové ve veřejné dopravě budou chtít jezdit do všech 6,5 tisíce měst a obcí v České republice? Anebo si myslíte, že pokud zprivatizujete jakoukoli část veřejných služeb v našem státě, tak že tyto veřejné služby více zpřístupníte lidem? Já si to nemyslím. Naopak věřím v to, že po provedení vašich škrtů, které honosně nazýváte reformami, se lidem lépe žít nebude. Přidáte bohatým, aby byli ještě bohatší.

Jsem přesvědčen, že taková politika nepovede k uvažovanému rozvoji naší země, ale bohužel může založit zásadní sociální problémy a očekáváme, že může přinést nárůst chudoby, ale také se v České republice může objevit xenofobie, nacionalismus, růst kriminality a jiné sociálně patogenní jevy.

Je všeobecně známo, a nepopřel to dokonce ani váš NERV, že růst nelze nastartovat škrty, ale naopak strategicky správně vyvolanými investicemi. A já připomínám, že konzervace dopravních staveb rozhodně takovým opatřením není. Investice zejména do staveb a technologií jsou předpokladem pro udržení zaměstnanosti. Ty potom generují příjmy státního rozpočtu a současně vytvářejí prostředí pro rozvoj regionů a zlepšují konkurenceschopnost.

Z makroekonomických predikcí je možné vyčíst, že deficit veřejných financí směřuje k částce kolem 200 miliard Kč. Mimo jiné proto jste zmrazili další výdaje státního rozpočtu v letošním roce. Nicméně pokud bychom podle vaší strategie poškrtali veškeré sociální dávky v našem státě, tak by stále deficit dosahoval ještě ohromnou částku mezi 110 - 120 miliardami korun. Na tomto jednoduchém případě je lehce dopočitatelné, že k vyrovnanosti veřejných rozpočtů se nelze proškrtat a nelze jí dosáhnout jinak, než opuštěním vaší "reaganovské" politiky nízkých daní. Výsledky takových ekonomických pokusů jsme v České republice už zažili. Připomenu třeba kupónovou privatizaci, kdy pod rouškou rovného přístupu vznikl takový stav, že kapitál z České republiky zmizel. Dobově se začalo používat slovo "tunelování". A z České republiky zmizely stovky miliard korun. Tím nebyla posílena konkurenceschopnost České republiky. Naopak bylo zaděláno na velké problémy, které se následně musely řešit ve vládě, ve velmi podobném koaličním formátu tomu vašemu, takzvanými balíčky. A já vám jenom připomenu, jak to dopadlo. Ta vláda musela padnout a zanechala v docela žalostném stavu celý stát, a zanechala v docela žalostném stavu celou Českou ekonomiku.

Vážený pane premiére, páni ministři, žádáte nás o vyslovení důvěry. Nejsem první ani poslední sociální demokrat, který říká od tohoto řečnického pultíku, že vaše programové prohlášení naši důvěru nemá, proto nebudeme hlasovat pro důvěru této vládě. Máte ještě stále 118 mandátů. Sociální demokracie v této situaci bude opozicí tvrdou, nesmlouvavou, ale zároveň věcnou. My jsme připraveni bránit vám v rozhodnutích a krocích, které podle našeho názoru nepřinesou nic dobrého České republice. Ale zároveň, a to říkám jasně, jsme připraveni komunikovat o opatřeních, která povedou k řešení důsledků hospodářské krize, o opatřeních v boji s korupcí, v diskusi o bezpečnostní nebo zahraniční politice našeho státu.

Budeme se řídit vlastním rozumem. Budeme předkládat vlastní alternativy a budeme hájit zájmy našich voličů. Co však nebudeme, dámy a pánové z vládní koalice, dělat v žádném případě, nebudeme asistovat u likvidace sociálně spravedlivého státu. Nebudeme asistovat u omezování dostupnosti veřejných služeb. Nechceme být hrobníky takových hodnot, jako je solidarita nebo sociální spravedlnost. Středověcí lékaři se pokoušeli vyléčit svoji pacienty prakticky pouze dvěma způsoby, pouštěním žilou a přikládáním pijavic. S velkým údivem zjišťuji, že naše vláda hodlá přistoupit k léčbě krizí zasažené ekonomiky velmi podobným způsobem. Pravděpodobně neberete v potaz, že tyto progresivní léčebné metody možná zahubily více lidí než nemoci samotné. A tak naše nová vláda hodlá svými opatřeními pořádně pustit žilou nižším a středním vrstvám a jako bezplatný bonus přiloží i nějaké ty pijavice na stále fungující záležitosti veřejných služeb.

Teoretické myšlenkové směry, ze kterých čerpá tato vláda a hrdě se k nim hlásí, propagují ideu individua, které je plně zodpovědné za svůj osud. Projevem takové zodpovědnosti může být bezesporu vlastní pojištění. Pokud tato vláda získá důvěru Sněmovny, budou se možná davy zodpovědných občanů už zítra pokoušet najít pojišťovnu, která by je byla ochotna pojistit proti následkům vládní činnosti této koaliční vlády. Mám ale, dámy a pánové, velkou obavu, že žádná pojišťovna na světě nebude ochotna tak velké riziko podstoupit.

Michal Hašek, Britské listy, 11.8.2010

čtvrtek 16. září 2010

Kritika kapitalismu se v českých televizích nenosí

Nejsem odborníkem na mediální sféru, jsem „jen“ konzumentem televizních pořadů. Nepovažuji se ani za nějakého velkého intelektuála a líbí se mi „masové pořady“ televizní zábavy. A sleduji rád zpravodajské pořady. Nemohl jsem si nevšimnout jisté nevyváženosti veřejnoprávní České televize, přičemž právě ona by měla být zárukou objektivity a vyváženosti.

Když si pustím ČT24, obvykle tam běží zprávy z burzy doplněné komentáři analytiků, že je třeba provádět ty správné „reformy“. Tito „nezávislí“ ekonomové jsou většinou hlavními ekonomy bank, finančních skupin či penzijních fondů. A samozřejmě, že neřeknou nic, co by se nelíbilo jejich zaměstnavatelům. Přičemž je zjevné, že současná světová hospodářská krize je krizí kapitalismu, nikoliv krizí sociálního státu. Krize sociálního státu je pouze jejím důsledkem. O tomto tématu píše velmi dobře ekonomka Ilona Švihlíková ve svém článku „Boj proti tříhlavé sani“. Nebudu proto opakovat její argumenty. Zaměřím se raději na pořady České televize určené masovému divákovi.

Česká televize v posledních letech odvysílala velké množství antikomunistických dokumentů i antikomunisticky zaměřené seriály jako Zdivočelá země či Vyprávěj. A určitě není náhoda, že tyto pořady obvykle mají svůj poslední díl týden před volbami. Nic proti tomu, když se upozorňuje na zvěrstva páchaná totalitním komunistickým režimem. Ale měla by Česká televize vést volební kampaň? A proč zůstává u kritiky komunismu? V historii lidstva se děla mnohá zvěrstva a byla o nich natočena řada velmi kvalitních filmů.

Proč ČT nevysílá americký seriál Kořeny z roku 1977? Tento seriál byl Českou televizí vysílán v 90. letech a pamatuji si, že měl obrovskou sledovanost. Dokonce ho dávali v hlavním vysílacím čase. Hlavním hrdinou je Kunta Kinte, který žil spokojeně ve své rodné Africe, ale jen krátce. Poté byl násilím odvlečen obchodníky s otroky a prodán v Americe. Seriál líčí těžký osud amerických černochů na příkladu rodu Kinte. Je vidět, jak černošské obyvatelstvo bylo ponižováno bílými pány, kteří s ním mohli nakládat beztrestně, protože černý občan neměl žádná práva. Film je velmi rozsáhlý a bylo zajímavé sledovat, že ani po zrušení otroctví prezidentem Lincolnem se životní styl černošského obyvatelstva v podstatě nezměnil. Proč ČT nezařadí tento vynikající „výchovný“ film, který by byl dnes potřeba jako sůl, protože se objevují tendence k rasismu? Je to proto, že líčí temnou minulost našeho hlavního spojence a „kolébky demokracie“?

Proč se neobjeví ani další vynikající seriál, na který si pamatuji z dětství (90. léta) Holocaust? Také tento americký seriál byl režírován (jako Kořeny) Marvinem J. Chomskym. Drama líčí osud židovského národa za nacistického Německa na příkladu rodiny Weissových. Pamatuji si, že oba seriály jsem doslova hltal a spolu se mnou i mí spolužáci. Dnešní mládež místo toho vidí jen antikomunistické seriály. Což o to Zdivočelá země je udělána velmi kvalitně, tedy první série (další jsem už nesledoval). Ale seriál Vyprávěj, byť jsem ho viděl jen velmi omezeně, podle mého názoru nezobrazuje věrně typický život za socialismu.

Tehdejší životní styl je daleko lépe popsán ve filmu Vítr v kapse. Možná se někdo z intelektuálů urazí, že zde zmiňuji tento snímek, ale měl velkou sledovanost a dodnes mnoho fanoušků. Byl natočen již v roce 1982, ale přesto je v něm mnoho kritických momentů. Vůbec když člověk sleduje filmy z 80. let (i starší) diví se, jak je možné, že prošly údajně tvrdou komunistickou cenzurou.

Hlavní hrdinové Tomáš Bystřický (Lukáš Vaculík) a Cyril Čech (Sagvan Tofi) nastupují po absolvování průmyslovky do velkého strojírenského závodu. Ve filmu jsou zobrazeny negativní stránky tehdejšího života, jako kupříkladu fronty na zboží - Bystřického dívka (Ivana Andrlová) pracuje jako prodavačka. Cyril se chce vyjet do Francie, ale není to tak jednoduché, Tomáš sní o tom dostat se na moře, ale místo toho musí na vojnu. Je vykreslena určitá „šedivost“ té doby - dnes je bohatší výběr nejen spotřebního zboží. V továrně jsou agitační nástěnky se směšnými hesly, „nejkovanější“ soudruh Palec (Bronislav Poloczek) však nikomu hrůzu nenahání, naopak je hlavním terčem posměchu.

Je zaznamenána schůze, na které se má odhlasovat mimořádná sobotní směna, přičemž Bystřický a Čech jako jediní hlasují proti, aby upoutali pozornost. Je vidět stádnost té doby, kdy lidé sice brblali (proti té mimořádné směně), ale dát to najevo hlasováním se báli. Na druhé straně je vidět, že lidé, přes své běžné osobní problémy (první lásky, spory s rodiči) byli šťastní, absolventi škol bez problémů nastupovali do zaměstnání a lidé se v práci rozhodně nepředřeli. Naopak je ve filmu vidět až flákání se, kdy Tomáš a Cyril v pracovní době kouří nebo vymýšlí různé legrácky, jejichž obětí jsou hlavně soudruh Palec a kolega, kterého hrál Karel Augusta. Na stěnách visí transparenty, že je třeba zvýšit hospodárnost a efektivnost. Je tam scéna, kdy mladému Frantovi Kalašovi nepřijmou zlepšovák na novou frézovací hlavu. A vedoucí pracovník to zdůvodňuje takto: „Nápad je to dobrej, ale nedomyšlenej. Já mám tady 40 frézařů a oni by pak vlastně byli zbyteční. Co s nimi bude? Kam já je pošlu?“ Dnes v podnicích, co propouštějí, tyto otázky neřeší. A slyšel jsem i o případech, kdy byli propuštěni lidé těsně před důchodem, kteří podniku věnovali desítky let svého života.

Zajímavým filmem, který byl natočen za současného režimu a který kritizuje kapitalismus, byl čtvrtý díl pentalogie o Básnících Konec básníků v Čechách. Hlavní hrdina lékař Štěpán Šafránek (Pavel Kříž) je propuštěn ze zaměstnání za kritiku ředitele. Ředitel (Antonín Procházka) má typické „aparátčíkovské“ vystupování, ale snaží se chytře hovořit o reformě zdravotnictví, přičemž má na stolku vlaječku USA. Štěpán má problémy sehnat nové místo, jeho bývalý kolega (ředitel jiné nemocnice, kterého hraje Tomáš Töpfer) ho posílá pryč s tím, ať se ozve později, že třeba nějaká lékařka půjde na mateřskou nebo třeba někdo umře. Terčem satiry je i shon kolem Všesokolského sletu, přičemž Štěpán se svěřuje svému bývalému pedagogovi, že mu to připomíná 1. máj, a dostane se mu odpovědi: „Je tu jeden podstatný rozdíl. 1. máj byl v květnu.“

Bývalý saniťák bodrý Písařík (Pavel Zedníček) se stává milionářem jako „lidový léčitel“, který léčí i rakovinu – zjistí, že ji máte a za 14 dní zjistí, že už ji nemáte. Bývalý ředitel OÚNZ (Josef Větrovec) vlastní luxusní sanatorium, ke kterému se dostal typickou českou privatizací té doby. Úspěšným podnikatelem se stal Štěpánův spolužák z gymnázia Hanousek (čistič bot) i Štěpánův známý (Ondřej Vetchý) kšeftující s auty. A nejen s nimi, potřebuje Štěpána jako odborného zástupce, aby mohl zprivatizovat kliniku, ale chce ji předělat na výnosný supermarket. Štěpán žádá o půjčku na založení soukromé ordinace, je však vyveden ochrankou jako pobuda, co se přišel ohřát, když na otázku ohledně majetku řekne, že doma mají šicí stroj. Ve filmu je vidět falešnost a prázdnost, které jsou zakrývané nablýskaným obalem a chytrou reklamou. Skutečné hodnoty se vytrácí.

Je zajímavé, že 4. díl Básníků už dlouho neběžel v televizi. Párkrát vysílali první 3 díly, natočené ještě za socialismu, párkrát byl vysílán i nejnovější pátý díl, ale 4. díl se na obrazovce neobjevuje. Proč je v „trezoru“? Možná je to jen náhoda. Ale měli byste vědět, že režisér Dušan Klein měl kvůli tomuto dílu problémy. V knize Petra Nového Dušan Klein aneb Jak režisérům chutná život režisér na straně 132 odpovídá: „A u čtvrtého dílu „básníků“, který na rozdíl od prvních, které ironizovaly a satirizovaly tzv. socialismus, byl o tzv. kapitalismu, se zase vrátil starý český problém. Nezdálo se to: u moci byla ODS a to, co jsme říkali, zavánělo socdemáckou kritikou…“

Václav Adam

Britské listy, 9.8.2010

neděle 12. září 2010

Střední vrstvy. Německá realita a české iluze


Ve všech evropských zemích probíhá proces sociální polarizace. V některých rychleji, v jiných pomaleji. Proces eroze již citelně zasáhl střední vrstvy i v tak bohaté zemi, jako je Německo. V mnohem méně bohaté České republice se zatím mnozí opájejí zcela falešnými nadějemi. Zejména mladí lidé žijí v iluzi, že jsou adepty vstupu do TOP vrstev.
Německý institut pro hospodářský výzkum / Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung (DIW) uvedl již v roce 2008, že za posledních sedm let poklesl podíl obyvatelstva s příjmem kolem průměrného platu (podle Spolkového statistického úřadu z roku 2008 to bylo 41 509 eur ročně v západním Německu a 30 151 eur ročně ve východním Německu) ze zhruba  62 % na přibližně 54%.
V praxi to znamená, že na 5 milionů Němců opustilo střední vrstvu. Pouze desetině z nich se podařil „skok“ do vysokovýdělkového sektoru, zbytek „spadl“ do nižších a nejnižších vrstev. Souběžně s tím se v zemi zvýšil podíl osob ohrožených chudobou. V roce 2006 to byla již čtvrtina obyvatelstva, což oproti roku 2000 znamenalo nárůst o 7%. Tento trend nebyl zastaven, ba naopak. Nová studie zmíněného institutu z letošního roku uvádí, že zatímco v roce 2000 patřilo k nižším vrstvám 18% obyvatel Německa, o devět roků později to bylo již 22%.
K takřka stejnému výsledku dospěla i studie poradenské firmy pro podnikatele (sic!) McKinsey (rovněž z roku 2008), která shodně diagnostikovala silný sociální propad prohlubující se od počátku 90. let. Na pozadí tohoto trendu představila firma dva scénáře vývoje do roku 2020.
Pokud bude v příštích deseti letech průměrný průmyslový růst v zemi stejný, jako je nyní, vypadne ze středních vrstev směrem dolů dalších 30% obyvatel. Dosáhne-li hospodářský růst minimálně 3%, nebude úpadek příjmů tak drastický a sociální deklasování zasáhne menší podíl středních vrstev.
V porovnání se studií DIW – a zde je příznačné, že autorem těchto scénářů je poradenská firma – existuje ovšem několik sporných bodů.
Za prvé: Firma McKinsey se nezmiňuje o naprosto rozdílné společenské, ale i právně-politické situaci v letech šedesátých až osmdesátých na straně jedné a od let devadesátých až dodnes na straně druhé. Pronikavá změna se týká nejen Německa, ale celé Evropy. Tříprocentní hospodářský růst existoval ve Spolkové republice naposledy v 70. a počátkem 80. let, tedy v době před expanzí globálního kapitálu a před uzavřením Maastrichtské smlouvy (1992), která globálnímu kapitálu dokořán otevřela hranice evropských států.
Za druhé: Právě kombinace takřka absolutní „svobody cestování“ spekulativního kapitálu a postupného oslabování regulativní funkce státu bez odpovídající nadnárodní náhrady vedla k tomu, že firemní zisky a ekonomický růst automaticky neznamenají snižování nezaměstnanosti, ani nevedou k růstu příjmů zaměstnanců. Ba naopak: totalita trhu s jeho principem „maximalizace zisku“ s sebou přinesla snahu o „minimalizaci personálních výdajů“ – samozřejmě nikoliv na manažerské úrovni. V důsledku toho může „volný vnitřní trh“ stále efektivněji obcházet princip kolektivních smluv, což v praxi znamená celkovou destabilizaci pracovních poměrů.
A za třetí: Udržení střední vrstvy nezávisí jen na tempu hospodářského růstu, ale především na rozdělení vytvořených reálných ekonomických hodnot. V tomto případě se ovšem nejedná primárně o ekonomický, nýbrž o čistě politický problém. Nastavení neoliberální politiky a její vliv v evropském kontextu zaručuje jediné - ani při nominálním tří a více procentním hospodářském růstu nemusí být proces postupného deklasování středních vrstev zastaven. Porovnejme s touto ekonomickou realitou stále ještě bohaté země očekávání obyvatel chudší země, jakou je Česká republika. Navíc země, která je exportně úzce provázána s ekonomickou situací Německa, a tedy do značné míry závislá na jeho prosperitě.
Ani po dvaceti letech „úspěšného dohánění Evropy“ nemá příliš smyslu porovnávat příjmovou situaci českých středních vrstev s německými. Zjistili bychom pouze to, že zatímco ceny rostou u nás evropským tempem, příjmy domácností tuto dynamiku nemají.
Z čerstvých výsledků letošního průzkumu téměř tisíce domácností Ostravy však víme, jak hodnotí svoji situaci lidé u nás subjektivně.
Sociální sebezařazení Ostraváků je následující:
Nejchudší vrstva 15,7%
Chudší vrstva 22,1%
Střední vrstva 45,1%
Bohatší vrstva 17,1%
Porovnáme-li toto sebeocenění s výší úspor dotyčných domácností a s výší jejich dluhů, pak názorně vidíme, jak neadekvátně mnozí lidé svoji situaci hodnotí. Do obou chuších kategorií se nám z celého souboru zařadilo zhruba 38% respondentů. Téměř polovina respondentů (47,6) však deklaruje, že nemá vůbec žádné úspory, a další téměř čtvtina (23,4%) má úspory nižší než 50 000 Kč.
Zatímco tedy téměř tři čtvrtiny zkoumaných domácností jsou prakticky bez peněz (a to i z hlediska českého, nejen evropského), méně než polovina jich připouští, že jsou chudé. Stejná iluzornost vládne i na pólu opačném. Zhruba 17% respondentů se nám zařadilo do vrstvy bohatých. Ovšem úspory vyšší než 200 000 Kč deklaruje jen sedm a půl procenta dotazovaných a úspory přesahující půl milionu pouze něco málo přes dvě procenta.
Ještě mnohem názorněji vidíme virtuálnost pohledu na realitu u mladé generace. Ze zmíněného výzkumu je patrné, že nejvíce si u nás fandí lidé mladší 35 let. Za velmi chudé se z nich považuje méně než jeden z deseti, za bohaté naopak plná čtvrtina. Přitom naprosto žádné úspory v této generaci nemá zhruba 57% dotazovaných. Úspory nižší než 50 000 Kč deklaruje další téměř čtvrtina z nich. Výsledek? Téměř 80% mladých lidí z našeho vzorku je prakticky bez peněz, ale jen méně než 10% si připouští, že jsou opravdu chudí.
Naopak, za členy nejbohatších vrstev se považuje téměř čtvrtina nejmladší generace (23,4 %). Přitom úspory nad 200 000 Kč z nich nemá ani 5% a úsporami vyššími než půl milionu disponuje v této generaci jediné procento.
Zadluženost mladých je naopak nezanedbatelná. Každý pátý v nejmladší generaci má půjčku do 50 000 Kč, každý desátý půjčku v rozmezí 50 000 až 200 000 Kč, zhruba 6% má půjčku přesahující půl milionu korun.
Příslušníci mladé generace v našem vzorku výrazně častěji volili v letošních volbách pravicové strany. Přitom jsou to lidé, kteří jsou méně zámožní než zbytek populace a jsou nejzadluženějších ze všech. Častěji než jiní se však domnívají, že jsou členy nejen střední vrstvy, nýbrž přímo vrstvy nejzámožnější.
Není radno být v této věci škodolibý a blahopřát pravicovým politikům k dezorientovaným voličům. Spíše je na místě obava z toho, co se stane, až se realita, kterou již zažívají země bohaté, protne s iluzemi lidí v zemích, jež byly svými politickými špičkami odsouzeny k chudobě.


Převzato z Britských listů, 7.9.2010


Pacient platí za jeden den pobytu více než vězeň ve vězení.


Poplatky ve zdravotnictví jsou hojně diskutovaným tématem. Existuje poplatek za návštěvu lékaře, za recept, za návštěvu specialisty (ted nové), za pobyt v nemocnici, záchrannou službu. Lidem se z velké většiny nelíbí vše. A když by si ještě vše srovnali s vězni. To by bylo!!

Já se zaměřím v tomto článku na poplatek za pobyt v nemocnici, který má nově činit 100 Kč /1 den /1 osoba. Hned na úvod řeknu, že si nemyslím, že je to likvidační. Pokud budu žít mimo nemocnici, tak mne tento "život" denně aspon na těch sto korun vyjde. Chci ale ukázat, jaké existují v ČR nesmyslnosti. Chci to ukázat na příkladu srovnání nákladu vězně na jeden den pobytu ve vězení a tím, co vězen (ne)zaplatí, právě s tím naším pacientem přebývajícím pár dní v nemocnici.

Náklady na na pobyt jednoho vězně ve věznici činí v ČR cca 900 Kč /
1 den / 1 osoba. Tyto náklady za člověka, který působí zlo, platíme my všichni danoví poplatníci. Jen velmi malou část z těchto 900 Kč vězen občas uhradí. Vycházím z toho, že pokud vězněný pracuje, odvádí dle zákona 32% z pracovní odměny na náklady výkonu trestu, nejvýše však 1 500 Kč/ měsíc. Pokud vězněný nepracuje, odvádí 40% z důchodu či částky, která mu na účet chodí z venku, opět nejvýše 1 500 kč/ měsíc. Prostým dělením zjistím, že pokud náhodou nějaký vězen za pobyt ve vězení platí je to 1500 Kč / 30 (dny v jednom
měsíci) = 50 Kč/ 1 den / 1  vězen. To tedy znamená, že vězen platí za pobyt ve vězení mín než má platit za pobyt v nemocnici člověk, který nespáchal trestnou činnost a který má nově platit za jeden den pobytu v nemocnici 100 Kč.

Nesmysl a rozpor.

Protispolečenské živly jsou v ČR chráněny. Že by další pozitivní diskriminace naruby? Mohl by zasáhnout nový poradce premiéra pro lidské práva a menšiny, který je nazývám - pro mne sympaticky - "antikocáb". Jeho vystoupení na ČT24 před někollika hodinami se mi moc líbilo (http://www.ct24.cz/vysilani/2010/08/13/210411058040813-17:30-interview-ct24/).

Vězni mají povinnost za pobyt zaplatit. Ale v současnosti činí dluh na nevybraných penězích za pobyt ve vězení částku téměř 500 miliónů Kč. Přitom vězni mají možnost si vydělat prací ve vězení. Současné výdělky činí  cca 4 500 do 9 000 korun / 1 měsíc / 1 vězen. Já bych nechal vězně pracovat povinně a celá mzda by šla na náhrady pobytu ve vězení. Aktuální zaměstnanost ve vězení je ale vysoká - aktuálně cca 62 %.

Závěrem musím říct. Ano, až budu někdy ležet v nemocnici, zaplatím za den 100 Kč bez velkého reptání. I když......Když si pomyslím,  že vězen zaplatí - a to ne každý - jen 50 Kč, budu mít blízko k vzteku.
Nebo k pláči??

Za poskytnutí výchozích informací z oblasti vězenství děkuji komisařce , por. Markétě Prunerové, DiS., tiskové mluvčí, Vězeňská služba ČR, Generální ředitelství.

Autor:Valentin Kusák - kandidát v komunálních volbách 2010 ve městě Hradec Králové za SUVERENITA - blok Jany Bobošíkové, strana zdravého rozumu.

neděle 5. září 2010

Úvaha o spotřební společnosti v USA


Také máte takový pocit? Trošku jsem byla uchvácena mým, vlastně jsem trochu uchvácena všemi mými věcmi. Napadlo vás někdy, kde se všechny ty věci, co nakupujeme, berou a co se s nimi stane, když je odhodíme? Stále jsem o tom přemýšlela. A tak jsem začala hledat. A chytrá knížka mi řekla toto: Naše věci jednoduše procházejí těmito stavy:
- TĚŽBA
- PRODUKCE
- DISTRIBUCE
- SPOTŘEBA
- LIKVIDACE
Všechno dohromady se to jmenuje "materiální ekonomie". Dobře, podívala jsem se na to trochu podrobněji. Vlastně jsem strávila 10 let cestováním kolem světa, zjišťovala jsem, odkud naše věci pochází a kam jdou. A, víte, na co jsem přišla? Že to není úplně celý příběh. V předchozím výkladu toho spousta chybí. Například: Tento systém vypadá dobře. Bez problémů. Ale ve skutečnosti je to systém v krizi. A důvodem je to, že je to přímočarý systém a my zároveň žijeme na omezené planetě. Nemůžete aplikovat přímočarý systém na planetě s omezenými zdroji nekonečně. Ve svém každém kroku tento systém vzájemně reaguje s reálným světem. V reálném světě se nic neuskutečňuje na bílém papíře. Systém reaguje se společenstvími, kulturami, ekonomikami, životním prostředím. A v celém průběhu naráží na různá omezení. Omezení, která tady nevidíme, protože nákres není kompletní. Takže pojďme ještě jednou zpět, doplňme některá bílá místa a podívejme se, co chybí. Dobrá, jedna z nejdůležitějších věcí, která tu chybí, jsou lidé. Ano, lidé. Lidé žijí a pracují napříč celým tímto systémem. A někteří lidé v tomto systému mají trochu větší význam než jiní. Řekněme, že někteří mají také menší význam. Kteří to jsou? Dobře, začněme s vládou. Mí přátelé mi řekli, že bych měla použít tank jako symbol vlády, což je pravdou v mnoha zemích a stále více i v naší vlastní (USA). Koneckonců, více než 50% našich státních poplatků jde v současnosti do zbrojení. Ale já jako symbol použiju človíčka, protože věřím v lepší vize a hodnoty, že vláda by měla být lidská, z lidí a pro lidi. Posláním vlády je dávat na nás pozor, dbát o nás. To je její práce. Dále pak přicházejí soukromé společnosti - korporace. No, důvodem, proč korporace vypadají větší než vláda, je to, že korporace jsou větší než vláda :). Ze sta největších ekonomik světa je 51 korporací. Jak korporace rostou na síle a velikosti, můžeme si všimnout drobné změny v chování vlády. Vláda se trochu více zabývá ujišťováním, že dělá vše pro tyto chlapíky, spíše než pro nás. OK, teď se podívejme, co dalšího na tomto obrázku chybí. Začneme s těžbou, což je módní slovo pro využívání přírodních zdrojů, což je módní sousloví pro drancování planety. Vypadá to tak, že kácíme stromy, odstřelujeme hory, abychom se dostali ke kovům, využíváme všechnu vodu a vystřílíme všechna zvířata. Takže tady se blížíme k našemu prvnímu limitu. Docházejí nám zdroje. Používáme velké množství věcí. Vím, že teď může být těžké tohle poslouchat, ale je to pravda a měli bychom podle toho jednat. V minulých třech desetiletích byla zkonzumována jedna třetina přírodních zdrojů na naší planetě. Je pryč. Sekáme, dolujeme, těžíme a drancujeme tak rychle, že si sami pod sebou podkopáváme schopnost přežít. Tam kde já žiji, v USA, máme méně než 4% původních lesních porostů. Čtyřicet procent vodních zdrojů se stalo nepitelnými. A naším problémem není jen to, že používáme příliš mnoho věcí - ale užíváme více, než je nám přiděleno. My (Američané) představujeme 5% světové populace, ale konzumujeme 30% světových zdrojů a vytváříme 30% světového odpadu. Kdyby každý konzumoval podle amerického poměru, potřebovali bychom 3 až 5 planet. A že nevíte co? Máme jenom jednu. Takže odpověď mé země na toto omezení je jednoduchá. Vzít zdroje někoho jiného. A to je třetí svět, který, jak by někdo řekl, je jiné slovo pro naše věci, které nějakým způsobem máme v zemi někoho jiného. Takže jak to vypadá? Stejný případ: Drancujeme to místo. 75% globálních rybářských oblastí je v současné době loveno nad jejich kapacitu 80% původních lesů planety je pryč Jenom v samotné Amazonii ztrácíme každou minutu 2000 stromů. To je sedm fotbalových hřišť za minutu. A co lidé, kteří tam žijí? Dobrá, podle těchto chlapíků ti lidé nevlastní žádné zdroje, i přestože tam třeba žijí po celé generace. Nevlastní výrobní prostředky a nekupují si spousty věcí. A v tomto systému pokud nevlastníte, nebo si nekupujete spousty věcí, nemáte žádnou cenu. Takže, dále se materiály přesunují do VÝROBY, kde se za použití energie mixují toxické chemikálie s přírodními zdroji, aby se vyrobily toxicky kontaminované produkty. V dnešní době se běžně obchoduje se 100 000 druhy umělých chemikálií. Jenom hrstka z nich byla testována vůči případným zdravotním dopadům a ŽÁDNÁ z nich nebyla testována na součinné zdravotní dopady, což znamená interakci s jinými chemikáliemi, se kterými běžně přicházíme do styku. Takže vlastně neznáme plný dopad těchto toxických látek na naše zdraví a životní prostředí. Ale víme jednu věc: toxiny dovnitř - toxiny ven. Tak dlouho, dokud budeme toxiny dávat do našeho výrobního systému, do té doby budeme mít toxiny ve věcech, které si přinášíme do našich domovů, našich pracovišť a škol a ... našich těl. Jako třeba BFRka, (Brominated Flame Retardants - Bromované zpomalovače hoření). Jsou to chemikálie, které činí věci více odolnějšími vůči ohni, ale jsou supertoxické. Jsou to neurotoxiny - to znamená toxické vůči mozku, nervům. Co vlastně děláme, když používáme takové věci? Dáváme je přece do našich počítačů, spotřebičů, gaučů, matrací a dokonce některých polštářů. Opravdu, vezměme polštář, smočíme ho v neurotoxinu, pak si jej vezmeme domů a 8 hodin na něm máme položenou hlavu a spíme. Teď teda opravdu nevím, ale zdá se mi, že v zemi jako je tato, s takovými možnostmi, bychom mohli najít lepší cestu jak v noci zabránit vzplanutí hlavy. Tyto toxiny se dostávají i do potravního řetězce a koncentrují se v našich tělech. Víte která potravina je na vrcholu potravního řetězce a obsahuje největší množství toxických nečistot? Lidské mateřské mléko. Znamená to, že jsme dosáhli bodu, kdy nejmenší členové našich společenstev - naše děti - dostávají nejvyšší dávky toxických chemikálií od vlastních matek při kojení. Není to neuvěřitelná křivda? Kojení musí zůstat nejzákladnějším lidským činem péče o rodinu. Mělo by být posvátné a bezpečné. V současnosti je kojení stále nenahraditelné a matky by určitě stále měly kojit, ale měli bychom chránit přístup toxických látek do jejich těl. Oni (vláda) by to měli chránit. Myslela jsem, že by na nás měli dávat pozor. A samozřejmě, lidé, kteří čelí největšímu náporu těchto toxických chemikálií, jsou pracovníci v továrnách. Mnoho z nich jsou ženy v reprodukčním věku. Pracují s toxiny, karcinogeny a jinými nebezpečnými látkami. Teď se vás ptám: Která žena v reprodukčním věku by chtěla pracovat na pozici, kde by byla vystavena toxinům, kromě té ženy, která nemá žádnou jinou volbu? A to je přesně jedna z "krás" tohoto systému. Narušení místních prostředí a ekonomik zajišťuje stálý dostatek lidí, kteří nemají jinou volbu. Globálně, 200 000 lidí denně se stěhuje z prostředí, které je udržovalo po generace, do měst, mnoho z nich žije ve slumech, hledají práci, bez ohledu na to jak moc může být toxická. Tak vidíte, nejsou to jen přírodní zdroje, které jsou v tomto systému drancovány, jsou to i lidé. Celé komunity jsou ničeny. Jojo, toxiny dovnitř, toxiny ven. Spousta toxinů opustí továrnu ve formě výrobků, ale mnohem více je jich vypuštěno jako vedlejší produkty nebo znečištění. A je to velké znečištění. Ve Spojených státech, průmysl přiznává vypouštění přes 200 000 tun toxických chemikálií ročně. A jestliže přiznávají jen tuto sumu, je to pravděpodobně mnohem více. Takže to je další limit, protože kdo by se chtěl dívat a čichat 200 000 tun toxických chemikálií ročně? Takže co udělají? Přesunou špinavé továrny přes moře jinam. Znečišťujme zemi někoho jiného! Ale jaké překvapení! Většina emisí se stejně vrací zpátky k nám, unášena větrem. Takže co se stane poté, co jsou všechny tyto zdroje předělány v produkty? Dobrá, přesunou se sem, kvůli distribuci. Distribuce teď znamená "prodat všechno to toxické haraburdí tak rychle jak je to jen možné". Cílem je přitom udržet ceny dole, přinutit lidi nakupovat a udržovat katalog zboží v pohybu. Jak to dělají, že jsou ceny tak nízké? No, neplatí pracovníkům moc dobře a skrblí na zdravotním pojištění, jak to jen jde. Všechno záleží na externalizovaných nákladech. Znamená to, že opravdové náklady na vyrobení věci nejsou zachyceny v ceně. Jinými slovy: neplatíme opravdu za věc, kterou si kupujeme. Jednoho dne jsem o tom přemýšlela. Šla jsem do práce a chtěla jsem si poslechnout zprávy, tak jsem přišla do obchodu s elektronikou, abych si koupila rádio. Našla jsem tam tohle fešné malé zelené rádio za 4 dolary a 99 centů. Stála jsem tam v řadě, abych si to rádio koupila a dumala jsem nad tím, jak je to možné, že za 4,99$ se dá vyrobit rádio a ještě ho dostanu přímo do rukou. Kov byl pravděpodobně vytěžen v Jižní Africe, ropa byla asi vytěžena v Iráku, plasty byly vyrobeny v Číně, a možná to celé bylo sestaveno dohromady nějakým patnáctiletým hochem v Mexické maquiladoře. 4,99$ by ani nezaplatilo nájem za polici, ve které to leželo, dokud jsem si pro to nepřišla, snad ani část platu chlápka v obchodě, který mi pomohl jej vybrat, nebo několik zaoceánských letů a jízd kamionem, který kousky rádia převážel. Takhle jsem přemýšlela. Já jsem za to rádio nezaplatila. Tak kdo za něj zaplatil? Hmm, tito lidé zaplatili ztrátou svých přírodních bohatství. Tito lidé zaplatili, ztrátou svého čistého vzduchu, zvýšením výskytu astma a rakoviny. Děti v Kongu zaplatili svou budoucností - 30% dětí v různých částech Konga teď musí vystoupit ze školy, aby těžily koltan, kov, který potřebujeme pro naši spotřební elektroniku. Tito lidé dokonce zaplatili, aby pokryli své vlastní zdravotní pojištění. Skrz naskrz tímto systémem se lidé moří, abych si já mohla koupit tento rádio přijímač za 4,99 dolaru. A žádný z těchto příspěvků není zapsán v žádné účetní knize. Takto jsem myslela větu, že vlastníci společností externalizují náklady výrobků. A tak se dostáváme ke zlaté šipce spotřeby. Toto je srdce systému, motor, který vše pohání. Tato šipka je velmi důležitá (aby podpírala tento vadný systém), takže její ochrana je význačnou prioritou pro oba tyto chlapíky. A proto, po 11. září 2001, když byla naše země v šoku, prezident Bush mohl navrhnout jakoukoliv vhodnou věc: truchlit, modlit se, doufat. NE Řekl "nakupovat". NAKUPOVAT? Stali jsme se národem spotřebitelů, konzumentů. Naše prvořadá totožnost se identifikuje podle spotřebitele. Ne podle matky, učitele, farmáře, ale podle spotřebitele. Prvořadý způsob, jak se měří a projevuje naše hodnota, je množství jaké věnujeme této šipce, jak moc konzumujeme. A to my teda děláme! Nakupujeme, nakupujeme a nakupujeme. Jen ať materiály proudí. A taky že proudí! Hádejte, kolik procent z celkového toku materiálů v našem systému je stále v produkci nebo se používá za 6 měsíců poté, co se prodají v Severní Americe. Padesát procent? Dvacet? NE. Jedno procento. Jedno! Jinými slovy, 99 procent věcí, které sklidíme, vytěžíme, zpracujeme, převezeme - 99 procent věcí, které projdou tímto systémem, je vyhozeno během šesti měsíců. Jak můžeme s takovýmto poměrem znovupoužití materiálů na naší planetě přežít? Vždycky to tak nebylo. Průměrná americká osoba dnes konzumuje dvakrát tolik, co před 50 lety. Zeptejte se babičky. Za jejího mládí byly pozornost, vynalézavost a spořivost velmi ceněny. Tak jak se tohle mohlo stát? No, ono se to samo nestalo. Bylo to navrženo. Krátce po Druhé světové válce, tito chlapíci přemýšleli nad tím, jak oživit ekonomiku Spojených států. Obchodní analytik Victor Lebow navrhl řešení, které se stalo normou pro celý systém. Řekl: "Naše enormně produktivní ekonomika ... vyžaduje, abychom učinili spotřebu naší životní cestou, abychom předělali nakupování a užívání zboží v rituál, ve kterém najdeme své duchovní uspokojení, své osobnostní uspokojení, ve spotřebě, ... potřebujeme věci konzumovat, pálit, nahrazovat a vyřazovat s neustále se zvyšujícím tempem". Koncil pro ekonomické poradenství prezidenta Eisenhowera oznámil: "Hlavní smysl americké ekonomiky je produkovat více spotřebního zboží". VÍCE SPOTŘEBNÍHO ZBOŽÍ??? Hlavní důvod (naší) ekonomiky? Ne poskytovat zdravotní péči, vzdělání, bezpečnou dopravu, udržitelnost nebo spravedlnost? Spotřební zboží? Jak se jim to jen povedlo, že jsme tak nadšeně přijali tento program? Takže, dvě z jejich hlavních strategií jsou plánované zastarávání a uvědomělé zastarávání. Plánované zastarávání je jiné slovo pro "navrženo pro vyhození". Znamená to, že se vyrábí věci, které jsou navržené tak, aby byly co nejdříve nepoužitelné. Takže je zahodíme a jdeme si koupit nové. To je obvyklé s věcmi jako jsou igelitové tašky a plastové kelímky na kávu, ale dnes už jsou to i velké věci, mopy, DVDéčka, foťáky, grily všechno! Dokonce i počítače. Všimli jste si někdy, že když si dnes koupíte nový počítač, technologie se mění tak rychle, že v průběhu několika let je to překážka v komunikaci? Nedalo mi to a nedávno jsem otevřela svůj stolní počítač, abych se podívala, co je uvnitř. A zjistila jsem, že kousek, který se mění každých pár let, je jen maličký kousíček tam v rohu. Ale vy nemůžete jen jednoduše vyměnit ten jeden kousek, protože každá nová verze má jiný tvar, takže musíte vyhodit celou tu věc a koupit novou. Tak jsem si četla citace ze sborníků průmyslových návrhů po roce 1950, kdy se plánované zastarávání začínalo zavádět. Ti designéři o tom otevřeně mluvili. Diskutovali o tom, jak rychle mohou zajistit, aby se věc pokazila a přitom nechali spotřebitele dostatečně naivního, aby šel a koupil si jinou. Bylo to tak úmyslné. Ale věci nelze pokazit dostatečně rychle, abychom zajistili této šipce stálé proudění. Proto existuje také "uvědomělé zastarávání". Uvědomělé zastarávání nás přesvědčuje, abychom odhodili i věci, které jsou stále skvěle použitelné. Jak toho dosáhli? No, jednoduše změní vzhled věcí, takže jestli jste si koupili věc před pár lety, každý vám může říct, že jste v poslední době nepřispěli této šipce. A od té doby, co ukazujeme svoji hodnotu pomocí přispívání této šipce, můžeme se kvůli tomu cítit trapně. Já vím, měla jsem ten stejný tlustý bílý monitor na stole asi 5 let. Moje spolupracovnice právě dostala nový počítač. Má plochý zářivý úhledný monitor. Sedí k jejímu počítači, sedí k jejímu telefonu, dokonce k jejímu stojanu na pera (je cool). Kolegyně vypadá jakoby řídila vesmírnou loď. A já, já vypadám jako bych měla na stole pračku na prádlo. Móda je dalším z dobrých příkladů. Napadlo vás někdy, proč se ženské podpatky jeden rok nosí jako jehly, druhý rok zase tlusté, pak zase jako jehly? Je to proto, že nošení tlustých podpatků v roce, kdy se nosí tenké podpatky, každému ukazuje, že nepřispíváte dostatečně té šipce, takže nejste tak cenná jako ta osoba s tenkými podpatky vedle vás, nebo ta, která se ukazuje v reklamě. Je to kvůli nakupování nových bot. Reklamy a hlavně média v tomto hrají velkou roli. Každý z nás ve Spojených státech je cílem více než 3000 reklam denně. Každý z nás vidí ročně více reklam, než lidé před 50 lety za celý jejich život. A pokud o tom taky přemýšlíte, co je cílem reklamy, kromě toho, že nás má učinit nešťastným s tím co máme? Takže 3000 krát denně je nám vnucováno, že naše vlasy jsou špatné, naše kůže je špatná, šaty jsou špatné, náš nábytek je špatný, naše auta jsou špatná, my jsme celí špatní. Ale to se všechno může obrátit v dobré, jen pokud půjdeme nakupovat. Média také pomáhají tím, že zakrývají všechno tohle a všechno tohle, takže jedinou částí, kterou z ekonomie materiálů vidíme, je nakupování. Těžba, produkce a likvidace se odehrávají mimo náš zorný úhel. Takže ve Spojených státech máme více věcí než dříve, ale průzkumy ukazují, že míra národního štěstí stále upadá. Naše národní blaho dosáhlo vrcholu někdy kolem roku 1950. Ve stejnou dobu kdy vypuklo spotřebitelská mánie. Hmmm. Zajímavá shoda. Myslím, že vím proč. Máme více nepotřebných krámů, ale máme méně času na věci, které nás opravdu činí šťastnými: rodinu přátele volný čas. Pracujeme více než kdy jindy. Někteří analytikové uvádějí, že v dnešní době máme dokonce méně volného času než za feudalismu. A jestlipak tušíte, které dvě hlavní aktivity jsou ty, kterými stravujeme drahocenný volný čas? Sledování televize a nakupování. Ve Spojených státech strávíme 3krát až 4krát více času nakupováním než naši přátele v Evropě. Takže se nacházíme ve směšné situaci, kdy jdeme do práce, někdy dokonce i do dvou, přijdeme domů, jsme vyčerpaní, tak se svalíme na náš nový gauč a sledujeme televizi. A reklamy nám řeknou "JSI NICKA", takže se zvedneme a jdeme do hypermarketu, abychom si koupili něco pro dobrý pocit, pak jdeme zase více pracovat, abychom zaplatili věc, kterou jsme si museli koupit, takže přijdeme domů a jsme více unaveni, takže si sedneme na gauč a víc se díváme na televizi a ta nám řekne, abychom zase šli do obchoďáku, a my jsme chyceni v této pracovně-sledovně-nakupující pasti a my nemůžeme přestat. A nakonec, co se stane se všemi těmi věcmi, které si mimochodem koupíme? V dnešní spotřební době se všechny nevejdou do našich domovů, i přestože je máme dvakrát větší než v roce 1970. Všechny jsou určeny k vyhození. A tak jsme se dostali k LIKVIDACI. Toto je ta část materiálové ekonomie, kterou známe nejlépe, protože musíme všechno to smetí sami dostat do popelnice. Každý z nás v USA denně vytvoří 2 kg odpadků. To je dvakrát tolik, kolik jsme vytvořili před třiceti lety. Všechno tohle smetí (věci, které jsme koupili) se buď zakope na skládce, což je jen velká díra v zemi, nebo pokud opravdu nemáte štěstí, tak se nejdříve spálí ve spalovně odpadů a pak se na skládce zakope. V obou případech je znečištěn vzduch, země, voda. A nezapomeňte, také měníme klima. Spalovny jsou vážně špatné. Vzpomínáte si na ty toxické látky ve výrobní fázi? Spalováním odpadu uvolňujeme toxiny zpět do ovzduší. A dokonce ještě hůř, někdy se vytvoří nové supertoxiny. Jako dioxin. Dioxin je nejtoxičtější vědcům známá uměle vyrobená látka. Spalovny jsou jedničky ve výrobě dioxinů. Znamená to, že bychom mohli zastavit největší zdroj umělých toxických látek pouze tím, že bychom přestali pálit odpady. Mohli bychom to zastavit už dnes. Některé společnosti se dnes nechtějí zabývat s budováním skládek a spaloven u nás, tak radši vyvážejí odpady také pryč. A co recyklace? Pomáhá recyklace? Ano, recyklace pomáhá. Recyklace snižuje množství odpadů a redukuje tím také tlak na těžbu nových surovin. Ano, ano, ano, všichni bychom měli recyklovat. Ale recyklace sama o sobě nestačí. Recyklace nikdy nebude stačit. Z mnoha důvodů. Za prvé, odpad přicházející z domů je jenom špička ledovce. Na každou jednu popelnici plnou odpadu, kterou dáme k odvozu, připadá 70 naplněných popelnic, které se na skládku vůbec nedostanou. Takže i přestože jsme schopní recyklovat 100 procent odpadu z našich domovů, nedostaneme se k jádru problému. Spousta vyvezeného smetí také nemůže být recyklována. Buď protože obsahuje příliš mnoho toxinů, nebo protože je navrženo tak, aby jej NEBYLO MOŽNO recyklovat. Například obaly od džusů a mléka s vrstvami kovu, papíru a plastu - vše slepeno dohromady. Tohle bohužel nikdy nebude možno oddělit pro opravdovou recyklaci. Takže vidíte, je to systém v krizi. Od začátku až na konec narážíme na spoustu různých limitů. Od změn klimatu až po úpadek lidského štěstí. Prostě to nefunguje. Ale dobrou věcí na tom všeprostupujícím problému je to, že je stále spousta míst, kde se dá zasáhnout. Existuje spousta lidí, kteří pracují na záchraně lesů, nebo na bezpečné čisté výrobě. Lidé pracují na pracovních právech a spravedlivém obchodu, uvědomělém spotřebovávání, blokování spaloven a skládek. A také velmi důležité přebírání vlády, takže opravdu znamená, že lidé jsou tu pro lidi. Všechna tato práce je velmi důležitá, ale věci se opravdu začnou hýbat tehdy, když uvidíme jejich propojení, když spatříme celý velký obrázek. Pokud se lidé napříč tímto systémem sjednotí, můžeme napravit a transformovat tento lineární systém v něco nového v systém, který neplýtvá zdroji a lidmi. Protože co opravdu potřebujeme zahodit, je náš zastaralý způsob myšlení. Existuje nová škola přemýšlení o věcech, která je založena na udržitelnosti a rovnosti: Zelená chemie Nulové odpady Produkce s uzavřeným cyklem Obnovitelná energie Místní živoucí ekonomiky Už se to děje. Někteří lidé říkají, že je to nereálné, idealistické, že se to nemůže stát. Ale já říkám, že ti, kdo chtějí pokračovat po staré cestě, jsou ti nerealističtí. To je snění. Vzpomeňte si, že stará cesta se tu nevzala jen tak sama od sebe. Není to jako gravitace, se kterou tu prostě žijeme. Lidé ji vytvořili. A my jsme také lidé. Tak pojďme vytvořit něco nového.
 Převzato z Klubu společenských věd, Praha 2010.

sobota 4. září 2010

Vybrané ukazatele sociálně ekonomického rozvoje České republiky


Ekonomika

1. Ekonomický vývoj:

a) Po r. 1989 prošla společnost zásadními společenskými i ekonomickými změnami. Přechod z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní byl nezbytný. Tyto změny provázela doba hledání i omylů. Za chyby v transformaci ekonomiky zaplatila společnost cca 680 miliard Kč. S odstupem času se potvrdilo, že kuponová forma privatizace byla chybná.
Navíc ekonomickým změnám nepředcházela kvalitní legislativa a tak se z privatizace často stávalo tzv. tunelování. Přesto se postupem času podařilo ekonomiku transformovat a dnes lze jednoznačně říci, že se Česká republika řadí mezi standardní země s tržní ekonomikou.
b) Po 20 létech lze i zároveň porovnat jak si vedly jednotlivé vlády. Za uplynulých 20 let zde vládlo Občanské fórum 3 roky, Občanská demokratická strana 9 let a Česká strana sociálně demokratická 8 let.

Vláda OF – průměrný roční pokles HDP - 7,2 %

1990
-1,0 %
1991
-14,2 %
1992
- 6,4 %

Vlády ODS – průměrný roční růst HDP + 1,7 %

1993
-1,0 %
1994
+2,6 %
1995
+5,9 %
1996
+4,0 %
1997
+0,7 %
1998
-0,8 %,
2007
+6,1 %
2008
+3,0 %
2009
-4,1%

Vlády ČSSD – průměrný roční růst HDP + 3,8 %

1999
+1,3 %
2000
+3,6 %
2001
+2,5 %
2002
+1,9 %,
2003
+3,6 %
2004
+4,5 %
2005
+6,3 %
2006
+6,9 %

2. Mezinárodní srovnání:

a) Česká ekonomika dosáhla v r. 2009 80 % úroveň průměrné výkonnosti Evropské unie (měřeno přepočtem hrubého domácího produktu HDP na kupní sílu v jednotlivých zemích) a drží se na 17. místě.
b) Přehled vybraných států podle hodnoty HDP v tisících US dolarů/obyv. podle parity kupní síly v roce 2007:
tis. US dolarů/obyv.
vybrané státy
nad 50
53-Norsko
40 – 50
50-Singapur, 45-USA, 43-Irsko, 41-Švýcarsko
35 – 40
39-Rakousko, 39-Nizozemsko, 39-Kanada, 39-Kuvajt, 37-Dánsko, 36-Švédsko, 36-Austrálie
31 – 35
35-Británie, 35-Belgie, 35-Finsko, 34-Francie, 33-Japonsko, 32-Německo
26 – 30
30-Itálie, 30-Španělsko, 29-Řecko, 27-Slovinsko, 27-Izrael, 26-N.Zéland, 26-Česko
21 – 25
24-J.Korea, 23-S.Arábie, 21-Portugalsko
16 – 20
21- Portugalsko, 20-Estonsko, 20-Slovensko, 19-Maďarsko, 17-Litva, 17-Lotyšsko, 16-Polsko
11 – 15
15-Chorvatsko, 14-Rusko, 14-Mexiko, 14-Chile, 13-Libye, 13-Turecko, 13-Argentina, 13-Malajsie, 12-Venezuela, 11-Rumunsko, 11-Bulharsko, 11-Bělorusko, 11-Libanon
6 – 10
10-Srbsko, 10-Kazachstán, 10-Irán, 9-JAR, 9-Černá Hora, 9-Brazílie, 8-Makedonie, 8-Kolumbie, 8-Thajsko, 7-Bosna, 7-Ukrajina, 7-Jamajka, 7-Tunisko, 7-Ázerbájdžán, 6-Albánie, 6-Alžírsko
3 – 5
5-Čína, 5-Jordánsko, 5-Egypt, 5-Angola, 4-Gruzie, 4-Sýrie, 4-Honduras, 4-Bolivie, 4-Maroko, 3-Moldávie, 3-Filipíny, 3-Mongolsko, 3-Kapverdy, 3-Indonésie
1 - 3
2,5-Pákistán, 2,5-Indie, 2,5-Vietnam, 2-Jemen, 2-Nigérie, 2-Kamerun, 1,8-Kambodža, 1,6-Keňa, 1,3-Bangladéš
do 1
0,8-Etiopie, 0,7-Afghánistán, 0,2-Zimbabwe

Zadluženost:

1. Zadluženost jednotlivých sektorů:

- zadluženost státu
1.250 miliard Kč
- zadluženost krajů a obcí
150 miliard Kč
- zadluženost firem
1.000 miliard Kč
- zadluženost občanů
1.000 miliard Kč
C E L K E M
3.400 miliard Kč tj. 92 % HDP

2. Zadluženost státu:

K 30.6.2010 činila 1.250 miliard Kč
- v 90.letech schodky státního rozpočtu relativně nízké. Zadluženost začala narůstat po nápravě chybné ekonomické transformace, především po nutné sanaci bank.
- nejvyššího schodku státního rozpočtu bylo dosaženo v r. 2009 ve výši 224 mld. Kč.

3. Aktuální příčiny zadlužování:

a) vysoká korupce ve veřejném sektoru. Dle Transparenci Internacional i NKÚ se ročně z veřejných rozpočtů rozkrade přes 150 mld. Kč. Stát, státní fondy, kraje a obce ročně vypisují výběrová řízení na zakázky v hodnotě cca 650 mld. Kč. Dle TI i NKÚ korupce nehospodárně odčerpá 25% - 30%, tj. minimálně 150 mld. Kč, z toho ze státního rozpočtu 120 mld. Kč.
b) pokles výkonu české ekonomiky. V létech 2005, 2006 a 2007 rostla ekonomika ročně o více jak 6 %. V roce 2009 naopak její výkonnost poklesla o více jak 4 % a to projevilo do příjmů z daňových výnosů. Roční hodnota HDP činí v ČR cca 3.600 mld. Kč. 10% rozdíl ve výkonnosti se projeví i do příjmů. Složená daňová kvóta činí v ČR 36%. Tzn. že na daních a pojistném vybere o 120-130 mld. Kč méně a do státního rozpočtu se to projeví výpadkem cca 100 mld. Kč
c) ve srovnání s vyspělou Evropou nízké daně. Jen daňovými změnami k 1.1.2008 se snížil příjem státního rozpočtu o 80 mld. Kč. Velké zahraniční firmy (banky, mobilní operátoři a obchodní řetězce) vykazují vysoké zisky, platí velmi nízké daně a dividendy ze zisku „odtékají“ do zahraničí, aniž jsou reinvestovány v ČR. Jen v roce 2008 takto „odteklo“ do zahraničí 208 mld. Kč. Kdyby měla ČR srovnatelné daně s vyspělými zeměmi EU, tak by příjmy byly vyšší o cca 150 mld.
d) Nákladná státní správa. Za 20 let se zdvojnásobil počet úředníků, zvýšil se počet učitelů, sociálních pracovníků, policistů a hasičů. Naopak výrazně poklesl počet vojáků.
e) Neadresný, často zneužitelný a málo motivující sociální systém.

Hlavní příčina zadlužování (schodku veřejných rozpočtů):

1. Pokles ekonomické výkonnosti
2. Nízké daně
3. Vysoká míra korupce
3. Srovnání míry zadluženosti v zemích EU:
(měřeno % státního dluhu k roční hodnotě HDP – r. 2009)
Výše st.dluhu v %
k roční hodnotě HDP
státy EU
(nad 1 mil. obyv)
nad 100 %
116-Řecko, 115-Itálie
70 – 100
97-Belgie, 78-Maďarsko, 78-Francie, 77-Portugalsko, 73-Německo
60 – 70
68-Británie, 66-Rakousko, 64-Irsko, 61-Nizozemsko
50 – 60
53-Španělsko, 51-Polsko
40 – 50
44-Finsko, 42-Švédsko, 41-Dánsko
30 – 40
36-Litva, 36-Slovensko, 36-Slovinsko, 35-Česko
20 – 30
29-Lotyšsko, 24-Rumunsko
10 – 20
15-Bulharsko
do 10 %
7-Estonsko
Z uvedeného přehledu vyplývá, že Česká republika má stále jeden z nejnižších dluhů a české veřejné finance jsou v rámci celého světa hodnoceny jako 8. nejbezpečnější. Rizikem je však míra a tempo zadlužování v posledních letech, zvláště v r. 2009.

Daně:

1. Složená daňová kvóta

Složená daňová kvóta je nejobjektivnějším ukazatelem daňového zatížení společnosti. Je to souhrn všech přímých daní (fyzických i právnických osob), nepřímých daní (spotřební a DPH), majetkových daní, sociálního a zdravotního pojištění. % výše těchto daní a pojistného vůči roční hodnotě HDP nejlépe vyjadřuje daňové zatížení a lze je mezinárodně srovnávat.

2. Mezinárodní srovnání daňové zátěže v EU:

složená daňová kvóta
v % k hodnotě HDP r.2009
státy EU (nad 1 mil. obyv)
nad 45 %
48,2–Dánsko, 47,1–Švédsko
40 – 45 %
44,3–Belgie, 43,1–Finsko, 42,8-Francie, 42,8-Itálie, 42,8-Rakousko, 42,2-Norsko-není EU, 40,4-Maďarsko
35 – 40 %
39,3-Německo, 39,1-Nizozemsko, 37,3-Británie, 37,3-Slovinsko, 36,7-Portugalsko, 36,1-Česko
30 – 35 %
34,3-Polsko, 33,3-Bulharsko, 33,1-Španělsko, 32,6-Řecko, 32,2-Estonsko, 30,3-Lotyšsko
do 30 %
29,3-Irsko, 29,1-Slovensko, 28,9-Litva, 28,0-Rumunsko
Průměr EU činí 39,3% a eurozóny 39,7%.
ČR má zhruba o 3,5 % nižší daně než činí průměr EU.

3. Daně fyzických osob:

a) vývoj daní:
·         V 90.létech činila základní sazba daně fyzických osob 39%. Dále ještě existovaly další 4 daňová pásma (32,25,20,15%)
·         V r.2000 vláda M.Zemana zrušila pásmo 39% a základní sazba tak činila 32%. (pásma 25,20 a 15 zůstala zachována)
·         V r.2008 zavedla vláda M.Topolánka jednotnou daň 15% ze superhrubé mzdy, což činí pro zaměstnance 20,1% z hrubé mzdy, u OSVČ vzhledem ke sníženému daňovému základu výrazně méně. (skoro polovina OSVČ daně neplatí vůbec)
b) mezinárodní srovnání daní:
výše daně z hrubé
mzdy v %
státy EU (nad 1 mil. obyv)
nad 50 %
56,4-Švédsko, 53,7-Belgie, 52,0-Nizozemsko, 51,5-Dánsko, 50,0-Británie, 50,0-Rakousko
45 – 50 %
48,6-Finsko, 47,5-Německo, 45,8-Francie, 45,2-Itálie, 45,0-Řecko
40 – 45 %
43,0-Španělsko, 42,0-Portugalsko, 41,0-Irsko, 41,0-Slovinsko, 40,6-Maďarsko, 40,0-Norsko
35 – 40 %
-nic-
30 – 35 %
32,0-Polsko
25 – 30 %
26,0-Litva
20 – 25 %
21,0-Estonsko, 20,1-Česko
15 – 20 %
19,0-Slovensko, 16,0-Rumunsko, 15,0-Lotyšsko
do 15 %
10,0-Bulharsko

4. Daně právnických osob (firemní daně)

a) vývoj daní:
·         V 90. létech činily daně firem 35 % z hrubého zisku.
·         Vlády ČSSD tyto daně vzhledem k rostoucímu výkonu ekonomiky snížily postupně na 31%, 24% a 22%.
·         Vláda M.Topolánka tyto daně, ačkoliv začínala hospodářská krize, snížila až na 19 %.
b) mezinárodní srovnání firemních daní:
výše daně
z hr.zisku
státy EU (nad 1 mil. obyv)
nad 30 %
34,4-Francie, 34,0-Belgie, 31,4-Itálie, 30,0-Španělsko
25 – 30 %
29,8-Německo, 28,0-Norsko, 28,0-Británie, 26,5-Portugalsko, 26,3-Švédsko, 26,0-Finsko, 25,5-Nizozemsko, 25,0-Dánsko, 25,0-Rakousko
20 – 25 %
24,0-Řecko, 21,0-Estonsko, 20,6-Maďarsko, 20,0-Slovinsko
15 – 20 %
19,0-Slovensko, 19,0-Česko, 19,0-Polsko, 16,0-Rumunsko
do 15 %
15,0-Litva, 15,0-Lotyšsko, 12,5-Irsko, 10.0-Bulharsko

Nezaměstnanost:

Srovnání v jednotlivých zemích EU – květen 2010 (státy nad 1 mil obyv)
do 5%
Rakousko-4,0%, Nizozemsko-4,3%
5% - 8%
Dánsko-6,8%, Německo-7,0%, Slovinsko-7,1%, Rumunsko-7,4%, Česko-7,5%, Británie-7,9%
8% - 10%
Belgie-8,6%, Finsko-8,6%, Itálie-8,7%, Švédsko-8,8%, Bulharsko-9,7%, Polsko-9,8%, Francie-9,9%
10% - 13%
Maďarsko-10,4%, Portugalsko-10,9%, Řecko-11,0%
13% - 18%
Irsko-13,3%, Slovensko-14,8%, Litva-17,4%
nad 18%
Estonsko-19,0%, Španělsko-19,9%, Lotyšsko-20,0%

SOCIÁLNÍ SYSTÉM:

1. Celkové náklady:

Náklady na celý sociální systém ČR včetně zdravotní péče vzrostly od r. 1990 desetkrát a v r. 2009 čily celkem 748 miliard Kč. To činí 20 % roční hodnoty HDP. V mezinárodním srovnání ČR však výrazně zaostává, neboť průměr EU činí 27 % a ve vyspělých západoevropských zemích dokonce 30% roční hodnoty HDP. Přesto částka 748 miliard Kč je obrovská a výrazně zatěžuje státní rozpočet. V ČR je velké množství sociálních dávek a více než polovina populace nějakou dávku pobírá.
Výdaje za rok 2009:
důchody
360 mld. Kč
z toho starobní
270 mld. Kč
dávky státní sociální podpory
38 mld. Kč
podpory v nezaměstnanosti
15 mld. Kč
nemocenská
30 mld. Kč
sociální dávky
82 mld. Kč
naturální sociální dávky (především zdrav.péče)
222 mld. Kč

2. Výše pojistného:

a) sociální:
Platba za zaměstnance: zaměstnanec sám : 6,5% důch.poj., zaměstnavatel: 25% z toho: 21,5% důchod.poj., 2,3% nemoc.poj. a 1,2% stát.polit.zaměst.
platba za OSVČ: 29,2% z 50% zisku (podnikatel,živnostník) z toho 28ˇ% důch.poj. a 1,2% stát.polit.zaměst.
b) zdravotní:
platba za zaměstnance: zaměstnanec sám : 4,5%, zaměstnavatel : 9%
platba za OSVČ: 13,5% z 50% zisku
c) celkem poplatníků: 4.900 tis.
z toho zaměstnanců 4.150 tis.
z toho OSVČ 750 tis.
d) zastropování:
z příjmů nad 6x prům.plat se již neplatí pojistné.
vláda připravuje toto snížit na 3x prům.plat

3. Důchody:

celkový počet všech důchodců
2.800.000
z toho starobních
2.240.000
průměrná výše starobního důchodů činí
10.065,-Kč
z toho u mužů
11.182,-Kč
z toho u žen
9.143,-Kč
roční náklady na důchody
360 mld. Kč
z toho na starobní důchody
270 mld. Kč
d) srovnání výdajů na důchody v rámci zemí EU v % k HDP: (údaje z roku 2004)
13 a více %
14,7-Itálie, 14,3%-Rakousko, 13,3-Německo, 13,3-Polsko, 13,1-Francie
12 – 13 %
12,9-Nizozemsko, 12,9-Řecko, 12,6-Švédsko, 12,4-Portugalsko
11 – 12 %
11,2-Finsko, 11,1-Belgie, 11,0-Dánsko
10 – 11 %
10,9-Slovinsko, 10,7-Británie
9 – 10 %
9,3-Maďarsko, 9,2-Španělsko
8 - 9 %
8,4-Česko
7 - 8 %
7,3-Slovensko
6 - 7 %
6,8-Lotyšsko, 6,7-Litva, 6,2-Estonsko
5 - 6 %
4,1-Irsko
pozn.: Bulharsko a Rumunsko neuvedeno
e) z uvedeného přehledu vyplývá, že ČR vydává na důchody v průměru o 50 % méně než činí průměr EU.
f) věk odchodu do důchodu – srovnání v rámci EU:
muži
ženy
stát
65
65
Belgie, Dánsko, Finsko, Irsko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko
65
60
Itálie, Polsko, Rakousko, Řecko, Británie
63
61
Estonsko, Slovinsko
63
60
Bulharsko
63,7
58,7
Rumunsko
62,5
60
Litva
62
62
Lotyšsko, Maďarsko
62
60,7
Česko
62
59
Slovensko
60
60
Francie

4. Zdravotnictví:

a) výdaje na zdravotnictví v ČR v roce 2009:
platby zdravotních pojišťoven z veřejného pojištění
200 mld. Kč
náklady státu ze státního rozpočtu
10 mld. Kč
náklady krajů a obcí
10 mld. Kč
spoluúčast občanů – soukromé výdaje
40 mld. Kč
CELKEM
260 mld. Kč
b) placení zdravotního pojištění:
průměrná platba zaměstnance měsíčně
2.700 Kč
průměrná platba OSVČ (podnikatele,živnostníka)
1.300 Kč
platba státu za státního pojištěnce
723 Kč
Pozn.: státní pojištěnci: -děti, studenti, maminky na mateřské, důchodci, nezaměstnaní (celkem 58% obyvatel ČR), spotřebovávají však 80% zdravotní péče.
c) spoluúčast pacientů – občanů:
Činí 40 mld. Kč- z toho poplatky 5 mld. Kč
z toho ambulantní péče 12 mld. Kč
stomatologická péče 7,3 mld. Kč
lůžková péče 0,6 mld. Kč
náklady na léky 20,6 mld. Kč
Regulační poplatky činí 5 mld. Kč, tj. 2% celkových nákladů na zdravotnictví.
Regulační poplatky kompenzují nevalorizaci za státní pojištěnce a zastropování plateb za zdravotní a sociální pojištění pro nejbohatší lidi.
d) mezinárodní srovnání nákladů na zdravotnictví v EU (r.2004)
výdaje na zdravotnictví
v % k HDP
státy EU + USA
nad 12 %
13,1-USA
10 – 12 %
10,6-Německo, 10.5-Francie, 10,3-Rakousko
9 – 10 %
9,8-Portugalsko, 9,7-Belgie, 9,2-Nizozemsko, 9,1-Švédsko
8 - 9 %
8,7-Itálie, 8,7-Slovinsko, 8,6-Dánsko, 8,1-Británie, 8,1-Španělsko, 8,0-Bulharsko
7 - 8 %
7,9-Řecko, 7,9-Maďarsko, 7,4-Finsko, 7,3-Česko, 7,2-Slovensko, 7,2-Irsko, 7,1-Lotyšsko
6 - 7 %
6,5-Litva, 6,2-Polsko
5 - 6 %
5,3-Estonsko, 5,1-Rumunsko

Vzdělávání:

1. Náklady na vzdělávání:

a) ČR vynakládá na vzdělávání 4,8 % HDP, přičemž průměr zemí EU přesahuje 6 % HDP. Podle tohoto kritéria patří ČR mezi 7 nejhorších zemí EU.
b) Z veřejných rozpočtů jde ročně
- na žáka MŠ 47.000 Kč
- na žáka ZŠ 61.000 Kč
- na žáka SŠ 60.000 Kč
- na studenta VŠ 84.000 Kč
c) Počty škol
- ZŠ 4.133
- SŠ 1.254
- VŠ 73, z toho 45 soukromých
d) Maturanti celkem 88% z populačního ročníku, z toho 21% na všeobecně vzdělávacích školách a 67% na odborných
e) Na vysokých školách aktuálně studuje 370 tisíc studentů, což činí 51% populace.
f) Z produktivní populace (18-65 let) má v současnosti vysokoškolské vzdělání 13,5%. V zemích EU se průměr pohybuje kolem 24%.

2. Srovnání výdajů na vzdělání v rámci EU (r.2004)

více jak 8 %
8,33- Dánsko
7 – 8 %
7,47-Švédsko
6 – 7 %
6,41-Finsko, 6,06-Belgie, 6,02-Slovinsko
5 – 6 %
5,88-Francie, 5,85-Maďarsko, 5,62-Polsko, 5,61-Portugalsko, 5,5-Rakousko, 5,43-Estonsko, 5,38-Británie, 5,32-Lotyšsko, 5,18-Litva, 5,07-Nizozemsko,
4 – 5 %
4,74-Itálie, 4,71-Německo, 4,51-Česko, 4,41-Irsko, 4,34-Slovensko, 4,28-Španělsko, 4,24-Bulharsko,
3 – 4 %
3,94-Řecko, 3,44-Rumunsko
Plzeň, srpen 2010
zpracoval: Václav ŠLAJS
Zdroje: Český statistický úřad, Ministerstvo financí, Eurostat
 


Původní odkaz na članek najdete zde: http://email.seznam.cz/redir?hashId=4230611758&to=http%3a%2f