Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov
Česká politika se již několik let brodí v čím dál hlubším marasmu. Celou společnost pak decimuje vědomí, že nelze zatím očekávat výraznější změnu k lepšímu nejen co do stavu celkového klimatu u nás, ale především odborného řešení problémů, jež se stále více kupí. Nejpozději někdy od roku 2004/2005 zažíváme permanentní politické krize. Máme sice zvolený Parlament a Senát, ustavenou vládu, krajská i obecní zastupitelstva pilně pracují, tedy nezúčastněný pozorovatel by si mohl myslet, že je u nás vše v mezích standardního fungování demokratické společnosti a jejich institucí a není tedy důvod k pesimismu a nadávání na poměry podobně jako za minulého režimu. Tehdy také vše zdánlivě bez větších změn nějak fungovalo. Naše politika v minulých letech neuvěřitelně zhrubla, nejpozději od předvolebního období roku 2006, kdy sdělovací prostředky vnutily veřejnosti názor, že jde především o souboj dobra zosobněného statným, urostlým švihákem Topolánkem a jeho stranou se zlem zosobněným menším, zavalitým, nebezpečným a nevzhledným levičákem Paroubkem s jeho partají. Nejen že se naše politika nejpozději od tohoto období výrazně polarizovala, ale znovu se ukázalo, komu straní většina sdělovacích prostředků. Především pak jejich nevalná odborná úroveň, neschopnost kvalitní nezávislé analýzy a nenaplněná role skutečných strážců demokracie. Sdělovací prostředky stále pokračují v prezentaci povrchních sdělení, bulvárních zpráv a negativistických kampaních cíleně mířených tu proti komunistům, jindy proti socialistům, odborům či sociálně slabým či rovnou proti každému kdo hledá alternativu vůči vládnoucí pravici. Je to stav, který snad v tomto měřítku jinde nemá obdoby. Opravdu u nás citelně schází osobnost novináře Karla Čapka, tedy člověka širokého společenského přehledu a schopnosti trefně pojmenovávat nešvary doby a nabízet alternativu k nápravě bez ideologických klišé, zároveň se silným morálním apelem a důrazem na sociální stránku nápravy věcí veřejných.
Nový styl v politice? Ale kdeže…
V poslední době se u nás objevilo několik důležitých událostí, které nám opět připomněly, kdo u nás vládne a ve prospěch koho se u nás vlastně vládne. Zdánlivě spolu ne zcela související události však mají mnohé společné, stačí je přitom snad jen připomenout bez větších komentářů. I proto, že v těchto dnech přesně před rokem skočily volby, které měly vytvořit silnou, akceschopnou, pravicovou vládu rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci. Jaký je stav po roce od oněch tehdy prý přelomových voleb, které do Poslanecké Sněmovny přivedly prý nové, svěží, mladé, nadějné a neokoukané tváře? Stručně řečeno pro mnohé z nás je situace horší po stránce ekonomické a sociální. Rodinné rozpočty jsou již dnes silně napjaté zdražováním základních životních potřeb, nemluvě o tom, jak se svou penzí vyjde většina důchodců. A má být ještě hůř… Ony nové tváře pak velmi rychle našly přizpůsobení se v politickém žabinci, naučily se využívat všech výhod plynoucích z politické funkce jako třeba zaměstnávat v pozici asistentů své kamarády, známé a příbuzné. Tedy až na vyjímky žádná změna k lepšímu. Před rokem se pravicová média předháněla v chvalozpěvech na poslankyni VV K. Kočí, která prý patřila k symbolům nového, lepšího stylu v naší politice. Teď se dozvídáme, že tato dáma, nejen že neměla téměř žádnou reálnou pracovní praxi, navíc ani zásadní politickou vizi, ale že jí ani poslanecký plat nestačí k tomu, aby si mohla v centru Prahy kupovat luxusní kabelky a tak jí kolega Bárta musel zcela nezištně posílat obálky s kapesným (údajně půjčka). Aféra s odposlechy a vyjádření Bárty na utajené schůzi o tom, že do politiky vstupuje proto, aby získal styky a zakázky pro soukromé podnikání jsou dostatečně známé a není třeba je zde dále připomínat.
Poslanec Úlehla (ODS) jde na nový styl v politice ještě důkladněji, vyzbrojen slovníkem normalizačního sekerníka odhodlaně vstříc nepříteli. Tento bývalý úředník magistrátu a bývalý primátor Zlína na Facebooku vyslovil asi před měsícem několik myšlenek, které stojí za připomenutí. Ukazují totiž velmi dobře samotné ledví dnešní pravice a její myšlenkovou úroveň, která svědčí o velké prázdnotě údajných pravicových idejí, ale i netoleranci k jiným názorům, přízemním hulvátství a rasismu. „Statisíce rudých blbů neexistují !!! A komunisti mimo ČR jsou o tři třídy lidštější, vzdělanější, nekriminalizovaní svojí minulostí, bez fašistických sklonů atd. Znám max. 10 opravdu slušných lidí, kteří ale v řadách KSČM na mne působí dojmem, že tam vůbec nepatří, ale jinak je členská základna a portfólio voličů prachsprostý "póvl", "plevel společnosti" a "tupé neschopné, a často závistivé - po znárodnění toužící, stádo hovádek, bez potřebného vzdělání nebo řemeslnické profese, aby se dokázali bez okrádání úspěšnějších, sami uživit…Proletarius již "od narození" žije v omylu, že na co si ukáže a po čem touží, má nárok získat, i když to patří druhým,a to i kdyby si to měl vzít násilím !!! A pokud se někdo zdráhá mu vydat své osobní (a někdy i duchovní) vlastnictví, pak je podle rudých katanů zapotřebí ho převychovat v pracovním táboře nebo podobném zařízení... “, uvedl Úlehla, poslanec, o kterém snad dosud vůbec nebylo slyšet. Každý politik se potřebuje občas zviditelnit, někdo to umí hlavně prací, například přípravou návrhů zákonů, jiný jen siláckými slovy plnými urážek, demagogie a rasismu. Sám Úlehla většinu profesního života úředník či politik si ale protiřečí, vždyť i on má možnost podnikat, vytvořit si živnost a živit se tak sám, jak jiným rád doporučuje. Ano, jistě, ono je pohodlnější nechat se daňovými poplatníky vyživovat pevně zabořen do poslanecké sesle.
Myšlenkové směřování nemalé části současné pravice u nás však ještě trefněji než poslanec Úlehla vyjádřil jistý pisatel v dopise přednímu komentátoru deníku Právo M. Hekrdlovi, který z něj v Právu (28. května 2011) ve svém komentáři „Dobře utajené jméno“ ocitoval hlavní část. Pisatel se představil jako majitel „ubohé firmičky“. Jeho názor je však velmi zásadní a svým zaměřením průhledný až z něj mrazí, silně připomíná atmosféru doby druhé poloviny 30. let v Evropě. „V blízké budoucnosti nastane boj mezi třídou živitelů a živených. Na jedné straně kapitál spolu s mladými, zdravými, vzdělanými a odhodlanými lidmi a na straně druhé daleko menší skupina starých, nemocných, nevzdělaných a chudých. Boj nebude čistý, ale bude rychlý. Musí proběhnout, jinak západní civilizace podlehne té východní….Ač již oba máme svůj věk, jistě se dožijeme doby, kdy bude kapitalismus nahrazen autoritativním režimem, který bude řízen přísně manažersky (ABL není zdaleka první vlaštovka) a na jehož stranu se přikloní většina západní civilizace. Slabí nepřežijí v zájmu přežití většiny. A na to si klidně vsadím… Nejsem žádný fašista a navíc se vás – komunistů – nebojím.“ Podobný názor není dnes vyjímečný a lze jej slyšet z různých stran a vrstev, i od lidí, od kterých bychom to nečekali, lékařů, učitelů ba i duchovních. Tedy jakýsi třídní boj naruby nebo přímo občanská válka? Víme, že dějiny se v cyklech v různých obměnách opakují. Na druhou stranu český národ i Evropa již přežily řadu krizových období. Jak blahé paměti zpíval Karel Kryl: „My přežili jsme Habsburka, dnes máme doma wartburga a tuzexový konto v Živnobance…“. Ale situace je dnes samozřejmě vážná a vře to na řadě míst Evropy, nejen ve Španělsku či Řecku, tedy státech které mají s fašistickými režimy nemalé zkušenosti. Zde všude se ale bouří zejména proti sociální politice svých vlád zaměstnanci (tedy slovy pisatele ti živení), nikoliv zaměstnavatelé (slovy pisatele živitelé). Ostatně třídy otroků, poddaných, námezdních sil, později dělníků, dnes řadových zaměstnanců různých oborů byly vždy početně silnější než šlechta, továrníci, sedláci, kapitalisté, zaměstanavatelé.
Vládne oprávněný pocit, že někteří si mohou dovolit všechno a stát jim to ještě zaplatí
Podle změn v důchodovém systému se má již brzy snížit většina důchodů, malá část naopak zvýšit a opět malá část nejnižších penzí přibližně zůstat na stejné úrovni. Tato změna přesně odpovídá politice současné vlády, bohatým dávat a chudším či chudým ještě více z kapes brát. Prý pro nejchudší budou kompenzace. Na Slovensku vláda nyní dává sociálně slabým občanům zdarma mouku a těstoviny. Na osobu jde o 20 kilogramů mouky a stejné množství těstovin. Stát k tomuto účelu ze svých rezerv vyhradil 45 tisíc tun obilí. Tendr na zpracování obilovin vyhrály čtyři firmy, z toho i dvě české. Mají vyrobit na 20 tisíc tun mouky a bezvaječných těstovin. Premiér Nečas si dobře rozumí s premiérkou Radičovou, takže se možná nechá inspirovat…
Vláda rozhodla, že se budou zvyšovat správní poplatky, tedy i poplatky soudní, méně movití tedy budou mít opět těžší přístup při domáhání se svých práv. Ve věci zdravotnických poplatků bylo více než zřejmé, že tzv. „julínkovné“ je jen začátek. Nyní se toto potvrzuje v praxi, i přístup ke zdravotní péči se tedy omezí. Špičková péče pro bohaté, základní péče pro všechny ostatní.
I v posledních dnech se stále setkáváme s informacemi typu, že byly odhaleni další „rychlostudenti“ nejen z právnických oborů. Čemu se ale divíme, i toto je přece kapitalismus, koupit se dá téměř vše, záleží jen na nabídce a poptávce, jak nám tvrdí liberální ekonomové. Tržní principy v podobě neviditelné ruky trhu je podle nich nutno nechat samovolně působit. Takže budeme mít další právníky (vystudované i za dva měsíce) a inženýry sice s titulem, ale bez skutečné znalosti daného oboru. Vzdělanost národa dále upadá.
Pražský zastupitel T. Vavřinec (ODS) při hazardní honičce za běžného silničního provozu s ruským podnikatelem zavinil smrt jiného motoristy. Prý jel tak rychle, že si toho ani nevšiml a vinen se necítí, považuje tak asi za normální, že ohrožuje životy jiných účastníků silničního provozu. Další příklad toho, že u nás existuje sorta lidí, kteří si mohou dovolit vše, jelikož mají styky a peníze. Jaké styky a jak vydělané peníze o to se přece zajímat nebudeme. Byla by to přece jen nepřijatelná levičácká závist a neschopnost být úspěšný a sám se živit, slovy poslance Úlehly (ODS).
V sobotu 28. května 2011 se ČT velmi podrobně několikahodinovým přenosem zabývala konferencí nejmenší vládní strany Věci veřejné. To vše za asistence redaktorů Drtinové a Železného, kteří se netají sympatiemi k pravicovým stranám. Tento přenos spolukomentoval i pravicový novinář Pečinka z Reflexu. ČT tak opět prokázala „objektivitu, nezávislost a vyváženost.“ Dá se říci, že ČT tak zahájila velmi předčasnou předvolební kampaň strany Věci veřejné (tu to navíc nestálo ani korunu) před krajskými a senátními volbami v příštím roce. Ale za to ji přece jako koncesionáři neplatíme. Není to tak dávno, co se ČT podrobně věnovala také 20. výročí vzniku ODS, zatímco 90. výročí založení KSČ (událost to přece taky je) nevěnovala prostor žádný, stejně jako informaci o tom, že byla již loni ustavena platforma „Spojenectví Práce a Solidarity“ (SPaS) sdružující několik politických stran a řadu sdružení, mezi její mluvčí patří i bývalý senátor a ministr zahraničí J. Kavan. ČT potvrzuje silnou zaujatost a jasně straní určité politické orientaci. Sám marně čekám na odpověď od ředitele Janečka kde jsem se tázal na vyváženost informací v ČT marně již půl roku. Sledujeme – li výroky některých čelných politiků na adresu demonstrujících odborářů jako „lůza“ (zpívající poslanec Korte) a „držet hubu“ (z Božího dopuštění ministr Schwarzenberg), je na místě otázka zda pánové chystají i návrat k nevolnictví a práci na panském.
Jeden čtenář na stránkách www.neratky.cz dne 5. května 2011 udělal stručný výčet toho, při jakých akcích náš stát v minulých letech přišel o opravdu velké peníze: „Za 20 let panování "odborníci" stihli prošustrovat: nazvučení českého předsednictví 750 tisíc, OpenCard 1 miliarda, Zelená Praha 250 miliónům, Bezdrátová Praha 150 miliónů arbitráž s CME 10 miliard, aféra Český dům 100 miliónů, Diag Human 2 miliardy, stavba tunelů Praha 10 miliard, Gross - byty, akcie 300 miliónů, internet do škol 884 miliónů, nucená správa IPB 200 miliard, sanace polostátních bank 200 miliard, Chemapol Group 16,5 miliardy, Knižní fond 400 miliónů, šampionát Liberec 150 miliónů, lehké topné oleje 100 miliard, rumová aféra 60 miliónů, kamencové jezero 750 miliónů, Konsolidační banka+agentura 233 miliard, podpora fotovoltaiky 900 miliard“.
Opravdu ještě stále žijeme v zemi kde ctíme odkaz Husa, Komenského a Masaryka? Tedy hodnoty pravdy, touhy po vědění a vzdělání a odpovědné správy věcí veřejných v zásadách humanity? Není dnešní stav již více podoben spíše nějaké „banánové republice“?
Nebo se spokojíme s tvrzením některých novinářů a politiků, že všechny skandály a nedostatky od roku 1989 jsou jen „jakousi nutnou daní za demokracii.“?
