Václavu Klausovi místo blahopřání k narozeninám

Jiří Menzel

Jsme taková rodina, se kterou sdílí domácnost bílý nosorožec. Není s ním příjemné bydlení. Do všeho vráží, všechno ušpiní, hodně nám toho sežere. Všem je nám to nemilé, mluvíme o tom, jenom hlava rodiny dělá, jakoby bílý nosorožec u nás neexistoval.

Na začátku byl ten nosorožec menší, spíš legrační, - co to je šest milionů od maďarského nebožtíka. Tenkrát ještě dnešní hlava státu hlavou státu nebyla, ale už tehdy, jak si pamatujeme, náš dnešní president zaujal pozici mrtvého brouka.

Jak šly roky, čím dál tím častěji propukaly aféry. Za dvacet let tu ten bílý tlustokožec pořádně vyrostl. Z ukradených milionů se stávají ukradené miliardy. Mnozí politikové, kteří přišli do politiky s prázdnými kapsami, odcházejí z politiky jako milionáři. Hlavu státu zajímá, jestli ministr umí anglicky, ale nezajímá ho, jak se může stát, že ministr přes noc zbohatl. Nevadí mu ani, že politické strany nemůžou doložit útraty za své volební kampaně.

Zajímavé je, k čemu se pan president vyjadřuje. Tu k finanční krizi, tu k oteplování, tu k okurkové nemoci. Je zkrátka ve všech oborech doma a má na ně svůj názor. Je to jeho právo. Zaráží mne okolnost, že zatímco obyčejný občan se pohoršuje nad nekonečnou ságou o korupcích, pro pana presidenta to jsou věci, které jsou mimo oblast jeho zájmů.

A tak když už po několikáté policisté zabývající se korupcí postupně, i hromadně, opouštějí svůj úřad, nebo jsou, za mlčenlivého souhlasu velkých stran, rozpuštěni, tak pan prezident ani nepozdvihne obočí, natož aby pohrozil svým profesorský ukazováčkem, i když, jako hlava okrádaného státu, by měl pořádně bouchnout pěstí do stolu.

A když vyhřezne nějaká opravdu ošklivá kausa, jako aféra Drobil, a hrozí, že si politici budou prát své prádlo veřejně, pozve si na Hrad pan prezident příslušné hlavy politických stran a poradí jim: Pánové, pokud nechcete přijít o všechno, nechte kostlivce ve skříni!

Ke všem těm aférám, o kterých si my denně dozvídáme, kterými se trápíme, Hrad většinou mlčí. Proč asi pana presidenta zajímá okurková nemoc víc, než to, o čem si v Česku cvrlikají vrabci na střeše. Nejspíš proto, že o tom všem ví mnohem víc, než tušíme.

Stávka

Tomio Okamura

Se stávkou zaměstnanců někdo souhlasí někdo nesouhlasí, každý z nás by se měl

ovšem zamyslet nad pravým důvodem stávky. Tím rozhodně není jen protest proti

snižování platu. Hlavní důvod přece je, že stávkující nevidí rozumné důvody pro

jejich snižování.

Argumenty a fakta, která zazní nížeji, nejsou nová, ani objevná. Jen se

zdá, že hlavně na vládě, se nad nimi nechce nikdo zamýšlet.

Je krize....

Ano - ale, který z úředníků, lékařů nebo policistů ji zavinil ? Celosvětovou

krizi rozpoutaly chamtivé a nepoctivé finanční ústavy a ratingové firmy.

Do nepoctivých praktik byli namočeni světoví finanční hráči, někteří i s

pobočkami či působností v České republice. V rámci krize se mnohé banky

po celém světě dostávaly do ztrát - české pobočky jsou ale v neustálém

zisku, který posílají od počátku krize mateřským společnostem do

zahraničí. Češi tak mj. pokrývají ztráty způsobené jinde a jinými. Státní

zaměstnanci se těžko smíří s tím, že oni budou platit za podvody v

nejbohatším podnikatelském oboru.

Stát má dluhy

Ano - otázka proč je má, je na knihu. Řekněme si poctivě, že tu jsou dvě

hlavní příčiny - rozkradení, v lepším případě téměř rozdávání

stamiliardového majetku za vlády pravice. A neúsporné hospodaření.

Neúsporné hospodaření i za vlády levice v dobách, kdy jsme mohli šetřit

na zlé časy. Případně sanování škod po minulých vládách a pokračování ve

"zlodějnách" u veřejných zakázek. Školníci z Uherského Hradiště stěží

pochopí, proč politici, kteří figurovali u rozkrádání majetku a příjmů státu,

teď chtějí náhradu škody po nich. Jejich názor má nepominutelnou logiku.

Stát musí šetřit.

Ano - s tím se ztotožní každý, věřím že včetně stávkujících, ale s

důrazným dovětkem - užiteční a pracující lidé by měli být o peníze obíraní

až na posledním místě. Utrácení státu a veřejných institucí za nesmyslné,

předražené projekty či nesmysly je bezpříkladné. Příkladů bychom našli

tisíce a v řádu stovek miliard v rámci posledních dvou desítek let.

Jen z posledních dnů si vzpomeňme na několik perliček:

- Nemocniční nákupy nepoužitelných teploměrů , které mají odchylku až 2

stupně po pěti tisících Kč, (zatímco nejpřesnější papírový je za pětikačku)

- Zápalné šňůry s dvouletou expirací nakoupené v množství na 225 let za

40 mil korun.

- Zpráva NKÚ: Nejméně polovina z každoroční státní dotace ve výši 50

miliard se na silnicích a dálnicích utrácí za stavby, které jednak bývají

předražené a jednak nemají žádný ekonomický efekt.

Stát je ve fázi, kdy jeho "schopnost rozumně nakupovat se změnila ve

schopnost utrácet peníze". Ekonom a člen národní ekonomické rady vlády

Pavel Kohout pro Hospodářské noviny prohlásil: "Pokud by se zakázky

(veřejné) lépe vypisovaly a organizovaly, ušetřené peníze by smazaly

většinu schodku státního rozpočtu."

Kdo je za vypisování a pravidla veřejných zakázek odpovědný - stávkující

zaměstnanci?

Státní rozpočet neprojedli důchodci

Z výše uvedeného si troufnu odvodit ještě jeden podotek - dluh není tak

velký proto, že by ho projedli důchodci, nezaměstnaní nebo matky s

dětmi. Je velký proto, že co šlo, to se nesmyslně utrácelo a rozkrádalo.

Pokud jde o dávky těm, kdo nepracují, přestože by mohli, dávala je dlouhá

léta svorně pravice i levice. Ani tu nenesou odpovědnost zdravotní sestry

s hasiči. Nejsou to sociální dávky, které ruinují stát. Jsou to miliardy na

konsolidaci bank nebo ztrátových železáren. Je to veřejná podpora

mnohých "velkopodnikatelů". Největší "sociální dávky" dostávají bohatí

podnikatelé formou dotací a můžeme říct, že čím bohatší, tím více dokáží

na nejrůznější nesmyslné "EU projekty" ukousnout. Tváříme se, že dnes

jde ponejvíc o evropské peníze - ale to je přece nesmysl - jde o naše

peníze, které jsme do EU poslali a vrací se zpět zvětšiny jen vyvoleným.

Nedůvěryhodní spořílci

Ministr dopravy Bárta nebo Saša Vondra na obraně se od nástupu do

funkce pustili do auditů a chapadla chobotnic identifikují a řežou. Oba

také vyhazují, každého, kdo je jen podezřelý z korupce nebo mrhání

veřejnými penězi. Bohužel k získání důvěry ve vládní škrty to nestačí. Na

garanta úspor se pasoval Miroslav Kalousek ověnčený skandály z

předražených nákupů na ministerstvu obrany. Ten politik, který léta spolu

vedl i vedl KDU - ČSL odpovědnou za ministerstva, kde se rozkrádalo

nejviditelněji - tedy na obraně a dopravě. Ten ministr, který dnes přijímá

úředníky vyhozené pro podezření z korupce z jiných ministerstev.

Nepopularita pana ministra není daná tím, že chce šetřit. To je jen zbožné

přání. Je daná tím, že lidé mají pocit, že vodu káže ten, kdo přes desítku

let pil víno. A nemám na mysli alkohol. V tomto ohledu může být naopak

pan Kalousek pro některé lidsky sympatický.

"Plošně škrtat umí i cvičená opice"

Problém v popularitě úspor je daný také plošnými a nepromyšlenými škrty

- viditelná je snaha bezhlavě uspořit, ber kde ber. Když se spoří v moderní

firmě, tak šéf nemůže dát příkaz uspořte na všem a všude tolik a tolik, bez

ohledu, co se stane. První na řadě je analýza, audity stávajícího stavu, s

rozborem následků budoucích úspor. Úspory nesmí ohrozit efektivitu

firmy, ale naopak ji posílit. Ve světě i u nás jsou analytické firmy

zaměřené na audity efektivity v komerčních i státních firmách. Pracují

"zdarma" - za odměnu si berou procenta z uspořených peněz. Uspoří až 25

procent výdajů - při zachování stávajících výkonů. Proč stát - tedy

ministerstva a státní orgány takové firmy neosloví a nezadají jim studie,

kde a za co ušetřit? Náklady by byly nulové, finanční efekt zaručený. O

plýtvání už máme kuriózní svědectví z ministerstva dopravy, kde

desetitisíce měsíčně stálo jen zalévání květin. Jako kdyby úředník neměl

už sílu zalít kytku na svém okně. Nesmyslných činností státu bychom našli

opět tisíce. Je třeba je pojmenovat a skoncovat s nimi.

Důležité jsou i příjmy

Moderní stát nejraději vybírá peníze formou daní. Svůj majetek ovšem

prodává či pronajímá obvykle za nízkou a netržní cenu. Myslím, že bychom

našli ovšem stovky nemovitostí či pozemků, které stát dokonce nechává

ladem a ještě platí za jejich údržbu. A teď neříkám prodejme ten majetek

- naopak - najděme nájemce, kteří majetek zvelebí a budou ještě platit.

Jak je možné, že šéfové státních či polostátních firem berou miliony

ročně? V čem jsou tak výjimeční, když většinou úřadují v téměř

monopolních firmách ? Proč stát nehledí na zvýšení ziskovosti těchto firem

a tyto zisky nevybírá? A nedělám si legraci, stát nečerpá zisky ze státních

firem (např. Budvar). Je šílené, že stát dodnes nedaní sázky. Sázkové

firmy sice mají odevzdávat procenta na veřejnoprávní účely, ale víme, jak

to v praxi vypadá. Peníze se přelévají od party k partě. Bezesporu by bylo

fajn, kdyby stát uměl vybrat peníze - ale vidíme, že například hejtman

Palas vládne až stomilionovým majetkem, který neumí vysvětlit, a na

který si legálně nikdy vydělat nemohl a s finanční policií to ani nehne.

Zdanění nelegálně nabytého majetku je celosvětově osvědčená a

praktikovaná věc - proč to samé nefunguje u nás, není záhada - zapadá to

do výše uvedených faktů.

Jako pravicový člověk také zastávám názor, že za své dluhy odpovídám já,

ne druzí, a měl bych je platit ze svého. Vláda ale dnes uvalila plošnou

pokutu lidem, kteří v drtivé části za schodky rozpočtu nemohou. Stát

pravda by neměl utrácet víc než má. Na stranu druhou by škrty měly

začínat od výdajů, které jsou nejvíce zbytečné. Objevit takový případ,

rovná se zatím malému zázraku.

Šetřit se musí. Pokud ale vláda chce, aby se lidé obětovali za zlodějny

druhých, měla by je o peníze žádat méně arogantně. Měla by padnout na

kolena a o peníze své občany s pokorou prosit.

Arno Kraus - básník a diplomat

Miroslav Raindl

V těchto dnech si připomínáme 90 výročí narození básníka Arno Krause /22. 6. 1921/. Nebyl však jen básníkem. V encyklopediích a různých slovnících bychom se dočetli, že byl také autorem celé řady knih pro mládež s dobrodružnou tématikou, publicista, filmový a televizní scenárista, překladatel. A také diplomat. Díky svému zaměření a schopnostem působil jako kulturní přidělenec zejména v Jižní Evropě /Itálie, Rumunsko, Bulharsko/.

Vyrůstal v Praze na Žižkově, navštěvoval reálné gymnázium v Libni, kde také v roce 1939 maturoval. Pokračoval studiem na vysoké škole. V období okupace, za války, pracoval jako lesní dělník a později jako zemědělský účetní. I v těchto profesích však nepřestával psát a současně si dokončil násilně přerušenou vysokou školu. V roce 1947 získal titul inženýra na Vysoké škole zemědělské v Praze.

Bezprostředně po skončení války v roce 1945 zúročuje svůj talent a začíná pracovat v Zemědělských novinách jako kulturní redaktor. Právě v tomto období jsou mu vzorem Jaroslav Seifert, nebo Vítězslav Nezval, kdy vydal veršovanou „Dámu s kaméliemi“ /obdoba Manon Lescaut/.

V létech 1952 – 1972 nastupuje k ministerstvu zahraničních věcí, kde prochází řadou významných pracovních pozic. Od kulturního atašé až po vedoucího sekretariátu ministerstva. V sedmdesátých létech /1972 – 1979/ byl vedoucím tajemníkem Svazu českých dramatických umělců.

Arno Kraus byl velice plodný autor. Je zřejmé, že talent zdědil po svém otci, spisovateli a překladateli A. Krausovi /1897 – 1976/. Společně spolu psali prózu pro děti.

Krausova tvorba je rozprostřena do širokého období. První verše mu vycházejí ve Studentském časopise již 30. letech. Vrchol nachází až v létech sedmdesátých, kdy se vrátil nejen k poezii, ale píše i romány, jeho scénáře jsou využívány ve filmu i České televizi /“Běž ať ti neuteče“, „Na stratu je delfín“, seriál „Start“, aj./. Dokáže se vyjádřit jak k velkým historickým událostem /osvobození ČSR/, tak i k věcem obyčejným, aby posléze svými knihami i vstoupil do světa dětí.

Byl pravidelným přispěvatelem do mnoha periodik /Literární noviny, Sluníčko, Večerní Praha, Mladá Fronta, Mladý svět, Tvorba, Tribuna, Rudé právo, Vlasta, Literární měsíčník, Večerní Brno, Učitelské noviny a mnoha dalších/. Vydal rovněž několik překladů z bulharštiny a psal i divadelní hry /viz. Slovník české literatury 1985/.

V jeho dílech se objevuje čistá, lyrická poezie, často se vztahem k přírodě. Opěvuje lásku, ale také oslavuje obyčejného člověka, jeho vztah k domovu, práci a rodině. Část jeho sbírek se také vrací i do dětství, do minulosti /“Pohladit růži“/.

Jeho literární dílo je prodchnuto je romantismem a lyrikou, tak i reálným životem, ve kterém zdůrazňuje především úlohu člověka své doby.

Zajímá vůbec naše novodobé vykladače historie, co říkají k zákonu o třetím odboji naši váleční odbojáři?

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

            Projednávání návrhu zákona o tzv. třetím odboji na parlamentní půdě s sebou přináší nemalé emoce z různých stran. Na jedné straně pravicoví poslanci zaštiťující se nutností finančního odškodnění (údajných) bojovníků proti minulému režimu, i když jim tito o takové ocenění často vůbec nestojí, na straně druhé často nepochopitelně nekritická adorace doby minulé i se všemi jejími nedostatky a zločiny. Obě strany přitom až příliš často nedokáží vzít v úvahu dějinný kontext, dobové mezinárodní souvislosti, skutečná historická fakta. A tak místo skutečných faktů a komplexní odborné nezávislé analýzy slyšíme jen emotivní výkřiky. Přitom se zcela nepochopitelně zapomíná na slovo těch, kteří k této problematice jistě právem mají hodně co říci. Jsou to naši váleční odbojáři, dnes již velmi staří muži a ženy, kteří jsou ale nejen živou kronikou událostí minulých desetiletí, ale dokáží se právě na celou věc podívat i z tolik potřebného nadhledu. Měli bychom jim pozorně naslouchat. Bohužel jejich názory se v křiku poslanců a vzájemných osočování a urážek vytrácejí.

Co tedy říkají někteří váleční odbojáři k návrhu zákona o třetím odboji? Tito lidé mají jistě mnohem větší smysl pro spravedlivější a odbornější posouzení dobového kontextu než třeba poslanec Marek Benda (ODS) sedící snad již dvacet let nepřetržitě v poslanecké lavici a logicky tak silně ztrácející smysl o životní realitě a skutečných problémech naší země.  A to nejen vzhledem k věku a životním zkušenostem třeba právě poslance Bendy na straně jedné a našich válečných odbojářů na straně druhé. Tito se v poslední době pravidelně například na stránkách čtrnáctideníku Národní Osvobození k návrhu uvedeného zákona vyjadřují.  A jejich postoje jsou určitě zajímavé a neměli bychom je nechat bez povšimnutí zapadnout. To platí i o našich poslancích. Zejména o těch, kteří pro tento zákon zcela nekriticky horují až s příliš křečovitou a špatně skrývanou snahou o získání voličských hlasů. Dejme tedy slovo našim skutečných válečných odbojářům a tomu, jaký postoj zaujímají k zákonu o třetím odboji.

Odbojáři ze světové války vznášejí proti uzákonění třetího odboje řadu zásadních námitek

„Senát ČR na svém jednání dne 9. prosince 2010 rozhodl o stažení návrhu zákona o protikomunistickém odboji. Stalo se tak na popud nedávno zesnulého senátora Jiřího Dienstbiera, jenž se odvolal na stanovisko čtyřiceti pěti odborníků na právo a historii, kteří po jeho prostudování návrh předloženého zákona označili za naprosto nedomyšlený…Pravicoví poslanci se rozhodli ignorovat názor více než čtyřiceti erudovaných odborníků, kteří provedli detailní rozbor návrhu a konkrétními příklady poukázali na jeho nedostatky. Prokázali tím naprosté opovržení názory široké veřejnosti – „obyčejných občanů“. Ti se nejen v tisku, ale také na shromážděních vlasteneckých organizací a sdružení, neshodují s umíněným postojem určitých poslanců, kteří svým hlasováním ve sněmovně podpořili kontroverzní návrh k přijetí zákona, jenž by některým účastníkům protikomunistického odboje umožnil získat osvědčení válečného veterána obdobně, jako účastníci odboje proti nacismu a fašismu za 2. světové války. Normální, obyčejný občan malého, ale dosud ještě našeho státu se nestačí divit, jak je možné, že nepochybně vysoce vzdělaní a kultivovaní členové Senátu a PS ČR mohou proti vůli a názoru většiny našeho národa zarputile a umíněně prosazovat návrh zákona, který je evidentně v rozporu s historickou zkušeností a morálními kritérii….Historie je neúprosná a nelze ji přizpůsobit tak, jak by si někteří, historie a práva neznalí poslanci a poslankyně, představovali. Takzvaný třetí odboj proti socialistickému zřízení nelze srovnávat s rozsahem a právním podkladem s druhým, celostátním odbojem proti nacismu a fašismu. Druhý odboj v období 1939 – 1945 měl celonárodní charakter a kromě zrádců a konfidentů do něho byl zapojen prakticky celý národ, což se o protisocialistickém odboji při nejlepší vůli nedá tvrdit…..Všichni účastníci druhého odboje bojovali za druhé světové války bok po boku bez rozdílu náboženského nebo politického přesvědčení s jediným cílem – dosáhnout osvobození milované vlasti a vyhnat z ní německé okupanty. Nic takového však neexistovalo v letech 1946 – 1989. Především již nebyla žádná válka…. Jak je nám věkově starším dobře známo, válečný stav ani občanská válka v bývalém socialistickém Československu nebyly. Existence ČSSR byla celosvětově uznávaná. Měla svoje diplomatické zástupce v cizích zemích, v OSN a v dalších mezinárodních organizacích…Žádný soudný člověk není a nemůže být proti tomu, aby se skutečně nevinným obětem třídního boje dostalo finančního odškodnění a zejména zdravotní a lázeňské péče. Odškodnění by se  mělo dostat ale také obětem teroristické činnosti Mašínů a dalších aktivních protirežimních teroristů. Nebo snad nezasluhují soucitu?“

Jaroslav Maršák, 87 let, účastník 2. odboje
 (Národní Osvobození č. 8/2011)

„I já, který se, na rozdíl od naprosté většiny ilegálů, hrdě hlásím k příslušníkům třetího odboje, stojím jednoznačně na straně občanů odmítajících jeho uzákonění a to z několika důvodů. Každopádně se odmítám postavit do jedné řady se „vzorovými“ odbojáři typu bratří Mašínů, jež nemohu pokládat za nic jiného než li za zločince. Podle mého názoru nebyli odbojáři. V daném případě jde o egoisty, kteří, vědomi si svého postavení ve stávající společnosti, neviděli žádnou perspektivu, a proto se rozhodli odejít. Vzhledem ke svému charakteru se neštítili dopustit ani těch nejohavnějších kriminálních deliktů, a to bez ohledu na to, na kom je páchají. Zavražděné osoby sice mohly patřit k nenáviděným komunistům či jejich přisluhovačům, ale právě tak dobře k zakamuflovaným odpůrcům režimu nebo dokonce k aktivním odbojářům. Mohu si proto být naprosto jist, že pokud bych jim vstoupil do cesty třeba také já, rovněž by můj život nešetřili. Poté, co za sebou při odchodu z republiky razantně práskli dveřmi, neměli jiné východisko, než vstoupit do armády. Jakmile si vydělali peníze, ihned začali podnikat, stali se zbohatlíky, a když je náš vnitřní odboj žádal o pomoc, obrátili se k němu zády. Za to vše si zaslouží být vyznamenáni?!….Rovněž si nedovedu představit, že bych se za svou někdejší aktivitu domáhal jakýchkoli výhod, ale v případě schválení předmětného zákona by se jistě, jako v případě druhého odboje, vyrojila celá řada takzvaných odbojářů, kteří proti režimu neučinili ani to nejmenší, ale snažili by se vytěžit z uzákoněných výhod maximum. …Také si nedovedu dost dobře představit, jakým způsobem bych dokládal svou odbojovou činnost, když právě díky jedinečné konspiraci se mi nakonec podařilo přežít. V současnosti se bez nároku ke svým aktivitám hlásím, třebaže sebekriticky neváhám přiznat, že si nejsem zcela jist, zda, vzhledem ke stávající situaci ve společnosti, bych měl být na krušná léta v ilegalitě hrdý, či bych se za ně dokonce neměl stydět…. Zatímco vlast se svíjí ve finančním deficitu, u nás z jedinců s holým zadkem se za pouhých dvacet let vyrojilo největší procento miliardářů na počet obyvatel v celém světě. Na tento fakt skutečně nemůžeme být pyšní. Proto se skuteční odbojáři odmítají ke své činnosti hlásit, natož aby za ni hodlali uplatňovat jakékoliv výhody.“

Mjr. M. Meč
(Národní Osvobození č. 9/2011)

„V souvislosti s předloženým návrhem zákona o protikomunistickém odporu, je nezbytné si ujasnit, co je odboj a co odpor. První čs. odboj z první světové války 1914 – 1918 byl bojem za vytvoření samostatného svobodného a demokratického československého státu. Druhý odboj v období 2. světové války byl bojem za osvobození samostatného a svobodného Československa. Třetí komunistický odpor (odboj) po únoru 1948 lze charakterizovat jako boj o obnovení demokratických principů z doby po roce 1918. Mezi třetím odporem a předešlými odboji shledáváme řadu odlišných rysů. První odboj měl své řídící centrum v zahraničí a čs. Národní radě a domácí centrum v tzv. Mafii. Druhý odboj měl obdobná centra v zahraničí i doma. V prvním to byli Masaryk, Štefánik a Beneš (v zahraničí). Doma zase v Mafii Kramář, Rašín a další. V čele druhého zahraničního odboje stál Dr. Edvard Beneš se členy exilové vlády a doma pracovaly odbojové organizace jako Obrana národa a jiné. Třetí odpor (odboj) takové centrum ani v zahraničí ani doma neměl. Za tento odpor se nezasazovaly žádné výrazné osobnosti, jako tomu bylo u dvou předchozích odbojů. Třetí odpor (odboj) pracoval v míru, zatímco první a druhý probíhaly ve válečných časech. V souvislosti se třetím odporem šlo o odpor proti příslušníkům vlastního národa, kteří, oslněni komunistickou ideologií a záštitou SSSR, se měnili v poslušné vykonavatele totalitní zvůle. Veterán – vysloužilec je pouze ten, kdo bojoval se zbraní v ruce proti nepříteli. Tento názor potvrzuje Mezinárodní ústava a rovněž MO ČR. Válečný veterán je podle paragrafu 3 zákona č. 170/2002 Sb., občan ČR. Váleční veterání nejsou podle paragrafu 1 odstavce 1 písm. g) zákona č.255/1946 Sb., političtí vězni.“

Ing. M. Fišer, veterán 2. sv. války, Rychvald
(Národní Osvobození č. 6/2011). 

Mnoha našim poslancům schází podstatné vědomosti o historii a nahrazují je pouze emocemi a siláckými slovy

            Existuje u nás nepochybně mnoho odpůrců minulého režimu, kteří proti němu aktivně působili, mnozí z nich však o žádné finanční odškodnění vůbec nestojí, o morální jistě ano, o zvláštní zákon na druhou stranu nikoliv. Tito lidé potřebují především prožít důstojně zbytek svého stáří, tedy nyní především jim dostupnou kvalitní sociální a zdravotní péči. Mnozí z nich dobře ví v jaké situaci je tato země a dalšími finančními nároky ji nechtějí zatěžovat.  Ti, kteří nadšeně horují pro zákon o třetím odboji silně připomínají svazáky z 50. let nekriticky obdivující Sovětský svaz a Stalina. Nechtějí slyšet nic jiného než svoji v mnoha směrech velmi pokřivenou pravdu. Jakékoliv námitky pak odbývají argumenty malého dítěte, kterému rodič odmítá koupit oblíbenou hračku. Naopak ti, kteří se snaží popírat nebo zlehčovat prokazatelné zločiny minulého režimu by si měli taktéž doplnit svoje vědomosti. Možná pro začátek úplně postačí a nebude je to stát ani moc času, když se podívají na dva kvalitní české filmy, které reálně zachycují dobu 50. let minulého století. Prvním z nich je Hubačův Hřbitov pro cizince, o tom kterak se poúnorový režim zachoval k pilotům z Anglie. Prostý lidský příběh bez zbytečného patosu a moralizování objektivně zachytil nevděk vůči odbojářům ze západní fronty, na druhou stranu i to, že daná doba nebyla rozhodně černobílá. Druhým snímkem je patnáct let starý film Bumerang zachycující život v lágru v 50. letech a především skutečnost, že se mezi politické vězně mohl snadno tehdy dostat i jejich bývalý trýznitel. Oba snímky lze doporučit i mladé generaci. Pro poznání toho, co se u nás mimo jiné dělo v 50. letech poslouží myslím mnohem lépe než velmi pravděpodobně ideologicky zabarvený a kostrbatý výklad učitele při hodině dějepisu. Pro pochopení naší novodobé historie se všichni budeme muset ještě hodně učit a hodně naslouchat i pamětníkům bez ohledu na jejich politickou orientaci.