Před 40 lety zemřel významný český básník a spisovatel František Hrubín

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

První březnový den letošního roku si připomínáme již 40. výročí ode dne, kdy zemřel významný český básník a spisovatel František Hrubín. Představitel velmi silné básnické generace vyrůstající v době první republiky zažil stejně jako jeho souputníci významné události této epochy, včetně obou světových válek a velké hospodářské krize ve 30. letech.

František Hrubín se narodil 17. září 1910 v Praze na Vinohradech. Strávil zde však jen první léta života, po vypuknutí první světové války byl jeho otec odveden na frontu a rodina se přestěhovala do Lešan. Tedy do rodiště Hrubínovi matky. Tato změna byla velmi důležitá a později se výrazně odrážela v jeho díle. Venkovská krajina u soutoku řeky Vltavy a Sázavy  na Hrubína velmi silně působila a po celý další život se do ní pravidelně vracel. On sám ji nazýval rodnou krajinou a oslavoval ji v mnoha svých verších, tento kraj považoval za svůj skutečný domov.

Ve svých dvanácti letech se vrací zpět do Prahy, kde začal studovat gymnázium, maturoval na reálném gymnáziu v Libni. Po maturitě měl studovat učitelství, zapsal se však na práva a nakonec jej jeho přítel Josef Strnadel přemluvil k přestoupení na filozofickou fakultu. Pravděpodobně jej také zlákala jména profesorů, kteří tam tehdy působili jako byl F. X. Šalda, Václav Tille nebo Albert Pražák. Studium literatury jej lákalo více než práva či pedagogika. Ostatně Hrubín sám se netajil tím, že již od dob gymnazijních studií jej více než studium zajímala poezie a literatura. Maturoval totiž až ve svých 22 letech a sám přiznával, že „kvůli poezii býval škole až příliš často nevěrný.“

Již tehdy sám poezii horlivě četl, psal verše a  seznámil se s takovými básnickými osobnostmi jako byli Josef Hora, Jaroslav Seifert nebo František Halas. Hrubín na tato léta vzpomínal jako na blažené a svobodné časy. V roce 1933 vychází jeho první sbírka v nakladatelství Melantrich, nesla název Zpíváno z dálky. Již touto svojí prvotinou sklidil Hrubín uznalý úspěch také u kritiky, jeho talent uznaly i takové osobnosti jako F. X. Šalda nebo Josef Hora. Hrubín se prezentoval svým básnickým debutem především jako lyrik, našel si svým originálním projevem  pevné místo v poezii mezi slavnými kolegy tehdejší nesmírně silné básnické generace mezi kterou nebylo snadné se prosadit. Uznávali jej i starší kolegové, kteří již ve 30. letech měli v naší kultuře a poezii velmi silné postavení.

Hrubín v době svého debutu žil plně zaujat pro poezii, neměl ani stálé zaměstnání. Pevný životní řád dostal až zásluhou staršího kolegy Josefa Hory, který mu sdělil velmi tvrdě a zároveň otcovsky moudře: „Takhle to nejde, abys nic nedělal, básničky – to je málo!“ Tímto zásahem se stal František Hrubín v roce 1934 zaměstnancem Městské knihovny pražské a v ní následně setrval prakticky až do konce války. Ve stejném roce, kdy nastoupil do knihovny vychází jeho druhá a neméně slavná sbírka podobně jako  prvotina mladého autora. Dostala název Krásná po chudobě. Ještě před válkou pak vychází třetí sbírka Země po polednách. Při  práci v knihovně samozřejmě dále psal a publikoval například v časopisu Knihy a čtenář, časopisu Kvart, v prvních letech 2. sv. války byl odpovědným redaktorem časopisu Mladý čtenář a v tomto období nastává další významný mezník v jeho tvorbě. Začíná psát pro děti.

Jeho první dětská kniha vychází v roce 1943. Knížka Říkejte si se mnou s ilustracemi Jiřího Trnky.  Během války vydává další básnické sbírky – Včelí plást, Země sudička, Cikády, Mávnutí křídel. František Hrubín i svojí tvorbou během těžké válečné doby opět potvrdil velmi osobitý básnický styl a motivy, častým námětem byla krása přírody, rodného kraje, lidské bytí od kolébky až do hrobu. V době konce války již velmi vyzrálý básník potvrzuje svoje postavení předního českého lyrika. V roce 1945 vychází sbírka Chléb s ocelí.

Po osvobození krátce pracoval v ministerstvu informací a byl také zakladatelem a odpovědným redaktorem časopisu pro děti Mateřídouška. V roce osvobození vydává slavný básnický manifest Jobova noc. O dva roky později sbírku Nesmírný krásný život. Od roku 1947 se prakticky živil již jen jako spisovatel a jeho bydlištěm se stala Praha, konkrétně Holešovice. V roce 1948 vydává další slavné dílo, ačkoliv jej dobová kritika zcela příznivě nepřijala, sbírku Hirošima, reagující na svržení atomové bomby na toto japonské město. Zde vyjádřil nesmírně působivě úzkost a obavy z katastrofy hrozící lidstvu ze strany atomových zbraní, kdy  člověk může zničit nesen sám sebe, ale i celou zemi. Někteří kritici později tuto sbírku hodnotily jako jeho vůbec nejvýraznější.

V poválečných letech, alespoň zpočátku se Hrubín hodně soustředil  na dětskou tvorbu. On sám jako autor k ní uvedl: „Verše pro děti jsem tvořil spontánně. Ze zkušenosti, ať už to byla dávná zkušenost z dětství nebo zkušenost otcovská, rojilo se množství námětů a obrazů, zdánlivě nevyčerpatelných.“ Pro děti napsal několik knih veršů, říkadel a pohádek, často s ilustracemi Jiřího Trnky. Tak vznikla známá díla jako Zvířátka a Petrovští, Zimní pohádka o Smolíčkovi, Pohádka o Květušce a její zahrádce nebo Ladův veselý přírodopis  s obrázky Josefa Lady. Některá z těchto děl se již trvale stala nedílnou součástí zlatého fondu původní české dětské literatury.

Kromě středočeských Lešan a jejich okolí, kam se i po válce pravidelně vracel, objevil pro sebe ještě jedno velmi důležité místo, jež inspirovalo jeho dílo, Chlum u Třeboně. Sem začal jezdit i s rodinou od počátku 50. let.

V 50. letech začal psát i dramata. Nejvýraznějším byla divadelní hra Srpnová neděle. Hra o marnosti a slávě života byla v době vzniku velmi současnou a aktuální sondou do povah lidí „odehrávající se ve větší vsi na Třeboňsku, na hrázi rybníka vroubeného borovým lesem, v modravém dopoledním oparu, při západu slunce a za měsíční záře.“ Premiéru měla v dubnu 1958 v Tylově divadle v Praze.

Z díla, které vytvořil v 60. letech nutno uvést alespoň následující – Křišťálová noc, Zlatá reneta (autor k dílu uvedl – „ve Zlaté renetě jde o člověka, na nějž bezohledně naráží svět, a on se s tím musí vyrovnávat, usilovat o nejbohatší, o nejintenzívnější vztah k životu, zatímco se v něm pohyb života sráží s pohybem zániku a smrti“.) a širokou veřejností asi jeho vůbec nejznámější dílo Romance pro křídlovku (prostý příběh, ve kterém se stárnoucí muž vrací obrazem z minulosti k silnému zážitku v době svého dospívání o nenaplněné lásce k dívce od kolotočů).

Některá tato díla byla velmi kvalitně zfilmována, zejména Zlatá reneta s výborným Karlem Högrem v hlavní roli a Romance pro křídlovku s přirozeným civilním hereckým projevem Jaromíra Hanzlíka se zařadily také již trvale do zlatého fondu českého filmu 60. let. Posledním dílem Františka Hrubína byly Lešanské jesličky z roku 1970. V té době chystal další tvorbu, také překládal.

V plné práci jej ale zastihla nemoc. Zemřel v nemocnici v Českých Budějovicích první březnový den roku 1971 ve věku šedesáti let. Naše kultura v něm ztratila výraznou originální osobnost širokého talentu, který proměnil ve významné dílo básnické i prozaické, jež bude nepochybně oslovovat i další generace čtenářů. Jeho dílo se dostalo k široké obci čtenářské i z toho důvodu, že v době kdy žil a tvořil se například i básnické sbírky vydávaly v mnohatisícových nákladech. Zatímco dnes jsou v literatuře jen trpěným a velmi ohroženým druhem. V roce Hrubínova 40. výročí úmrtí si můžeme připomenout i to, že básníka – lyrika jeho úrovně bysme v naší současné literatuře hledali marně.    

O dění kolem nás

Jan Macalík

Boj proti terorismu je bojem za ovládnutí menších a strategických zemí bohatých na nerostné bohatství, jako jsou africké státy Rusko, Čína apod. Nemohu proto pochopit myšlení některých našich představitelů, určité části parlamentu a zejména vlády ČR v této otázce. Asi jim to skutečně z vlastního egoismu, honby za penězi zamlžuje mozkovou kůru. Kdo více podněcuje k terorismu KLDR, Ruská federace, Kuba apod., nebo USA?

Stačí se dívat několik dní na kteroukoliv televizi s americkým programem, kde v praxi ukazují, jak se terorismus projevuje, jak možno jej uskutečňovat a mělo by to být našim občanům jasné - jak je to se skutečným nebo státním terorismem a bojem proti němu.

Nerad bych mentoroval toho či onoho, ale za období do roku 1989 nebyly takové pořady vysílány, neboť negativně působily na psychiku lidí a z toho odvíjející se hrubost, násilí a jiné tr.činy. Nebo to je ta pravá demokracie? Abych ukojil své nepřiměřené touhy, chovám se tak, jak to vidím v televizích a různých tiskovinách. Možná je to cíl, aby se lidé zaobírali těmito otázkami a nemysleli na ekonomické a sociální těžkosti našeho života v této společnosti.

Takovou morálku mohou propagovat lidé, kteří nepoznali hrůzy války. Že jsou tyto otázky nastolovány v dnešní době v tak zkreslené podobě udivuje tím více, že starší a střední generace do r.1989  přece poznaly něco jiného. Neměli strach o práci, o své úspory, zdravotní pojištění, bezplatné školství apod. Je sice pravda, že jsou dnes modernější zdravotnické potřeby, ale to nese vývoj, výzkum a nové technologie.

Kdyby nebylo bývalého ekonomického embarga vůči bývalým socialistickým zemím či k socialismu směřujícím, neustálým zvyšováním vojenského zbrojení k čemuž se socialistické země musely přizpůsobovat, byl by i rozvoj i dostupnost nových technologií. Naše vědecká pracoviště a schopnosti lidí našeho státu nebyly zanedbatelné. Kdyby nebylo vybudováno to, co bylo, tak by dnešní novokapitalisté neměli co privatizovat.

Nejdříve však potřebovali rozdrobit konkurence schopné podniky. Rozbili státní aparát, rozdělili republiku a tomu přizpůsobili i legislativu, aby někdy v budoucnu nebyli postižitelní. Následovalo další drobení velkých a konkurence schopných závodů, které měly své výzkumné a rozvojové pracoviště. Banky, které mohly finančně podpořit podniky, byly prodány zahraničním bankám a ty ve spojení s konkurenčními společnostmi likvidují zbývající naše podniky.

Teď řada občanů se sama sebe ptá, kde na to všechno komunisté vlastně brali. Státní a družstevní podniky odváděly státu daně a zisk. Dnes veškeré zisky plynou do zahraničí a nám nezbývá nic mimo vlastní zdaňování národa. Zahraniční společnosti využívají navíc nedokonalosti a shovívavosti naších zákonů pro své ziskuchtivé cíle. V poslední době je šířena bombastická rétorika kolem dekretů prezidenta Beneše z let 1945-1948. V podstatě jde o naplňování starých strategických cílů. To, co se nepodařilo Hitlerovi vojensky, uskutečňují formou ekonomickou i ideologickou dnes.

Vždyť cca 85% tisku je v německých rukou, rozhlas a televize nepřímo také, tak nemůže být nikomu divné, že jsou tištěny a hlásány proněmecké výmysly. Ten, kdo v minulosti trochu pochopil kapitalistickou a socialistickou ekonomii a filozofii, nemůže se současným stavem společnosti být spokojen. Nadávat doma, v obchodě či u piva nám nic nepomůže, ne tak nejít k volbám. Máš-li k současnému vývoji výhrady, tak jdi k volbám a vol toho, o kterém si myslíš, že by se to mohl pokusit změnit.             

Naši politici jsou prostě profíci

Jan Keller, 8.11.2010, Právo

Brzy si budeme připomínat 21. výročí změny politického systému v naší zemi. Vyslechneme řadu chvalozpěvů z úst mocenské elity, tak jako v letech v minulých.

Ze stejných úst uslyšíme, že ten, kdo vidí na novém systému jiné než jen zcela drobné a okrajové vady, je nejspíš nostalgik, který by nejraději žil pod ruskou knutou.

Pokud se nenecháme zastrašit podobnými invektivami, můžeme se pokusit nahlédnout pod povrch dění. Povšimněme si, v jakém smyslu se například zprofesionalizovala nová politická třída.

Po roce 1989 nastupovali do mocenských funkcí v pravém slova smyslu amatéři, často upřímně přesvědčení o tom, že chtějí sloužit veřejnosti. Dnes máme co činit s profesionály, kteří dokonale ovládají umění zastírat skutečné poměry a jejich příčiny a tematizovat v prvé řadě ty otázky, jež slouží posílení jejich vlastní pozice.

Výsledkem je, že v situaci, kdy se společnost stále více štěpí na nadstandardně si žijící zlomek populace (nemalá část z nich je spjata právě s politickým aparátem) a na ty ostatní, je pozornost systematicky odváděna k pseudoproblémům. Zvlášť dobře je to vidět v souvislosti s tím, jak se označují politické strany. Nejprve jsme se, to ještě hluboko v 90. letech, dozvěděli, že existují strany státotvorné a nestátotvorné. Nyní se dozvídáme, že hlavní soupeření probíhá mezi stranami dinosaurů a stranami skutečně moderními.

Toto škatulkování, které jistě brzy překvapí novými značkami, slouží především dvěma věcem. Za prvé má být zcela zastřen rozdíl mezi stranami pravice a levice. To v situaci, kdy zcela evidentní skupinové zájmy stojí proti sobě mnohem ostřeji než dříve. A za druhé má být umožněna kohabitace kohokoli s kýmkoli tak, aby se volič vůbec necítil podveden.

A tak na celostátní úrovni máme věřit tomu, že koalici vytvořily strany zodpovědné proti stranám nezodpovědným. Když je třeba podržet si pašalíky na úrovni velkých měst, jde zodpovědnost zcela stranou a ve svorném páru kráčejí údajní dinosauři zprava i zleva. Není na tom prý nic divného, jedná se přece o vítězství státotvornosti nad příliš riskantním experimentováním.

Volič si tak může být jist jen jedním. Ať už si příště zvolí kohokoliv, mocní se vzápětí přeskupí podle klíče, do kterého občané už nemají co mluvit. Ani ti pravicoví, ani levicoví. Zodpovědní a státotvorní pak už vůbec ne. Naši politici jsou prostě profíci.

Říkají si demokraté a vzorní hospodáři, chovají se jako diktátoři a diletanti

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

            V posledních, více než dvaceti letech se u nás stala nepsanou normou tato skutečnost: „Ti, kteří sami sebe nazývají demokraty a vzornými hospodáři, se v praxi vůbec nechovají demokraticky a moudře. Brání ze všech sil kontrolním demokratickým mechanismům, často i svobodě slova a kritickým názorům. Jejich hospodaření lze v lepším případě nazvat tureckým hospodářstvím, v tom horším jako tunelování veřejných prostředků, rozkrádání a korupce ve velkém.“ Tato norma je praxí stále potvrzována.

Právo na svobodu slova a výkon veřejných funkcí má v demokratické společnosti každý občan, tedy i komunista

V Parlamentu se nyní projednával zákon o tzv. 3. odboji. V diskusi vystoupili i demokraticky zvolení poslanci Grebeníček a Semelová. Jejich slova jistě byla v mnohém kontroverzní. Ale Parlament je v demokracii přece naprosto svobodnou tribunou různých názorů viz trapné kočkování na pokračování Rath versus Kalousek či Nečas. Bylo jim hrubým způsobem znemožňováno svobodně vystoupit na parlamentní půdě s projevem. Pravicoví poslanci, kteří se slovy hlásí k demokracii, se svými praktikami chovají téměř jako henleinovci. Henleinovci před válkou rozbíjeli schůze jiných stran, umlčovali svoje odpůrce a bránili jim veřejně vystupovat. Později je i zavírali a popravovali. Naši pravicoví obdivovatelé Mašínů a Paumerů zatím ještě po svých protivnících nestřílejí, to možná teprve přijde … Nejsme jako oni, hlásalo se v roce 1989. Jaká je skutečnost? Za kritický postoj k dnešnímu režimu či kandidaturu ve volbách za komunisty může dnes člověk přijít i o práci. Jsou případy lidí, kteří z důvodu ztráty zaměstnání spáchali i sebevraždu.

Dnes u nás existuje očividná cenzura mnohých myšlenek, dokonce i cenzura v kultuře a hudbě. Příkladem budiž třeba Karel Kryl.  Kdy jsme ho naposled slyšeli z televize či rádia?

Přihlásit se dnes veřejně jako volič nebo sympatizant KSČM se téměř vždy rovná problémům v zaměstnání a dalším nejrůznějším společenským ústrkům. Znamená to taky dostávat čas od času i anonymy s velmi vulgárním obsahem, často zároveň plné pravopisných chyb ukazujících skutečnou úroveň jejich pisatelů. Hovořím z vlastní zkušenosti. Nijak se nestydím veřejně přihlásit jako volič KSČM a to již od svých 18 let. Z vlastní zkušenosti vím, že v této straně je mnoho poctivých a vzdělaných lidí, kteří aktivně do politiky vstoupili často až po listopadu 1989. Mnoho z nich za minulého režimu na růžích rozhodně ustláno nemělo. Přesto stranu nevyměnili za jinou, kde by třeba i udělali pohodlnější a rychlejší politickou kariéru. Tito lidé prokázali pevné názory, postoje a charakter. To jsou dnes poměrně vzácné hodnoty a pro mě dost pádné důvody, proč takovým lidem věřit a podpořit je. Mám k této straně samozřejmě i řadu výhrad, a to nejen k její minulosti. A moje podpora je tudíž podmíněná a ne nekonečná.

 Ale – která politická strana třeba provozuje celostátní síť bezplatných právních poraden? Která politická strana finančně podporuje vydávání jediného českého deníku, jenž je nezávislý na zahraničním kapitálu a zahraničním majiteli? Kromě komunistů opravdu nevím  o nikom. 

Komunisté se také velmi dobře podílejí na vedení mnoha měst a obcí v České republice, které pod jejich vedením prosperují. Stačí jen namátkou jmenovat například středočeské Jince nebo Rožmitál pod Třemšínem, jihočeskou Horní Stropnici či Slavonice nebo jihomoravské Ivančice, Zbýšov nebo Tvrdonice či Bartošovice na severní Moravě. Uvedu jen jednoduchý, ale příznačný příklad toho, která strana je více demokratická, zda KSČM nebo ODS: Po loňských komunálních volbách vznikly v některých městech a obcích velmi široké koalice, někde i takové kde bok po boku sedí zástupce ODS a KSČM. Týká se to například města Chebu, Oslavan, Ronova nad Doubravou a dalších. Jaká byla reakce orgánů těchto stran na tento stav? ODS pohrozila místním sdružením v daných obcích jejich zrušením. Tato na podobnou hrozbu reagují většinou dle vlastního uvážení, většinou bez ohledu na diktát shora.  KSČM naproti tomu nechává v těchto záležitostech svým zastupitelům naprostou svobodu. Zdůrazňuje jen a to zcela logicky co největší prosazení vlastního programu. Nediktuje ale nikde, s kým mají zvolení zastupitelé za KSČM spolupracovat a s kým nikoliv. Ověřoval jsem si tuto informaci v orgánech obou stran a byla mi opakovaně potvrzena. KSČM se v tomto praktickém případě chová dle zdravého rozumu a více demokraticky. Naproti tomu ODS svým postojem jednoznačně sleduje v prvé řadě úzce stranické zájmy před veřejným zájmem daných obcí a jejich obyvatel.

Myslím, že pro tuto zem nejsou dnes nebezpečím ani komunisté, ani nespokojení odboráři, kteří hájí právo na vlastní důstojnou existenci. Jsou to především neschopní a zkorumpovaní politici na všech úrovních. Podíváme–li se, kdo patří mezi dnes největší a nejhlasitější antikomunisty, najdeme zde často naprosto nevěrohodné postavičky s velmi zajímavou minulostí. Na kritice tzv. „komunistických zločinů“ si postavili svoji politickou kariéru a tudíž i obživu, jinak by se mnozí z nich snad ani neuživili. A pokud ano, ne tak dobře a pohodlně. Například premiér Nečas, bývalý aktivní svazák. Ministr John, bývalý prorežimní spisovatel a novinář. Kalousek, bývalý vzorný člen totalitní Národní fronty, který po volbách r. 2006 neváhal spoluvládnout i s komunisty. Dlouholetý poslanec Benda, který kromě svého více než dvacetiletého sezení v Parlamentu snad v životě nepracoval v běžném zaměstnání atd. Mnozí z dnešních aktivních antikomunistů z minulého režimu dlouho těžili. Vystudovali v něm, režim jim umožnil i cestovat po světě např. Štětinovi, Johnovi. A tací lidé tu dobu dnes kritizují? Je taková velmi pozdní kritika vůbec důvěryhodná? Budou snad tito horlivci ještě kádrovat i ty, co chodili do Jisker či do Pionýra? Již bohužel zesnulý Jiří Dienstbier starší jim říkával „opoždění bojovníci proti komunismu“.  Jsou nebezpeční nejen svou hloupostí a fanatismem, ale zejména neschopností vykonávat vysoké politické funkce. V této souvislosti je nutno připomenout trefná slova předsedy Strany podnikatelů a živnostníků Jaroslava Samka: „KSČM se za těch dvacet let očistila od prospěchářů a různých tunelářů. Tito lidé jsou na kandidátkách jiných politických stran a hanebně pomlouvají to, z čeho nedávno vzešli. Převlékají své myšlenky jako kabáty s ročním počasím a ani na chvíli se nezastydí. Právě na to by měl volič upřít svoji pozornost, na tyto přelétavce.“ (Haló noviny, 17.5.2010).

Máme vládu, jakou snad svět ještě neviděl

Máme opravdu vládu, kterou snad svět ještě neviděl. Marně bychom v ní asi hledali člověka bez ideologického zatížení a skutečného fundovaného odborníka s dlouholetou praxí z oblasti, kterou nyní sám řídí. Ministrem zahraničí je starý evidentně nemocný člověk. Často mluví již jen jakési nesrozumitelné zkomoleniny navíc mizernou češtinou. A takový člověk nás má reprezentovat ve světě? Navíc prý ještě i zváží svoji případnou kandidaturu na prezidenta republiky za dva roky. To už není ani k smíchu, ale spíše snad k pláči.  Ministr vnitra je člověk, kterému řadoví policisté nedůvěřují, je ve funkci zjevně nekompetentní a tak policisté organizují petici za jeho odstoupení. Ministr dopravy taktéž není v oboru odborníkem, navíc nechával sledovat svojí agenturou politickou konkurenci. Vlivem své funkce si ale prosadil manželku (osobu bez jakékoliv politické zkušenosti﴿ do vysoké ústavní funkce. Jedinou odbornou kvalifikací ministra životního prostředí je pak pouze to, že obdivoval Václava Klause. Tedy člověka, kterého pro jeho názory a hraní si na všeználka již ve světě i doma berou spíše jen jako pouhou kuriozitu. Žije ve světě svých neživotných teoretických liberálních pouček o nezbytnosti volného trhu pro blahobyt všech národů světa. Buď vůbec nezná život a problémy většiny lidí nebo jej ani nezajímají. Nic na tom nezmění ani jeho časté spanilé jízdy do regionů, z nich ale většinu problémů poznat samozřejmě nemůže. Není divu, že kromě jeho fanklubu už ho málokdo bere vážně. Musíme to s ním ještě nějak ty dva roky přežít. Za Švejnara bychom se aspoň ve světě nemuseli stydět.

Naši politiku ovládají rodinné či spřátelené firmy jako Bárta a Klasnová, Kalousek a Drábek. Na podzim roku 2005 bylo zjištěno, že předsedkyně Poslanecké Sněmovny Němcová nechala své služební vozidlo využívat vlastního syna, a to i včetně karty na benzín. V jednom televizním rozhovoru pak přiznala, že za minulého režimu kradla v samoobsluze rohlíky. V každé vyspělé a civilizované zemi by se takoví lidé do politiky vůbec nemohli dostat, a pokud ano, brzy by se pod tlakem veřejnosti museli z ní pakovat. I ten, kdo se již o politiku přestal zajímat, dobře ví, že skutečnými hybateli politiky jsou především pánové Kalousek, Klaus a Bárta. Jejich cílem je doprivatizovat zbytky státního majetku, dokončit majetkový převrat a svým kamarádům v soukromém sektoru pak zajistit pravidelný tučný podíl z veřejných rozpočtů viz připravované privatizace penzí či zdravotnictví. Vláda, jejímž ústředním programovým heslem byly škrty veřejných výdajů a boj proti korupci, má navíc na kontě již řadu dalších korupčních kauz např. kauza Drobil, katastrofální hospodaření na ministerstvu obrany atd.

Co však vláda udělala třeba pro rozvoj malého a středního podnikání, rozvoj regionů s vysokou nezaměstnaností?

„Všechny vlády, které u nás byly po roce 1989, si vylepšovaly příjmy státního rozpočtu na úkor nás, drobných podnikatelů a živnostníků, aniž by investovaly jedinou korunu do rozvoje malého a středního podnikání. To se jim tak zalíbilo, že motor ekonomiky dohnaly až k samému jejímu konci. A přitom každý ekonom vám řekne, že právě malé a střední podnikání je motorem ekonomiky v každé zemi.“ (Předseda Strany podnikatelů a živnostníků Jaroslav Samek, Haló noviny, 17.5.2010).

Opravdu ve svém okolí nevím o nikom, kdo důvěřuje současné vládě.  Vím ale o těch, kteří dnes hořce litují toho, že stranám současné vládní koalice dali svůj hlas. Příště již to určitě neudělají. Jenže to už může být pozdě. Tato asociální a nevěrohodná vláda má tak velkou moc, že si prosadí cokoliv. Totální neschopnost dnešní garnitury se projevuje ve všech oblastech. Naše silnice připomínají tankodromy, ruší se regionální železnice, roste nezaměstnanost, je ohrožena dostupnost zdravotní péče (přitom jen korupcí ve zdravotnictví se ročně údajně ztrácí ze systému asi 30 miliard, podobné ztráty bychom našli i v jiných oblastech viz předražené stavby dálnic atd.), systém financování sociálních služeb je před kolapsem. Brzy prý dokonce nebude už ani na důchody a lidé si mají za neschopnost politiků na něj již nyní platit sami ze svého. Prý až 5000 měsíčně do soukromých fondů a to bez záruky, že se ho dožijí, když ano, že jej skutečně dostanou vyplacen. Přitom lidem zaručit důchod dokázali i komunisté. Peníze na důchody prostě vláda rozkradla, nic jiné za tím není. Jak uvedl předseda Ústavního soudu Rychetský: „Stát v důchodovém systému měl vysoké předvýběry v desítkách miliard po řadu let a místo, aby tyto peníze uschoval na nějakém důchodovém fondu, je prachsprostě ukradl na jiné účely. A teď naříká.“ (deník Právo 24.4.2010). Ve stejných novinách k tomu, kdo skutečně vládne ve státě, uvedl: „Řada lidí si musí klást otázku, jestli v ČR vládne ČEZ nebo vláda.“ Pokud tento názor vysloví taková osobnost, jakou Rychetský nepochybně je, stojí to v každém případě za velmi vážné zamyšlení o tom, v čem to dnes vlastně vůbec žijeme.

  

Na jednom nedávném semináři uvedl sociolog Jan Keller: „Kdyby se u nás v posledních dvaceti letech tolik nekradlo, mohli bychom si skoro všichni žít pohodlně na sociálních dávkách, protože se ale u nás v minulých dvaceti letech tolik kradlo, naše platy se spíše než platům podobají více sociálním dávkám.“ 

Ostatně výdaje do sociální oblasti u nás patří k nejnižším z vyspělých zemí Evropy. Je tedy lež když vláda tvrdí, že máme u nás plýtvavý a příliš štědrý sociální systém. Samozřejmě i v této oblasti jsou lidé systém zneužívající, ale kvůli nim kolektivně trestat všechny ostatní je nesmysl. „Česko je ukázkou ve světě neobvyklého paradoxu. Zatímco odvody zaměstnanců, zaměstnavatelů a podnikatelů na sociální pojištění patří k nejvyšším nejen v Evropě ale i ve světě, výdaje státu na samotný sociální systém naopak patří k nejnižším. Podle posledních statistik Eurostatu Česko ročně na sociální systém, do něhož patří veškeré sociální dávky včetně penzí, vynaloží částku odpovídající 12 procentům hrubého domácího produktu. Ve srovnání s ostatními členskými státy EU jde o jeden z nejnižších výdajů, unijní průměr činí 18,7 procenta. Z tohoto hlediska je nejštědřejším sociálním státem Dánsko s 22,4 procenta a nejméně štědrým Lotyšsko s 9,4 procenta; o moc více nevydá ani Slovensko s 9,8 procenty.“ (zdroj – ihned.cz, 13.9.2010). Dle některých odhadů se u nás ročně ztratí z důvodu korupce asi 100 miliard, které by mohly směřovat z části právě do systému veřejných služeb.

 Transparency International uvádí, že jen na veřejných zakázkách se u nás ročně jejich umělým předražením zbytečně ztratí na 150 miliard korun.  Finanční zdroje na veřejné služby u nás tedy máme, bohužel kvůli korupci a ideologické zaslepenosti vlády nastává jejich pozvolná likvidace. Jan Keller v této souvislosti před několika lety v rozhovoru pro deník Právo uvedl, že „po konci sociálního státu bude následovat nejspíše návrat do feudalismu.“ Kromě některých voličů Karla Schwarzenberga by o takovou budoucnost nejspíše nikdo jiný nestál.

Jak náhle k moci přišli, tak náhle o ni mohou přijít

 V 80. letech u nás začalo období tzv. perestrojky, tedy demokratizačních změn v oblasti ekonomické i politické. Často je velmi opatrně a polovičatě prováděli právě lidé, kteří byli spojeni se všemi negativními událostmi roku 1968 a dobou tuhé normalizace. Tím perestrojku, v podobě prý nezbytných změn na bázi demokratického socialismu, tito lidé již na samém počátku úplně znevěrohodnili. Tito lidé chtěli působit na společnost jako nositelé nové, lepší politiky. Samozřejmě nemohli uspět, jelikož i pro mnoho řadových komunistů jednoduše nebyli důvěryhodní. Nabízí se tu ukázková spojitost s dnešní situací. Dnešní, prý také nezbytné, reformy chtějí prosazovat lidé spojení s mnohým negativním z minulých dvaceti let. Pánové Kalousek, Nečas a další byli již v 90. letech ve vysoké politice. Pokud takoví lidé nyní tvrdí, že chtějí napravovat chyby z dřívějšího období rozkrádání ve velkém, špatného hospodaření, zadlužování státu apod., nemohou být ani trochu důvěryhodní. Oni totiž tehdy byli přitom, když se děly všechny ty negativní události spojené s velkou a malou privatizací, kuponovou privatizací. Sami aktivně podporovali tehdejší politiku a na kritiku nereagovali. Jejich důvěryhodnost je asi taková, jako když tvrdý normalizační komunista chtěl provádět o dvacet let později perestrojku a myslel si, že je důvěryhodný… 

Loni občané ve volbách způsobili jakousi revoluci. Dali opravdu velkou důvěru dvěma novým stranám, řadě skutečně nových politikou dosud nezkažených lidí, často z řad mladší generace. Toto vzbudilo jisté naděje na zlepšení politického klimatu v naší zemi. Vláda složená z těchto stran má nyní velkou moc prosadit prakticky vše, co si sama schválí, bez ohledu na opozici a veřejnost. Lidé, které loňský volební rok rychle vynesl do vysoké politiky, si ale ještě neuvědomují, že stejně rychle z ní mohou být odejiti. Není jisté, že vláda s velkou parlamentní většinou musí vydržet automaticky celé volební období. Vláda svou politikou již poškodila velké skupiny občanů, od státních zaměstnanců, přes živnostníky až po současné i budoucí důchodce. Právě proto mohou reálně vzniknout velké veřejné protesty proti takové politice, které vláda neustojí. 

Občané mohou ukázat svou aktivní roli nejen ve volbách, ale i jinou veřejnou rolí, rolí veřejného protestu. Jestliže občané loni dokázali zásadně přepsat celostátní politiku ve volbách, mohou stejnou silou svrhnout vládu. I když má vláda velkou parlamentní většinu a myslí si, že se jí nemůže nic stát a že si může prosadit cokoliv. Jako občané máme vše ve vlastních rukou. Záleží jen na nás, jak dlouho se ještě necháme okrádat a balamutit od neschopných papalášů, kteří už lidem nedokáží zajistit ani dostupnou lékařskou péči či jistotu důchodu…

Když dokázali lidé svrhnout vládu i v tak autoritářském státě jako je Egypt, u nás by to muselo být přirozeně výrazně snadnější. Není to tak dávno, kdy se prezident Klaus veřejně vysmíval protestujícím odborářům. Nevím o žádné civilizované zemi, kde by prezident takto veřejně pohrdal tak velkým množstvím lidí. Pantáta Klaus a jeho klaka věrných opravdu žije v jiném světě než většina občanů, jeho veřejné výroky jej z této skutečnosti až příliš často usvědčují. Tato zem si nepochybně zaslouží lepší vládu i důstojného prezidenta. Nikoliv loutky vykonávající poslušně příkazy vlivných lobbistických skupin, velkých finančních institucí a nadnárodních korporací, tak jak o tom hovořil v loňském rozhovoru pro deník Právo Pavel Rychetský. 

Této zemi především škodí lidé, bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, kteří si do politiky přicházejí v prvé řadě ošetřovat své vlastní soukromé podnikatelské aktivity. Vláda provádí neustálé škrty veřejných výdajů podle svých slov ne proto, abychom se měli někdy v budoucnu lépe, ale prý hlavně proto, abychom se neměli ještě hůře. Nevím, kdo stojí o takovou politiku. Myslím, že většina společnosti určitě ne. Vláda by přesto mohla ještě jeden užitečný škrt opravdu udělat, zároveň by to byl její škrt poslední. Mohla by škrtnout sama sebe…