Zajímá vůbec naše novodobé vykladače historie, co říkají k zákonu o třetím odboji naši váleční odbojáři?

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

            Projednávání návrhu zákona o tzv. třetím odboji na parlamentní půdě s sebou přináší nemalé emoce z různých stran. Na jedné straně pravicoví poslanci zaštiťující se nutností finančního odškodnění (údajných) bojovníků proti minulému režimu, i když jim tito o takové ocenění často vůbec nestojí, na straně druhé často nepochopitelně nekritická adorace doby minulé i se všemi jejími nedostatky a zločiny. Obě strany přitom až příliš často nedokáží vzít v úvahu dějinný kontext, dobové mezinárodní souvislosti, skutečná historická fakta. A tak místo skutečných faktů a komplexní odborné nezávislé analýzy slyšíme jen emotivní výkřiky. Přitom se zcela nepochopitelně zapomíná na slovo těch, kteří k této problematice jistě právem mají hodně co říci. Jsou to naši váleční odbojáři, dnes již velmi staří muži a ženy, kteří jsou ale nejen živou kronikou událostí minulých desetiletí, ale dokáží se právě na celou věc podívat i z tolik potřebného nadhledu. Měli bychom jim pozorně naslouchat. Bohužel jejich názory se v křiku poslanců a vzájemných osočování a urážek vytrácejí.

Co tedy říkají někteří váleční odbojáři k návrhu zákona o třetím odboji? Tito lidé mají jistě mnohem větší smysl pro spravedlivější a odbornější posouzení dobového kontextu než třeba poslanec Marek Benda (ODS) sedící snad již dvacet let nepřetržitě v poslanecké lavici a logicky tak silně ztrácející smysl o životní realitě a skutečných problémech naší země.  A to nejen vzhledem k věku a životním zkušenostem třeba právě poslance Bendy na straně jedné a našich válečných odbojářů na straně druhé. Tito se v poslední době pravidelně například na stránkách čtrnáctideníku Národní Osvobození k návrhu uvedeného zákona vyjadřují.  A jejich postoje jsou určitě zajímavé a neměli bychom je nechat bez povšimnutí zapadnout. To platí i o našich poslancích. Zejména o těch, kteří pro tento zákon zcela nekriticky horují až s příliš křečovitou a špatně skrývanou snahou o získání voličských hlasů. Dejme tedy slovo našim skutečných válečných odbojářům a tomu, jaký postoj zaujímají k zákonu o třetím odboji.

Odbojáři ze světové války vznášejí proti uzákonění třetího odboje řadu zásadních námitek

„Senát ČR na svém jednání dne 9. prosince 2010 rozhodl o stažení návrhu zákona o protikomunistickém odboji. Stalo se tak na popud nedávno zesnulého senátora Jiřího Dienstbiera, jenž se odvolal na stanovisko čtyřiceti pěti odborníků na právo a historii, kteří po jeho prostudování návrh předloženého zákona označili za naprosto nedomyšlený…Pravicoví poslanci se rozhodli ignorovat názor více než čtyřiceti erudovaných odborníků, kteří provedli detailní rozbor návrhu a konkrétními příklady poukázali na jeho nedostatky. Prokázali tím naprosté opovržení názory široké veřejnosti – „obyčejných občanů“. Ti se nejen v tisku, ale také na shromážděních vlasteneckých organizací a sdružení, neshodují s umíněným postojem určitých poslanců, kteří svým hlasováním ve sněmovně podpořili kontroverzní návrh k přijetí zákona, jenž by některým účastníkům protikomunistického odboje umožnil získat osvědčení válečného veterána obdobně, jako účastníci odboje proti nacismu a fašismu za 2. světové války. Normální, obyčejný občan malého, ale dosud ještě našeho státu se nestačí divit, jak je možné, že nepochybně vysoce vzdělaní a kultivovaní členové Senátu a PS ČR mohou proti vůli a názoru většiny našeho národa zarputile a umíněně prosazovat návrh zákona, který je evidentně v rozporu s historickou zkušeností a morálními kritérii….Historie je neúprosná a nelze ji přizpůsobit tak, jak by si někteří, historie a práva neznalí poslanci a poslankyně, představovali. Takzvaný třetí odboj proti socialistickému zřízení nelze srovnávat s rozsahem a právním podkladem s druhým, celostátním odbojem proti nacismu a fašismu. Druhý odboj v období 1939 – 1945 měl celonárodní charakter a kromě zrádců a konfidentů do něho byl zapojen prakticky celý národ, což se o protisocialistickém odboji při nejlepší vůli nedá tvrdit…..Všichni účastníci druhého odboje bojovali za druhé světové války bok po boku bez rozdílu náboženského nebo politického přesvědčení s jediným cílem – dosáhnout osvobození milované vlasti a vyhnat z ní německé okupanty. Nic takového však neexistovalo v letech 1946 – 1989. Především již nebyla žádná válka…. Jak je nám věkově starším dobře známo, válečný stav ani občanská válka v bývalém socialistickém Československu nebyly. Existence ČSSR byla celosvětově uznávaná. Měla svoje diplomatické zástupce v cizích zemích, v OSN a v dalších mezinárodních organizacích…Žádný soudný člověk není a nemůže být proti tomu, aby se skutečně nevinným obětem třídního boje dostalo finančního odškodnění a zejména zdravotní a lázeňské péče. Odškodnění by se  mělo dostat ale také obětem teroristické činnosti Mašínů a dalších aktivních protirežimních teroristů. Nebo snad nezasluhují soucitu?“

Jaroslav Maršák, 87 let, účastník 2. odboje
 (Národní Osvobození č. 8/2011)

„I já, který se, na rozdíl od naprosté většiny ilegálů, hrdě hlásím k příslušníkům třetího odboje, stojím jednoznačně na straně občanů odmítajících jeho uzákonění a to z několika důvodů. Každopádně se odmítám postavit do jedné řady se „vzorovými“ odbojáři typu bratří Mašínů, jež nemohu pokládat za nic jiného než li za zločince. Podle mého názoru nebyli odbojáři. V daném případě jde o egoisty, kteří, vědomi si svého postavení ve stávající společnosti, neviděli žádnou perspektivu, a proto se rozhodli odejít. Vzhledem ke svému charakteru se neštítili dopustit ani těch nejohavnějších kriminálních deliktů, a to bez ohledu na to, na kom je páchají. Zavražděné osoby sice mohly patřit k nenáviděným komunistům či jejich přisluhovačům, ale právě tak dobře k zakamuflovaným odpůrcům režimu nebo dokonce k aktivním odbojářům. Mohu si proto být naprosto jist, že pokud bych jim vstoupil do cesty třeba také já, rovněž by můj život nešetřili. Poté, co za sebou při odchodu z republiky razantně práskli dveřmi, neměli jiné východisko, než vstoupit do armády. Jakmile si vydělali peníze, ihned začali podnikat, stali se zbohatlíky, a když je náš vnitřní odboj žádal o pomoc, obrátili se k němu zády. Za to vše si zaslouží být vyznamenáni?!….Rovněž si nedovedu představit, že bych se za svou někdejší aktivitu domáhal jakýchkoli výhod, ale v případě schválení předmětného zákona by se jistě, jako v případě druhého odboje, vyrojila celá řada takzvaných odbojářů, kteří proti režimu neučinili ani to nejmenší, ale snažili by se vytěžit z uzákoněných výhod maximum. …Také si nedovedu dost dobře představit, jakým způsobem bych dokládal svou odbojovou činnost, když právě díky jedinečné konspiraci se mi nakonec podařilo přežít. V současnosti se bez nároku ke svým aktivitám hlásím, třebaže sebekriticky neváhám přiznat, že si nejsem zcela jist, zda, vzhledem ke stávající situaci ve společnosti, bych měl být na krušná léta v ilegalitě hrdý, či bych se za ně dokonce neměl stydět…. Zatímco vlast se svíjí ve finančním deficitu, u nás z jedinců s holým zadkem se za pouhých dvacet let vyrojilo největší procento miliardářů na počet obyvatel v celém světě. Na tento fakt skutečně nemůžeme být pyšní. Proto se skuteční odbojáři odmítají ke své činnosti hlásit, natož aby za ni hodlali uplatňovat jakékoliv výhody.“

Mjr. M. Meč
(Národní Osvobození č. 9/2011)

„V souvislosti s předloženým návrhem zákona o protikomunistickém odporu, je nezbytné si ujasnit, co je odboj a co odpor. První čs. odboj z první světové války 1914 – 1918 byl bojem za vytvoření samostatného svobodného a demokratického československého státu. Druhý odboj v období 2. světové války byl bojem za osvobození samostatného a svobodného Československa. Třetí komunistický odpor (odboj) po únoru 1948 lze charakterizovat jako boj o obnovení demokratických principů z doby po roce 1918. Mezi třetím odporem a předešlými odboji shledáváme řadu odlišných rysů. První odboj měl své řídící centrum v zahraničí a čs. Národní radě a domácí centrum v tzv. Mafii. Druhý odboj měl obdobná centra v zahraničí i doma. V prvním to byli Masaryk, Štefánik a Beneš (v zahraničí). Doma zase v Mafii Kramář, Rašín a další. V čele druhého zahraničního odboje stál Dr. Edvard Beneš se členy exilové vlády a doma pracovaly odbojové organizace jako Obrana národa a jiné. Třetí odpor (odboj) takové centrum ani v zahraničí ani doma neměl. Za tento odpor se nezasazovaly žádné výrazné osobnosti, jako tomu bylo u dvou předchozích odbojů. Třetí odpor (odboj) pracoval v míru, zatímco první a druhý probíhaly ve válečných časech. V souvislosti se třetím odporem šlo o odpor proti příslušníkům vlastního národa, kteří, oslněni komunistickou ideologií a záštitou SSSR, se měnili v poslušné vykonavatele totalitní zvůle. Veterán – vysloužilec je pouze ten, kdo bojoval se zbraní v ruce proti nepříteli. Tento názor potvrzuje Mezinárodní ústava a rovněž MO ČR. Válečný veterán je podle paragrafu 3 zákona č. 170/2002 Sb., občan ČR. Váleční veterání nejsou podle paragrafu 1 odstavce 1 písm. g) zákona č.255/1946 Sb., političtí vězni.“

Ing. M. Fišer, veterán 2. sv. války, Rychvald
(Národní Osvobození č. 6/2011). 

Mnoha našim poslancům schází podstatné vědomosti o historii a nahrazují je pouze emocemi a siláckými slovy

            Existuje u nás nepochybně mnoho odpůrců minulého režimu, kteří proti němu aktivně působili, mnozí z nich však o žádné finanční odškodnění vůbec nestojí, o morální jistě ano, o zvláštní zákon na druhou stranu nikoliv. Tito lidé potřebují především prožít důstojně zbytek svého stáří, tedy nyní především jim dostupnou kvalitní sociální a zdravotní péči. Mnozí z nich dobře ví v jaké situaci je tato země a dalšími finančními nároky ji nechtějí zatěžovat.  Ti, kteří nadšeně horují pro zákon o třetím odboji silně připomínají svazáky z 50. let nekriticky obdivující Sovětský svaz a Stalina. Nechtějí slyšet nic jiného než svoji v mnoha směrech velmi pokřivenou pravdu. Jakékoliv námitky pak odbývají argumenty malého dítěte, kterému rodič odmítá koupit oblíbenou hračku. Naopak ti, kteří se snaží popírat nebo zlehčovat prokazatelné zločiny minulého režimu by si měli taktéž doplnit svoje vědomosti. Možná pro začátek úplně postačí a nebude je to stát ani moc času, když se podívají na dva kvalitní české filmy, které reálně zachycují dobu 50. let minulého století. Prvním z nich je Hubačův Hřbitov pro cizince, o tom kterak se poúnorový režim zachoval k pilotům z Anglie. Prostý lidský příběh bez zbytečného patosu a moralizování objektivně zachytil nevděk vůči odbojářům ze západní fronty, na druhou stranu i to, že daná doba nebyla rozhodně černobílá. Druhým snímkem je patnáct let starý film Bumerang zachycující život v lágru v 50. letech a především skutečnost, že se mezi politické vězně mohl snadno tehdy dostat i jejich bývalý trýznitel. Oba snímky lze doporučit i mladé generaci. Pro poznání toho, co se u nás mimo jiné dělo v 50. letech poslouží myslím mnohem lépe než velmi pravděpodobně ideologicky zabarvený a kostrbatý výklad učitele při hodině dějepisu. Pro pochopení naší novodobé historie se všichni budeme muset ještě hodně učit a hodně naslouchat i pamětníkům bez ohledu na jejich politickou orientaci.