Tajná Dohoda a obdivuhodně suverénní premiér

Václav Hořejší 

Včerejším elegantním vyřešením aféry s udavačem na Ministerstvu životního prostředí, zosnované nepřáteli svobodného trhu a tolik potřebných reforem, učinila vládní koalice evidentně velký krok správným směrem.

V první řadě se potvrdilo jak silnou vůdčí osobností je pan premiér. Dokázal přimět pana prezidenta, aby přerušil své obvyklé předvánoční rozjímání a zapojil se pod premiérovým vedením do práce. To není malý výkon!

Novým a vskutku osvěžujícím rysem dosaženého řešení je Tajná Dohoda.
Koaliční strany tak opustily onu trapnou hru na otevřenost, kterou s námi už 20 let hrají všechny strany. Všichni stejně víme, že se důležité věci veřejně nevykládají. Proto tleskám té otevřenosti, se kterou nám to teď vládní strany říkají.
Ano, charakteristickým rysem světa, ve kterém žijeme, je paradoxnost, vyjádřená např. onou všeobecně známou poučkou, že svoboda je poznaná nutnost (což můžeme též interpretovat tak, že svoboda je vlastně nesvoboda, že...). Podobný princip se běžně uplatňuje v tom, že ušlechtilých humanitárních cílů je dosahováno např. bombardováním. Nyní se tento princip krásně projevuje v české politice tak, že skutečná a nefalšovaná otevřenost je vlastně Tajemství.

Obzvláště bychom to měli ocenit u strany Věci veřejné, jejichž název svádí nyní mnohé k prvoplánové kritice založené na zdánlivém rozporu mezi jejich názvem a onou Tajnou Dohodou, která zásadním způsobem zachránila šance na provedení hlubokých reforem spočívajících v důsledné privatizaci systému penzijního, sociálního, zdravotnického, školského a výzkumného, a v zamezení plýtvání penězi úspěšných daňových poplatníků ve prospěch neúspěšných, líných a nepřizpůsobivých spoluobčanů.

Doufejme, že po nynější zásadní stabilizaci a stmelení koalice se už brzy dočkáme i realizace zásadních reforem politického systému, o kterých již dávno mluví někteří tankoví myslitelé a poradci blízcí dnešní vládě.
V první řadě by to mělo být zrušení nesmyslného socialistického přežitku všeobecného volebního práva, které absurdně klade na roveň chronického pobírače sociálních dávek a úspěšného podnikatele,

politika, rentiéra či burzovního makléře, který plní státní pokladnu svými absurdně vysokými daněmi (a není pak divu, že potom raději odchází do nějakého daňového ráje).
To je ostatně další bod, který by měl být urgentně řešen (my optimisté doufáme, že je předmětem Tajné Dohody) – zavedení skutečné rovné daně z příjmu, tedy nikoli ve smyslu stejného procenta z příjmu, ale v jedině správném smyslu absolutní částky.

To by samozřejmě mělo být spojeno se zásadní redukcí našeho obludně rozbujelého systému různých pastelkovných a jiných sociálních dávek.
Měli bychom se v tomto směru co nejvíce přiblížit systému čínskému a indickému, a tak se opět stát ve vztahu k těmto nefalšovaně tržním zemím konkurenceschopnými, jak velmi správně upozornil v neděli na Primě pan prezident.

Jediné, co ještě chybí ke zcela bezproblémovému naplňování všech těchto smělých záměrů je to, že k ústavní většině chybí koalici dva, pouhé dva hlasy. Pevně doufám, že se podaří využít vyjednávacích schopností členů bývalé Topolánkovy koalice a tyto chybějící hlasy získat přesvědčováním zodpovědných poslanců v řadách opozice (primárně ČSSD, která takovýto nezištný potenciál zodpovědnosti již prokázala v nedávné minulosti). Doufám, že v tomto směru nezůstanou ležet ladem zkušenosti např. MUDr. JUDr. Ivana Langera.

Shrnuto – všechno zlé je k něčemu dobré. Naše vláda (a speciálně pan premiér) vychází z té (pseudo)aféry posílena, koalice zesílila další dávkou tmele upřímné důvěry a veřejnost se může těšit na postupné odkrývání jednotlivých bodů Tajné Dohody. Bude to napínavé a věřím, že se to setká se souhlasem a masivní podporou všech občanů, kterým leží na srdci budoucnost této země.

Bylo by krásné, kdyby se opět, tak jako před 21 lety zaplnila náměstí a lidé projevili své odhodlání podpořit směřování k lepším zítřkům a odmítli vše, co k dosažení těchto cílů brání.

Svým případným kritikům v diskusi otevřeně říkám – MYSLÍM TO UPŘÍMNĚ.

Popřejme si do nového roku především zdraví, práci a více odvahy k obhajobě občanských a sociálních práv

 Bc. Miroslav Pořízek

„…..různí Nečasové a Kalouskové nám mnohde vládnou i na regionální či místní úrovni. Také zde se musíme potýkat s těmi, kteří své veřejné funkce pojímají zejména jako docela pohodlné hmotné zajištění a příslušné místní a komunální problémy nejen nechtějí řešit, ale často to ani neumějí…..“

            Letošní rok se pomalu chýlí ke svému konci. Každý z nás v něm zanechal nějakou stopu. Někdo změnil zaměstnání, mnozí o něj bohužel přišli a nové zatím nemají, někteří se museli potýkat s  vážnými osobními či pracovními problémy. Většina z nás ale zároveň jistě zažila i drobné všední radosti, které dávají našemu životu nový náboj a tolik potřebnou dávku optimismu. Nežijeme v jednoduché době a pravděpodobně bude ještě hůře. Zkusme si pro lepší orientaci shrnout právě teď na konci roku to, v jakých poměrech dnes vlastně žijeme.

Vláda nehájí zájmy většiny občanů, ale poškozuje je

 Nová vláda se netají tím, že problémy a starosti prostých lidí ji příliš nezajímají. Lze očekávat další navýšení životních nákladů souvisejících s bydlením a dopravou. Také ceny mnoha položek základních životních potřeb porostou. Vládnoucí garnitura na druhé straně bude i nadále posilovat zájmy silných finančních skupin, vlivných podnikatelských subjektů a svých kamarádů při tzv. nezbytných reformách týkajících se oblasti sociálního systému, školství, zdravotnictví a důchodů.

 Není žádným tajemstvím, že ve zdravotnictví se připravují další kroky, které pacientům vytáhnou ještě více prostředků z jejich už tak dost decimovaných a stagnujících příjmů. Navíc se zde připravuje další velký tunel v podobě zavedení individuálních penzijních účtů a vyvedení části státních financí na penze právě různým soukromým finančním institucím. Jde o velké nebezpečí. Lidé nebudou mít jistotu, že vložené prostředky vůbec kdy získají zpět. Všechny finanční instituce totiž v prvé řadě zajímá vlastní zisk a prospěch, nikoliv prospěch svých klientů. Příkladem budiž vládní tolerance vůči různým lichvářským finančním společnostem, které připravily mnoho lidí o všechny jejich prostředky a některé i o střechu nad hlavou. 

Žijeme v době, kdy hlavní sdělovací prostředky velmi ovlivňují veřejné mínění a postoje občanů. Hlavní sdělovací prostředky, včetně veřejnoprávní České televize a Českého rozhlasu přitom zjevně a nestydatě cenzurují mnohé důležité informace tak, aby se k občanům nedostaly buď vůbec nebo v upravené podobě či se zpožděním. Vládne nám úzká skupinka osob, nikoliv pouze politiků (třeba ČEZ, banky), které se ani netají tím, že stojí na straně těch bohatých, majetných a jim budou šít na míru zákony a normy a v jejich prospěch budou směřovat svoji politiku. Tito lidé pohrdají většinou společnosti, tedy těch kdo se živí poctivě svou prací ať už v kterékoliv profesi. Pro tyto arogantní elitáře jsou prostí zaměstnanci či důchodci obyčejné socky, které je třeba držet zkrátka. Nedávno jsme slyšeli, že i prezident veřejně pohrdá naříklad  demonstranty a stávkujícími, kteří hájí pouze a jenom svoje zákonné a přirozené právo na důstojný život svých rodin. Klaus prý jejich postoj nechápe a nerozumí mu. Budejď by rozumněl, vždyť už 20 let si žije velmi pohodlně v umělém světě vysoké politiky. 

Prezident i vláda těmto lidem vzkazují – demonstrujte si jak chcete, my si to uděláme stejně po svém. Je nutné proti této aroganci dnešních mocipánů postavit pevnou jednotu všech, kteří se živí poctivou prací nebo celý život poctivě pracovali. Je to v zájmu nejen většiny společnosti, ale i budoucích generací. Naše země potřebuje udržet kvalitní pedagogy, lékaře, vědce, techniky, dělníky, ale třeba i bankéře a  úředníky, aby neutíkali za výdělkem do zahraničí. Vláda, která ohrožuje národní zdraví tím, že ani nedokáže a snad ani nechce zabránit mnoha odchodům našich lékařů do zahraničí, nemá morální právo spravovat tuto zem. Ano, dnešní mocipáni české lékaře vlastně ani nepotřebují, mohou si dovolit se léčit v luxusních zahraničních zdravotnických zařízeních. Že se některé nemocnice budou muset zavřít, je tak nemusí tížit. Mnoha lidem v případě nemoci tak nezbude než vyhledat nějakou babku kořenářku či mastičkáře, stejně jako ve středověku. Vláda se nám snaží vnutit názor, že všichni jsme si žili nad poměry a teď proto musíme všichni šetřit a utáhnout si opasky (pokolikáte již od roku1989?). Naše vládní elita jde ostatně velmi „dobrým příkladem:“ sama  snížila plat politiků o pouhých 5% (tím jen ukázala, že politici jsou opět něco více než ostatní občané), zatímco zaměstnancům veřejného sektoru o celých 10%. Přitom velká většina z těchto lidí si nikdy nad poměry nežila a nepobírá žádné vysoké platy. Obyčejný řadový zaměstnanec státního sektoru rozhodně nebere 30 tisíc měsíčně, ale nejčastěji někde na úrovni nebo ještě pod úrovní průměrné republikové mzdy.  Vláda na jedné straně říká, že by se o 10% měl snížit počet státních zaměstnanců a veřejných výdajů. A co naši politici, ať je jich tedy také o 10% méně. V opačném případě jde jen o pokrytectví a licoměrnost. Vláda nám opět ukazuje, že oni na hoře žijí v úplně jiném světě.

Umělý svět vysoké politiky nerozumí problémům prostých občanů

Ten kdo se  více let pohybuje převážně jen ve vysoké politice, velmi rychle přirozeně ztrácí schopnost vidět běžné starosti prostých občanů a umět je chápat a řešit. Pánové Nečas, Kalousek i samolibý elitář Kluas patří mezi takové lidi. Žijí mimo realitu všedního obyčejného bytí tzv. dolního lidu - plebejců. Tento stav byl taky jedním z hlavních důvodů pádu minulého režimu, jeho čelní představitelé taky žili dlouhá léta mimo běžnou realitu. Při jejich projevech a veřejných vystoupeních to také bylo znát. I proto je málokdo bral na konci 80. let ještě vážně a věřil jejich slibům. 

O dnešních papaláších ovšem platí to samé, jen s tím rozdílem, že za to berou mnohem vyšší plat a různé další odměny, často nesrovnatelně vyšší než jejich předchůdci.  Naši vládní papaláši se navíc velmi umně snaží vrazit klín mezi státní zaměstnance, živnostníky a soukromý sektor tím, že poukazují na jejich údajně rozdílné zájmy. Naštěstí na to mnoho lidí nenaletělo. Přitom jde jen o průhlednou taktiku vládních politiků, kterak obrátit pozornost veřejnosti od vlastní neschopnosti a korupčního jednání a vyvolat nevraživost a spory mezi různými profesními skupinami i různými generacemi. Naše vláda se snaží a napomáhá tomu, aby nezaměstnaní nenáviděli ty, kdo ještě nějakou práci mají, i když mizerně placenou a často i velmi nejistou a aby ti kdo berou průměrný plat nenáviděli ty kdo berou plat sice nadprůměrný, ale zase ještě mnohem nižší než různí manažeři a bankéři tedy vysoce nadprůměrně příjmové skupiny. Nenechme se zmást touto taktikou. Jde pouze o kouřovou clonu. Výborně na tento fenomen odvádění pozornosti veřejnosti od sledování politického dění upozornil známý sociolog Jan Keller. Naše vláda tímto manévrem opravdu pouze kryje vlastní neschopnost řešit  současné problémy, které již nabývají i skutečně velkých rozměrů. 

Co však dnes naše země potřebuje především? Rozhodně akutně nikoliv žádné soukromé penzijní fondy či soukormé nemocnice či soukromé školy. Této zemi především škodí vláda arogantních a zkorumpovaných elit novodobých papalášů, které za slovy o demokracii schovávají činy vedoucí společnost zpět k poměrům dřevního kapitalismu. Tento má vcelku jasný a jednoduchý program – vykořisťování člověka člověkem. Je to společnost hrstky velkých boháčů, kteří si za peníze koupí vše, snad kromě zdraví na jedné straně a armády nezaměstnaných a zaměstnanců žijících z ruky do úst od výplaty k výplatě navíc se stálou nejistotou zda i příští měsíc ještě práci budou mít. 

Vytváření podmínek k návratu těchto poměrů raného kapitalismu, což je skutečný cíl této vlády horlivých škrtačů, však není v zájmu většiny společnosti, ani přirozeného vývoje.   Naše země především potřebuje, aby měl pokud možno každý nějakou  práci, mladí lidé dostupné kvalitní vzdělání úměrné jejich schopnostem. Mladí lidé potřebují i bydlení pro založení rodiny, žádnou drahou rezidenci, ale i skromné a jim finančně dostupné bydlení. Staří i jinak potřební lidé pak potřebují dostupné sociální služby a zdravotní péči. Všichni dohromady pak potřebujeme fungující veřejnou dopravu, policii, hasiče a fungující veřejné služby obecně, včetně ochotných a neúplatných úředníků. Je třeba výrazně zvýšit investice do vědy a výzkumu a špičkové vědce také špičkově odměnit, na rozdíl od neschopných politiků. To všechno není zadarmo, ale odpovědným hospodařením je možno dosáhnout mnohého. Naše vláda ale bohužel není schopna žádné zásadní rozvojové koncepce, která by stanovila jasný strategický plán rozvoje země třeba na příštích 20 let v hlavních oblastech jako je průmysl, doprava, školství, věda, sociální sféra či daňový systém.  

Vláda žije jen ze dne na den, rezignovala již i na propopulační politiku či ochranu občanů před lichvou. Její kroky jsou chaotické a neopírají se o žádnou systematickou koncepci a rozumné plánování. Jejím heslem je šetřit na chudých a střední třídě. Provádět politiku tzv. škrtů, které jen podváží kupní sílu občanů, zhorší jejich sociální situaci a povedou k další ekonomické recesi. Ostatně není dobré právě v době hospodářské recese provést rychlé dobudování naší dálniční sítě a modernizaci železnice a dovést tak k nám tolik potřebné investice a posílit turistický ruch?

Změnu poměrů vyvolá pouze systematický veřejný tlak

Společenský systém, který způsobí, že z 10 milionu obyvatel naší země jich více než půl milionu nemá práci, je systém zpátečnický a historicky snad již překonaný, nikoliv moderní, kulturně vyspělý systém pro 21. století. Mnoho lidí to tak cítí a vnímá čím dál silněji. Bohužel se mnoho nezmění dokud tito lidé budou mlčet a bát se. Není čeho, lidé kteří nám vládnou spoléhají hlavně na tento všeobecný strach. Především všeobecný strach ze ztráty práce a základních životních jistot. Přitom dnešní mocní se nejvíce ze všeho bojí lidí, kteří mají vlastní názor, jsou schopni jej vyslovit veřejně a když je třeba jít i demonstrovat. Vždyť tato vláda není zástupcem většiny společnosti, pouze těch majetných. Změnu lze uskutečnit jen stálým a silným veřejným tlakem. Opravdu si většina lidí myslí, že lidé jako Nečas, John, Bárta, Klasnová, Drábek či Němcová hájí i jejich  zájmy? 

Že jsou to ti nejlepší a nejschopnější z nás a proto stojí v čele země? Těmto lidem jde většinou jen o vlastní blaho a blaho svých kolegů a známých. Dávají to také často najevo svými postoji, výroky i chováním. Viz. výsměch stávkujícím či demonstrujícím odborářům. Arogantní John a asociální Nečas nejsou pro tuto zemi ničím dobrým, spíše jsou pohromou. I proto, že příliš nerozumí tomu s čím žije a s čím se potýká většina lidí. Apropo, kdo z naší vlády by dokázal žít i s celou rodinou za třeba  18 či 20 tisíc měsíčně? Mnoho rodin více prostředků ani nemá. 

Jenže různí Nečasové a Kalouskové nám mnohde vládnou i na regionální či místní úrovni. Také zde se musíme potýkat s těmi, kteří své veřejné funkce pojímají zejména jako docela pohodlné hmotné zajištění a příslušné místní a komunální problémy nejen nechtějí řešit, ale často to ani neumějí. Takové případy nejde každý i ve svém okolí. Nemusíme chodit pro příklad až do Prahy a Úřadu vlády či Parlamentu. Mlčením se však nic nezmění, a tito lidé často s elitářskými a asociálními sklony spoléhají pouze na mlčení velké části společnosti. 

Je proto s podivem, že často mlčí právě ti, co jsou nevíce nespokojeni a kroky této vlády nejvíce poškozeni. V novém roce nás ještě teprve čekají mnohé negativní dopady vládní politiky. Opravdu mnoho lidí na tom bude velmi zle. Žijeme v těžké a složité době a zatím to na změnu k lepšímu skutečně nevypadá. Ale musíme pro ni v rámci vlastních možností také něco konkrétního udělat.  Sama od sebe žádná změna nepřijde.

            Popřejme si proto do nového roku zejména pevné zdraví, ale i práci nejen pro sebe, ale především pro ty, kdo ji nemají a také více odvahy a kuráže v úsilí za důstojný život nás všech, nikoliv jen úzké vrstvy novodobých papalášů.

Stávka

Tomio Okamura, podnikatel

Se stávkou zaměstnanců někdo souhlasí někdo nesouhlasí, každý z nás by se měl ovšem zamyslet nad pravým důvodem stávky. Tím rozhododně není jen protest proti snižování platu. Hlavní důvod přece je, že stávkující nevidí rozumné důvody pro jejich snižování.

Argumenty a fakta, která zazní nížeji, nejsou nová, ani objevná. Jen se  zdá, že hlavně na vládě, se nad nimi nechce nikdo zamýšlet.

Je krize....
Ano - ale, který z úředníků, lékařů nebo policistů ji zavinil ?  Celosvětovou krizi rozpoutaly chamtivé a nepoctivé finanční ústavy a  ratingové firmy. Do nepoctivých praktik byli namočeni světoví finanční hráči, někteří i s pobočkami či působností v České republice. V rámci  krize se mnohé banky po celém světě dostávaly do ztrát  - české pobočky  jsou ale v neustálém zisku, který posílají od počátku krize mateřským společnostem do zahraničí. Češi tak mj. pokrývají ztráty způsobené jinde  a jinými. Státní zaměstnanci se těžko smiří s tím, že oni budou platit  za podvody v nejbohatším podnikatelském oboru.

Stát má dluhy
Ano - otázka proč je má, je na knihu. Řekněme si poctivě, že tu jsou dvě  hlavní příčiny - rozkradení, v lepším případě téměř rozdávání stamiliardového majetku za vlády pravice. A neúsporné hospodaření. Neúsporné hospodaření i za vlády levice v dobách, kdy jsme mohli šetřit  na zlé časy. Případně sanování škod po minulých vládách a pokračování ve  "zlodějnách" u veřejných zakázek.  Školníci z Uherského Hradiště ztěží pochopí, proč politici, kteří  figurovali u rozkrádání majetku a příjmů státu, teď chtějí náhradu škody  po nich. Jejich názor má nepominutelnou logiku.

Stát musí šetřit.
Ano  - s tím se ztotožní každý, věřím že včetně stávkujících, ale  s  důrazným dovětkem - užiteční a pracující lidé by měli být o peníze  obíraní až na posledním místě.  Utrácení státu a veřejných institucí za nesmyslné, předražené projekty  či nesmysly je bezpříkladné. Příkladů bychom našli tisíce a v řádu  stovek miliard v rámci posledních dvou desítek let.

Jen z posledních dnů  si vzpomeňme na několik perliček:

- Nemocniční nákupy nepoužitelných teploměrů, které mají odchylku až 2  stupně po pěti tisících Kč, (zatímco nejpřesnější papírový je za pětikačku)
- Zápalné šnůry s dvouletou expirací nakoupené v množství na 225 let za 40 mil korun.
- Zpráva NKÚ: Nejméně polovina z každoroční státní dotace ve výši 50 miliard se na silnicích a dálnicích utrácí za stavby, které jednak  bývají předražené a jednak nemají žádný ekonomický   efekt.

Stát je ve fázi, kdy jeho "schopnost rozumně nakupovat se změnila ve schopnost utrácet peníze". Ekonom a člen národní ekonomické rady vlády  Pavel Kohout pro Hospodářské noviny prohlásil: "Pokud by se zakázky (veřejné) lépe vypisovaly a organizovaly, ušetřené peníze by smazaly většinu schodku státního rozpočtu."

Kdo je za vypisování a pravidla veřejných zakázek odpovědný - stávkující zaměstnanci?

Státní rozpočet neprojedli důchodci
Z výše uvedeného si troufnu odvodit ještě jeden podotek - dluh není tak velký proto, že by ho projedli důchodci, nezaměstnaní nebo matky s  dětmi. Je velký proto, že co šlo, to se nesmyslně utrácelo a rozkrádalo.  Pokud jde o dávky těm, kdo nepracují, přestože by mohli, dávala je  dlouhá léta svorně pravice i levice. Ani tu nenesou odpovědnost   zdravotní sestry s hasiči.  Nejsou to sociální dávky, které ruinují stát. Jsou to miliardy na  konsolidaci bank nebo ztrátových železáren. Je to veřejná podpora  mnohých "velkopodnikatelů". Největší "sociální dávky" dostávají bohatí  podnikatelé formou dotací a můžeme říct, že čím bohatší, tím více dokáží  na nejrůznější nesmyslné "EU projekty" ukousnout.  Tváříme se, že dnes jde ponejvíc o evropské peníze - ale to je přece  nesmysl - jde o naše peníze, které jsme do EU poslali a vrací se zpět  z většiny jen vyvoleným.

Nedůvěryhodní spořílci
Ministr dopravy Bárta nebo Saša Vondra na obraně se od nástupu do funkce  pustili do auditů a chapadla chobotnic identifikují a řežou. Oba také  vyhazují, každého, kdo je jen podezřelý z korupce nebo mrhání veřejnými  penězi.  Bohužel k získání důvěry ve vládní škrty to nestačí. Na garanta úspor se  pasoval Miroslav Kalousek ověnčený skandály z předražených nákupů na  ministerstvu obrany. Ten politik, který léta  spoluvedl i vedl KDU - ČSL  odpovědnou za ministerstva, kde se rozkrádalo nejviditelněji - tedy na obraně a dopravě. Ten ministr, který dnes přijímá úředníky vyhozené pro  podezření z korupce z jiných ministerstev.  Nepopularita pana ministra není daná tím, že chce šetřit. To je jen  zbožné přání. Je daná tím, že lidé mají pocit, že vodu káže ten, kdo  přes desítku let pil víno. A nemám na mysli alkohol. V tomto ohledu může  být naopak pan Kalousek pro některé lidsky sympatický.

"Plošně škrtat umí i cvičená opice"
Problém v popularitě úspor je daný také plošnými a nepromyšlenými škrty  - viditelná je snaha bezhlavě uspořit, ber kde ber.  Když se spoří v moderní firmě, tak šéf nemůže dát příkaz uspořte na všem  a všude tolik a tolik, bez ohledu, co se stane. První na řadě je  analýza, audity stávajícího stavu, s rozborem následků budoucích úspor.  Úspory nesmí ohrozit efektivitu firmy, ale naopak ji posílit.  Ve světě i u nás jsou analytické  firmy zaměřené na audity efektivity v  komerčních i státních firmách. Pracují "zdarma" - za odměnu si berou  procenta z uspořených peněz. Uspoří až 25 procent výdajů - při zachování  stávajících výkonů.  Proč stát - tedy ministerstva a státní orgány takové firmy neosloví a  nezadají jim studie, kde a za co ušetřit? Náklady by byly nulové,  finanční efekt zaručený. O plýtvání už máme kuriózní svědectví z ministerstva dopravy, kde desetitisíce měsíčně stálo jen zalévání květin. Jako kdyby úředník neměl už sílu zalít kytku na svém okně.  Nesmyslných činností státu bychom našli opět tisíce. Je třeba je  pojmenovat a skoncovat s nimi.

Důležité jsou i příjmy
Moderní stát nejraději vybírá peníze formou daní. Svůj majetek ovšem  prodává či pronajímá obvykle za nízkou a netržní cenu. Myslím, že bychom  našli ovšem stovky nemovitostí či pozemků, které stát dokonce nechává  ladem a ještě platí za jejich údržbu.  A teď neříkám prodejme ten majetek - naopak - najděme nájemce, kteří  majetek zvelebí a budou ještě platit.  Jak je možné, že šéfové státních či polostátních firem berou miliony  ročně? V čem jsou tak výjimeční, když většinou úřadují v téměř  monopolních firmách ? Proč stát nehledí na zvýšení ziskovosti těchto firem a tyto zisky  nevybírá? A nedělám si legraci, stát nečerpá zisky ze státních firem  (např. Budvar).  Je šílené, že stát dodnes nedaní sázky. Sázkové firmy sice mají odevzdávat procenta na veřejnoprávní účely, ale víme, jak to v praxi  vypadá. Peníze se přelévají od party k partě.  Bezesporu by bylo fajn, kdyby stát uměl vybrat peníze - ale vidíme, že  například hejtman Palas vládne až stomilionovým majetkem, který neumí  vysvětlit, a na který si legálně nikdy vydělat nemohl a s finanční  policií to ani nehne.  Zdanění nelegálně nabytého majetku je celosvětově osvědčená a  praktikovaná věc - proč to samé nefunguje u nás, není záhada - zapadá to  do výše uvedených faktů.

Jako pravicový člověk také zastávám názor, že za své dluhy odpovídám já,  ne druzí, a měl bych je platit ze svého.  Vláda ale dnes uvalila plošnou pokutu lidem, kteří v drtivé části za  schodky rozpočtu nemohou. Stát pravda by neměl utrácet víc než má. Na  stranu druhou by škrty měly začínat od výdajů, které jsou nejvíce zbytečné. Objevit takový případ, rovná se zatím malému zázraku.

Šetřit se musí. Pokud ale vláda chce, aby se lidé obětovali za zlodějny  druhých, měla by je o peníze žádat méně arogantně. Měla by padnout na  kolena a o peníze své občany s pokorou prosit.

Neuvěřitelné nařčení: Půl miliardy bylo pro pana Langera.

Převzato z www.parlamentnilisty.cz

Odvolaný ředitel Státního fondu životního prostředí Libor Michálek tvrdí, že "pan Langer" zařizuje "mimorozpočtové financování politické strany". Rovněž také prohlašuje, že na něj ministr životního prostředí Pavel Drobil zprostředkovaně vyvíjel nátlak, aby podpořil výstavbu pražské čističky.

„Jediné jméno, které tam padá, je pan Langer, který je hlavou mimorozpočtového financování politické strany," prohlásil Michálek v úterních Událostech, komentářích. Výbušné nahrávky, které mají celé dění na fondu životního prostředí odhalovat, zveřejní středeční MF Dnes.

„Je to forma obrany, odvety," odmítl všechna obvinění první náměstek fondu Dušan Fibingr, kterého dnes ministr Drobil narozdíl od Michálka neodvolal a pouze poslal na neplacenou dovolenou. Michálek se prý rozhodl své kolegy nahrávat a následně kompromitovat poté, co zjistil, že nadřízení nejsou s jeho prací spokojeni a chystá se jeho odvolání.

Michálek lže!

„Já to tvrdím, s plnou odpovědností to tvrdím," obvinil Fibingr Michálka z chladně vykalkulované lži.

„Odehrávaly se schůzky, na kterých byly vždycky vzneseny požadavky, týkající se umístění finančních prostředků v jistých bankách," brání ale svou verzi Michálek. Nátlak na něj měl údajně vyvíjet náměstek ministra životního prostředí Pavla Drobila (ODS) Martin Knetig.

„Z diskusí, které s ním byly vedeny, následně vyplynulo, že on je tou osobou, která má pověření řídit chod státního fondu," dodal Michálek. Peníze pak měly údajně plynout na financování Drobilovy politické kariéry.

Pražská čistička a černé fondy

Své odvolání Michálek vnímá jako pomstu za to, že „neskákal, jak se pískalo". Knetig údajně spolu s Drobilem, Fibingerem a pražskou ODS dohodli, že fond schválí výstavbu kontroverzní pražské čističky odpadních vod, a to i navzdory tomu, že připravovaný projekt nesplňuje unijní pravidla. Svá slova je prý schopen dokázat díky e-mailům, které průběh některých zakázek dokumentují.

Ze tří miliard, které čistička měla stát, mělo podle Michálka připadnout půl miliardy již zmíněnému panu Langerovi, který zajišťuje neoficiální financování politické strany. Zda jde například o exministra Ivana Langera či někoho jiného, nebylo specifikováno.

Do pořadu pomocí telemostu vstoupil i zástupce šéfredaktora MF Dnes Jiří Kubík, který potvrdil, že ve středu vyjdou kompletní přepisy získaných nahrávek. „Jsou tam vyřčeny věty, které pan Michálek mohl vnímat jako nátlak," dodal. Sám bývalý šéf fondu Michálek se přiznal, že nahrávky pořídil a následně předal investigativnímu novináři Janku Kroupovi právě z Mladé fronty Dnes.

Udeřila zima – lidem bez domova nastaly krušné časy

            O posledním listopadovém víkendu s plnou intenzitou udeřila zima a jako každý rok v tomto období nastaly lidem bez domova velmi krušné časy. I když je v naší  společnosti problematika lidí bez domova vnímána jen jako jeden z mnoha sociálních problémů a to ještě ne mezi těmi hlavními, přesto bychom tuto záležitost neměli ponechávat bez povšimnutí.

Zvláště pak v zimním období, kdy mnozí z těchto lidí doslova bojují o život někde v provizorním příbytku nebo přímo na ulici. Bezdomovcem se totiž při shodě životních okolností bez nadsázky skutečně může stát téměř každý. Stačí ztráta zaměstnání, rozpad rodiny, dluhy a člověk se ocitne na ulici, ani neví jak. Mnozí z bezdomovců si tuto situaci sami nezavinili, řada z nich se snaží mít opět stálé bydlení a zaměstnání a v neposlední řadě jsme přece lidé a tak by nám osud těch, kteří se ocitli v těžké životní situaci neměl být lhostejný.

Navíc pravidelná zdravotní péči pro tyto osoby snižuje prostředky, které by na ni byly vynaloženy později, pokud by byla dlouhodoběji zanedbána. Domnívám se, že toto již jsou dosti pádné argumenty k tomu, abychom se o situaci těchto lidí zajímali a také jim účinně pomohli. Nikdo neví, kdy sám bude potřebovat pomoc.

Někteří naši politici si dokonce na nenávisti a represi vůči bezdomovcům založili volební kampaň před minulými volbami. Ano, je mnohem snadnější si vyšlápnout na ty, co se nemohou bránit, než na tuneláře a zkorumpované velkopodnikatele okrádající náš stát o miliardy. Pomoc bezdomovcům nás totiž ani zdaleka tolik nestojí.

Ve sdělovacích prostředcích se navíc o lidech bez domova hovoří téměř výhradně jen v negativním smyslu – nejčastěji když se poperou nebo se dopustí krádeže, poškození veřejného majetku nebo třeba znečišťování veřejného prostranství. Tato optika je samozřejmě velmi zúžená a zkreslená.

Celý problém bezdomovectví je mnohem složitější. Společnost vnímá bezdomovce nejčastěji jako konzumenty levných krabicových vín, kteří se vyhýbají práci, nesnesitelně páchnou a navíc ještě žebrají a celkově překážejí tzv. slušným lidem. Ve společnosti založené na ekonomickém růstu bez přívlastků a hmotných statcích vůbec, představují pro mnohé opravdu jen něco, co překáží, s čím nestojí za to se vůbec zabývat. Finanční prostředky, které jsou vynaloženy na pomoc lidem bez domova, jsou ovšem jen naprosto marginální sumou ve srovnání například s nehorázně předražovanými veřejnými zakázkami, nadstandardními odměnami našich politiků, členů dozorčích rad různých společností nebo miliardami ztrácejícími se daňovými úniky. Argument, že peněz vynaložených pro lidi bez domova je příliš mnoho je tedy v tomto srovnání naprosto falešný.

            Jak ale můžeme skutečně účinně pomoci lidem bez domova? Nejlépe přes některou z organizací, které s těmito lidmi pracují. To je jistota, že prostředky či věcné dary budou účelně využity. Není nutno dávat přímo finanční dar. Každý však doma najde třeba starou deku, bundu, svetr nebo spacák, který může těmto lidem v zimě třeba i zachránit život. Kapacity zařízení, kam se lidé bez přístřeší mohou v tomto období uchýlit, jsou často již naplněny. Na mnohé se nedostane, tito lidé potom musí zůstat na ulici či v provizorním příbytku. Zejména v předvánočním období bychom na tyto lidi neměli zapomínat. A naopak si připomenout, že je to problém, který se nás týká více než si myslíme. Bezdomovcem se totiž opravdu může stát skoro každý, i když si to přirozeně jen málokdo vůbec připustí.

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

Koaliční dohoda

1. ČSSD, místní organizace Hranice, zastoupena níže podepsanými zvolenými

zastupiteli v Zastupitelstvu města Hranic

2. ODS, místní organizace Hranice, zastoupena níže podepsanými zvolenými

zastupiteli v Zastupitelstvu města Hranic

3. KDU-ČSL, místní organizace Hranice, zastoupena níže podepsaným

zvoleným zastupitelem v Zastupitelstvu města Hranic

4. Sdružení „NESTRANÍCI“ zastoupené níže podepsaným zvoleným

zastupitelem v Zastupitelstvu města Hranic

5. Sdružení „ZMĚNA PRO HRANICE“ zastoupené níže podepsaným zvoleným

zastupitelem v Zastupitelstvu města Hranic

vědomi si odpovědnosti před občany za plnění svých volebních programů, vedení zájmem

stability a akceschopnosti Zastupitelstva a Rady města Hranic, s cílem užší spolupráce na

správě města a pro jeho další rozvoj, vytvoření dobrého životního prostředí a podmínek pro

život se dohodli na vzájemné podpoře v Zastupitelstvu města Hranic a Radě města Hranic

po celé volební období 2010 – 2014

uzavírají společně tuto koaliční dohodu.

1. Účastníci smlouvy se zavazují, že budou prosazovat ve volebním období 2010-2014 tyto programové priority:

Životní prostředí, prostředí pro život ve městě

- urychlení realizace protipovodňových opatření na Bečvě

- podpora dalšího třídění odpadů - dokončení regenerace panelových sídlišť Galašova – Na Hrázi a Hromůvka, příprava regenerace dalších panelových sídlišť

- realizace regenerace parku Čs.legií

Doprava

- výrazné zklidnění dopravy v centru města, přehodnocení bezpečnostních prvků

v Komenského ulici

- rekonstrukce páteřních komunikací Hwiezdoslavova a Skalní

- urychlení realizace Palačovské spojky

- realizace dětského dopravního hřiště

- realizace cyklostezky Drahotuše - Slavíč, cyklostezky Bečva – III.etapa a městských

cyklotras

- realizace projektu rekonstrukce autobusových zastávek

- úprava autobusové zastávky a veřejného prostranství před areálem Sigma – Schäfer

Školství, kultura a sport

- výstavba víceúčelových sportovišť u škol s využitím pro širokou veřejnost

- realizace energetických úspor (zateplení) nové budovy ZŠ Šromotovo

- příprava a realizace projektu tělocvičny ZŠ Tř.1.máje

- podpora projektů škol zaměřených zejména na rozvoj informačních technologií a

znalostí jazyků

- spolupráce základních a středních škol na projektech zaměřených na uplatnění žáků

na trhu práce

- podpora rekonstrukce Sokolovny v Hranicích

- realizace víceúčelového centra u ZŠ a MŠ Drahotuše

- podpora Klubu seniorů

- návrh na pořízení či pronájem mobilní ledové plochy, ve spolupráci s obchodníky na

náměstí a spojení s vánočními trhy

Sociální služby

- podpora neziskových organizací poskytujících sociální služby

- další zkvalitňování péče a podmínek v domově seniorů

- trvalá podpora veřejné služby a využití veřejně prospěšných prací ve prospěch

vzhledu města

Řádná správa města

- vyrovnaný rozpočet města, investiční plán provázaný s dotačními programy

- úprava systému zadávání veřejných zakázek (zveřejňování informací o jejich

průběhu, zabezpečení zadávacích řízení z vlastních zdrojů)

- úspory v běžných výdajích na provoz, zefektivnění a optimalizaci běžného provozu

města

- dopracování grantového systému města (zohlednění příjmů z projektu při vyúčtování

grantů, zveřejňování vyúčtování grantů)

- prověření organizačního systému městského úřadu s cílem zefektivnění práce úřadu

a obsazení jednotlivých míst kvalifikačně i odborně vzdělanými osobami

- prověřit možnost změny systému organizace městské policie (k zavedení systému

„okrskářů“).

2. Účastníci smlouvy se vzájemně zavázali, že

budou podporovat v obsazení funkcí starosty a jednoho člena rady města kandidáty ČSSD,

v obsazení funkcí místostarosty a dvou členů rady města kandidáty ODS, v obsazení

jednoho člena rady města kandidáta KDU-ČSL a v obsazení funkce člena rady města

jednoho kandidáta Změny pro Hranice.

3. Účastníci se vzájemně zavazují:

a. Podporovat ve funkci starosty kandidáta ČSSD, ve funkci místostarosty

kandidáta ODS a ve funkci členů rady města jednoho kandidáta ČSSD, dva

kandidáty ODS, jednoho kandidáta KDU-ČSL a jednoho kandidáta Změny pro

Hranice

b. Ve všech kolech hlasování o obsazení funkce starosty, místostarosty a členů

rady města hlasovat tak, aby vždy nárok oprávněné strany jednomyslně

podpořili

c. Při personálních změnách ve funkcích starosty, místostarosty a členů rady

města, a to i z důvodu odstoupení na vlastní žádost, také při odvolání

nominující stranou či ze zákonných důvodů, podpořit vždy kandidáta

nominovaného stranou, které se nárok na takto uvolněné místo bude týkat dle

ujednání v této dohodě

d. Pokud některý z účastníků této dohody nedodrží některé její body, nejsou

ostatní strany vůči takovému účastníku touto dohodou vázány.

4. Tato dohoda v platnost a účinnost dnem podepsání níže uvedenými zástupci stran, kteří s touto dohodou souhlasí.

Hranice, 25.10.2010

Ing. Radka Ondriášová, Bc. Lenka Kopřivová, Karla Vlasáková,

Ing.Vojtěch Zima, Mg. Miroslav Wildner, Ing. Jiří Haša,

Josef Úlehla, Ing. Radek Hlavinka, Jaroslav Sedláček,

Bronislav Ludmila, Ing. Miroslav Kutý, Mgr. Pavla Tvrdoňová.

Nestyďte se používat slovo od „K“

John Green, úvaha nad pojednáním E. Swyngedouwa

17. listopadu 2010,  The Morningstar

Jak stále více zjišťujeme, že kapitalizmus neumí řešit světové problémy, vstává z mrtvých zájem o systémy spravedlnosti, rovnosti, a, ano, dokonce i tabuizovaný systém komunizmus. Nad knihami jako Úroveň ducha (The Spirit Level) od Richarda Wilkinsona a Kate Pickettové a Nespravedlnost: Proč přetrvává společenská nerovnost (Why Social Inequality Persists) od Daniela Dorlinga vidíme, jak stále více intelektuálů zpochybňuje podstatu stávajícího systému. 

V r. 2009 se v Londýně sešlo přes 1000 lidí k účasti na výprodejní konferenci na téma „Myšlenka komunizmu“. Titulek nedávného pojednání profesora Erika Swyngedouwa, uveřejněný v radikálním geografickém časopisu Antipode, asi poněkud odrazuje - „Komunistická hypotéza a revoluční kapitalizmus: zkoumání myšlenky komunistických geografií pro 21. století“ (The Communist Hypothesis And Revolutionary Capitalisms: Exploring The Idea Of Communist Geographies For The 21st Century). Je to akademické pojednání a není určené pro širší veřejnost. Je ale překvapující a významné, že máme středoproudovou akademickou výzvu - od profesora zeměpisu na Manchesterské universitě- k oživení „komunistické myšlenky“. Jeho pojednání začíná slovy: „Tento esej vychází z předpokladu, že komunistická hypotéza je stále dobrá.“

Stejně jako obrazoborecký kolega, akademik Slavoj Žížek, i on tvrdí, že se musíme opět podívat na myšlenku komunistické společnosti coby životaschopné alternativy vůči kapitalistické, která je myšlenkově i v praxi v koncích. Swyngedouw říká, že neustálé stavění názvu komunizmus mimo zákon a jeho vymazávání ze stránek sebejistých žurnálů v posledních dvou desetiletích bylo tak účinné, že dokonce i na vyslovení tohoto slova je pohlíženo s podezřením a nedůvěrou.   

Tak proč je protentokrát rozhodnutý je vyslovit? Říká, že po studentských bouřích ruku 1968 se zradikalizovalo i studium zeměpisu. Víc akademiků zjistilo, že politika a ekonomika se také odehrávají ve specifickém geografickém kontextu, což nelze ignorovat. 

Nicméně, „v době, kdy lze diskutovat o čemkoli a o všem, samotná myšlenka na komunizmus se coby pozitivní zdá být cenzurována a vyškrtávána z každodenního i intelektuálního slovníku“, říká. „Je jen tolerovaná a senzacechtivě popisovaná jako »temná katastrofa« 20. století »reálného socializmu« nebo romantizovaná hollywoodskými ztvárněními komunistických hrdinů jako Che Guevara.“

Swyngedouw mluví o komunizmu jako o »temné katastrofě« 20. století proto, že, jak tvrdí, neoliberálové jej odsoudili jen v jeho totalitě. Označili jej za dystopii (výskyt určitého orgánu jinde než má být; pozn.překl.) a levice se neodvážila tuto praxi náležitě kritizovat.  Ač se z této zkušenosti musíme poučit, Swyngedouw je neoblomný v tom, že musíme přehodnotit koncept komunizmu ve světle pronikavých změn, k nimž došlo v samotném kapitalizmu, a bezprostředního ohrožení našeho životního prostředí a ve skutečnosti i samotného života.

Swyngedouw má zajímavé chápání toho, co pro něho pojem „komunizmus“ znamená. Vidí rovnost a demokracii jako ústřední pojmy, jež komunizmus definují - bez nich je komunizmus rozporem v pojmech. Tvrdí, těchto zásad lze dosáhnout jen samoorganizací a samořízením. Nevidí žádnou úlohu pro nátlakový stát nebo „vedoucí“ stranu. Tvrdí, i když možná rozporuplně, „že klíčové cíle komunistické politiky 20. století - stát, strana a proletariát - vyžadují radikální přepracování. „Ani stát ani strana už nejsou použitelné k přemýšlení o komunistické hypotéze.“

Nepopírá, že stát a politické strany mají své role, ale je přesvědčen, hlavními aktéry nebo prostředky k dosažení komunizmu být nemohou. „Myšlenka komunizmu si zachovává ničivou břitkost“, říká. „A navzdory selhavším experimentům stále vyvolává myšlenku, že odlišný svět je nejen představitelný, ale i prakticky možný. Musí to ale být komunizmus, jaký bude rovnostářský a dovolí každému seberozvíjení, a tehdy si udrží svůj velký mobilizační potenciál. K práci na takovém cíli musí být přehodnocena politická organizace.                  

Takže jak můžeme přehodnotit komunizmus pro 21. století, ptám se.

„Komunistická myšlenka není ničím bez ochoty udělat něco nového, bez ochoty stát se politickým subjektem - tj. jednotlivcem konajícím podle toho a měnícím naše prostředí,“ říká. „Většina lidí je ze současné situace a nešťastná chce změnu, ale nejsou si jistí, jak to provést, aby dosáhli změn, po jakých touží, protože jsou zas a znova přesvědčováni, že jedinou možností je kapitalistický neoliberalizmus. I když my musíme dospět k termínu katastrofa komunizmu 20. století, je též nezbytné se pustit do kritiky represivního státního kapitalizmu na Západě. Kapitalizmus v 70. létech znovu objevil sám sebe a znovu dosáhl u většiny představy, že dokáže přinést materiální bohatství a blaho. Mnozí ztratili naději- neexistovala politická polemika a neoliberalizmus se jevil coby jediný program. Konzervativní zdrženlivost byla vystřídána povinností se radovat. Osvobození bylo prožíváno coby sháňka po přebytku i jako nadměrný požitek. Politická rovnost coby ústřední zájem uvadala, požadavky rovnosti byly najednou definovány coby požadavky rozdílnosti a spravedlnost se stala právem na radost z vlastní svobody jednotlivce. Demokracie jako taková se stala synonymem svobody učinit individuální volbu a nejvyšší svobodou se stala spotřeba, nahrazujíc politickou rovnost rovností tržní.“                

Swyngedouw trvá na tom, že neoliberalizmus také „vymazal politiku dělnické třídy“. Triumf neoliberalizmu představoval vítězství vládnoucí třídy. Tohle vítězství bylo též spojeno s taktikou depolitizovat lid, s mediálními výstupy teď tolik soustředěnými na obstarávání základního přídělu trivialit a nepolitických drbů a spolu s tím na pěstování strachu.    

Swyngedouw cituje Marxe, že kapitalizmus je ovládán finančním sektorem, a tvrdí, že obroda kapitalizmu je úzce spjatá s geografickým přesunem základního vykořisťování do oblastí jako jihovýchodní Asie, a také s privatizováním životního prostředí, vody, genofondů, nerostných surovin a myšlenkového vlastnictví.

Přesto s nedávným zhroucením bankovního systému byla zhroucením ohrožena celá konstrukce kapitalizmu. Jen nevídaný zásah státu, jenž Newsweek charakterizoval „Teď jsme všichni socialisty“, jej dočasně zachránil.        

„V posledních desetiletích 20. století ztratila na severu práce v průmyslu svoji hegemonii,“ říká Swyngedouw. „Na jejím místě se objevila »nemateriální práce«; tj. práce, jaká vytváří nemateriální »zboží« jako znalosti, informační software, komunikační zdroje atd. průmyslová práce byla přesunuta někam jinam a tam, kde je, se objevují nové průmyslové boje, a budou sílit. Na severu zeměkoule se budou objevovat a objevují se nové formy boje, jež se netočí kolem vlastnictví výrobních prostředků, ale přímo kolem vlastnictví produktů nemateriální práce, tak jako to vidíme v bitvách o volné stahování programů a přístup k internetovým zdrojům.“        

Swyngedouw nevidí jako řešení „demokracii“ - tak často na Západě úzce definovanou coby sadu politických institucí a k nim přidružených politických procesů - ale tvrdí, že musí být dosaženo alternativní demokracie, jaká zahrne k účasti ve společnosti každého na základě rovnoprávnosti. Rovnost, zdůrazňuje, je prvotním předpokladem, na jakém musí být založena demokratická politika. Ale říká, že politická demokracie není o vyjadřování požadavků elitě, aby napravila nespravedlnost, ale v dobytí si svobody a rovnosti pro nás samotné. Pro Swyngedouwa to znamená, že „místo moci je udržováno strukturálně neobsazené“ - tj. moc zůstává lidu a nenáleží ani není „předána“ nějakému zastupujícímu orgánu či jednotlivci.  V duchu vidí situaci, kde je stát nahrazen samoorganizací a samořízením. Říká, že samo jméno komunizmus vyvolává rovnostářský koncept „bytí pospolu“, a toto zahrnuje i myšlenku společného - myšlenku, že všechny přírodní zdroje, včetně půdy a vlastně i samotného života, náleží nám všem dohromady a měly by být kolektivně obhospodařovány.      

Potřebujeme myslet dál než k odporu vůči transformaci, říká Swyngedouw. Komunistickou myšlenku vidí jako transformaci společného.  To samozřejmě vznáší zásadní otázky majetkových vztahů s ohledem na společné zdroje. „Klíčovým úkolem je opět přehodnotit komunizmus a to bude vyžadovat vážnou debatu, jaká by měla být rovnost, svoboda a samoorganizované společné bytí v 21. století. To bude vyžadovat obnovu důvěry v naše teorie, odvážný závazek k našim dějinám a geografii a především zbavit se strachu z dalšího selhání. Není jiné volby.“   

Esej profesora Swyngedouwa najdete také v knize Cílem je to změnit (The Point Is To Change It), vydalo nakladatelství Castree, P Chatterton, N Heynen, W Larner and MW Wright (Wiley-Blackwell, 2010). 

Demokracie po Tovačovsku aneb my hoši, co spolu chodíme, se vždy nakonec na všem domluvíme

 Letošní komunální volby v Tovačově se vyznačovaly dosud nejvyšším počtem kandidujících stran a sdružení od převratu v roce 1989. Mnozí kandidáti to od roku 1990 zkoušeli již na několikáté jiné kandidátce. S přebíhajícími kandidáty se ale jistě setkat můžeme i v jiných městech. Rekordní počet kandidujících znamenal i to, že řada občanů nebyla spokojena s minulým vedením města a chtěli změnu. Tuto skutečnost potvrdily i  volby - tři z pěti dnes už bývalých členů rady města nebyli již do nového zastupitelstva zvoleni, ač všichni dotyční opět kandidovali.

Některá sdružení byla navíc jen rezervní kandidátkou dvou velkých stran. Rodinné i stranické vazby byly na některých kandidátkách velmi zřetelné. Toto byl opět určitý fenomén těchto komunálních voleb a opět nejen v Tovačově. Jistě zákon nic takového nezakazuje, na druhou stranu by bylo vůči voličům a jejich lepší orientaci férovější nazvat takovou kandidátku např. ČSSD – B (Nezávislí pro Tovačov) nebo ODS - B (Ženy pro Tovačov). Vytvořením jen zdánlivě tzv. nezávislé kandidátky šlo samozřejmě o velmi průhlednou taktiku, jak dostat do zastupitelstva své lidi a je prokazatelně větší šance, že než na jedné kandidátce se to podaří vytvořením kandidátky další či ještě další. Výsledek voleb a povolební jednání plně potvrdily tuto skutečnost.

            A jaký byl průběh ustavujícího zasedání nově zvoleného zastupitelstva? Bylo zřejmé, že vše je předem dobře připravené. Všechna hlasování o volbě členů vedení města, lidí ve výborech se podobala jako vejce vejci. Drtivá většina byla vždy pro. Takový průběh známe naposled z období reálného socialismu. Na tehdejších schůzích ať už stranických, ROH či SSM bylo často také až podezřele vzácně jednotné hlasování, jen občas se někdo zdržel hlasování či byl proti. Jak vidno dějiny se stále opakují. Ostatně je správné a vhodné, když je na starostu a místostarostu navržen jediný kandidát? Vždyť víme ze všech oborů, že tam kde schází výběr a konkurence, často schází i kvalita. Týká se to i komunální politiky. 

V Tovačově tedy vznikla jakási obdoba známé velké koalice ve složení ODS, ČSSD, lidovců a členů některých nestranických kandidátek. Samozřejmě s vyjímkou komunistů, ti by ji asi kazili a aby v tom nebyli tak sami i strana Moravané zůstala tentokrát stranou. I přesto že zvolený kandidát Moravanů, bývalý místostarosta, dostal nadprůměrný počet hlasů voličů a výrazně více než ve volbách minulých. Současné vedení již ale jeho hlas tolik nepotřebuje, a tak jej jeho bývalí kolegové jednoduše hodili přes palubu. Což o způsobu jednání a chování některých lidí  také mnohé vypovídá. I to, že obě zastupitelky za KSČM byly posazeny na samotný okraj zasedacího stolu, asi aby koaličnímu panstvu nekazily jeho demokratické image.  Komunisté jako třetí nejsilnější strana (jejich zvolená kandidátka navíc dostala pátý největší počet hlasů ze všech zvolených zastupitelů) přitom mají mnohem větší právo na zastoupení v radě města, než třeba sdružení, které dostalo proti nim o polovinu méně hlasů – Tovačov 2010.  A jeho zastupitelka, která získala vůbec nejmenší počet hlasů ze všech zvolených zastupitelů.

V zastupitelstvu je i nemálo osob, které dostaly výrazně vyšší počet hlasů než zvolený nový místostarosta. Navíc straně lidové od minulých voleb viditelně ubylo voličů. Post místostarosty by měl zákonitě patřit druhé nejsilnější straně. Ukázalo se navíc opět, že dnes má mnohem větší šanci dostat se do vedení (kteréhokoliv) města bývalý komunista, než ten kdo svůj kabát nevyměnil. Ti, kdo si před volbami nemohli přijít na jméno se tedy po nich svorně objali a dohodli spolupráci. Věrohodnost takového kroku je vždy poněkud pochybná. V podstatě šlo o rozdělní placených funkcí, obsazení postů rozhodujících o veřejných zakázkách a výběrových řízeních. V takových případech se často i dřívější soupeři dohodnou. Lze ale pochybovat o tom, že voliči ČSSD volili tuto stranu proto, aby se spojila s ODS a opačně.  Vznikla tedy jakási novodobá Národní fronta, jak ji známe z doby nedávno minulé, samozřejmě v poněkud jiném složení.

Je ale omylem tvrdit, že tato široká koalice reprezentuje většinu občanů. Jednak téměř polovina voličů k volbám vůbec nešla, ti tedy nedali hlas nikomu. A dvě strany, které dohromady volila více než pětina voličů nebyly do koalice přizvány. Demokracie  není založena na jednotném hlasování a domluvě všeho předem. Demokracie spočívá v soutěži názorů, myšlenek a koncepcí a v tom že je někdo taky proti. Není určitě dobře, když vedení jakéhokoliv města schází silná a kvalifikovaná oponentura. Což je případ současného Tovačova. Stav kde je vše předem domluveno nebo předjednáno je spíše karikaturou demokracie.

Je férové ve volebním programu slibovat městu ambiciozní a nákladné projekty, které pro jeho chod nejsou nyní nezbytně nutné, jak to učinila vítězná strana, ODS? Zvláště v krizi a propadu příjmů a rostoucích dluhů trápících i města a obce? Ano, slibem nezarmoutíš, to platí v každé době. Domnívám se ale, že město nyní potřebuje řešit jiné věci než třeba budování zámecké restaurace, další nemalé investice do zámeckého areálu nebo vytvoření Městské policie.

Tovačov trápí špatný stav mnohých komunikací, vysoká nezaměstnanost, po opravě volá i autobusové nádraží, budova bývalého vlakového nádraží je skoro na spadnutí. Také webové stránky města jsou zastaralé a málo aktualizované. Městu by pomohla i vyšší podpora turismu a lepší propagace u nás i v zahraničí, má totiž velký potenciál přilákat výrazně více návštěvníků než dosud. Je to můj názor jako občana města, i když z vlastní zkušenosti vím, že názory některých občanů vedení města jednoduše nezajímají a nikdo na ně nereflektuje. I takový je stav naší demokracie více než 20 let od převratu.

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

Rozhovor Deníku s lídrem KSČM pro komunální volby Mgr. Miroslavem Raindlem

Raindl: Političtí cestovatelé se mi nelíbí

 Celá léta působí v opozici, ale méněcenný se proto rozhodně necítí. Právě naopak. Miroslav Raindl je podle svých slov potěšen, že se celá řada jeho nápadů podařila díky jeho působení v městském zastupitelstvu dotáhnout do konce. Letos jde do voleb znovu a mrzí ho, že Zdeněk Špiřík kandidaturu vzdal. Co z duše nenávidí, to je převlékání stranických triček. On sám zůstává stále věrný barvám KSČM. 

Jaká letos je a bude předvolební kampaň vaší strany?

Bude vedena individuální formou. To znamená každodenní setkávání s občany, besedy s nimi, vydávání internetových Hranických listů, upozorňujících na problémy města. Také připravujeme letáky do schránek s naším volebním programem. Po zkušenostech z jarní volební kampaní do Poslanecké sněmovny, kdy ani velká agitace nepomohla ČSSD k žádným výsledkům, takže 300 milionů vyletělo komínem, žádnou velkou předvolební kampaň nechystáme. Nabubřelost není na místě. Nejhorší, co může být, jsou populistická gesta.

Budou nějaké výrazné změny na kandidátce KSČM?

Velkou ztrátou pro nás je odchod z kandidátky inženýra Špiříka, který je po svém čtyřletém působení v zastupitelstvu znechucen. Příliš často se setkával s arogancí a nezájmem. Přitom jeho návrhy a příspěvky k řešení problémů byly velmi kvalitní a přesně vystihovaly daný problém. Rozhodl se však tentokrát nekandidovat vůbec.

Bylo snadné obsadit kandidátku?

Bylo to velmi těžké. Začala totiž nová vlna antikomunismu. Lidé se bojí vystupovat pod hlavičkou KSČM. Ovšem voličů máme stále hodně. Je vidět, že na komunální úrovni politika roli nehraje. Spíš je to o osobnostech a to je dobře. V minulých volbách získali komunisté v Hranicích 18 procent veškerých hlasů, stejně tak jako ODS. Pokud by se sestavovala sedmičlenná městská rada podle počtu získaných hlasů, tak by v ní v tomto volebním období byli tři komunisté. Ve skutečnosti se dostali do rady lidé, kteří byli s počtem hlasů někde na konci.

Co si myslíte o nově vzniklých hnutích?

Objevují se na republikové i komunální úrovni. Do politické hry vstupují nové strany a tím pádem i noví lidé. Otázkou je, nakolik budou úspěšní. Jít do politiky jen proto, abych se zviditelnil, je strašně málo. Protože na té komunální úrovni je to skutečná práce, pokud k tomu chce člověk přistupovat zodpovědně.

Jaké jsou vaše priority pro příští volební období?

Zaměříme se na úsporu obecních peněz. Není třeba, aby si starostové stavěli své pomníky. Důležitější je zabezpečit kvalitní chod města. Měla by se řešit otázka životního prostředí, kam spadá i městská skládka. Její problematika se pořád odkládá. Nebo komunikace ve městě. Ty jsou mnohde v žalostném stavu. Velké investiční akce by se teď měly spíš přibrzdit.

Jak se vám jednalo na schůzích se současnou koalicí?

Připadaly mi zbytečné veškeré osobní invektivy, urážky a ironické poznámky. Ze strany opozice přitom přicházela celá řada dobrých podnětů. Mám pocit, že jsme prosadili 70 až 80 procent svých návrhů. Například lávku ke Kauflandu. Je však potřeba říci, že za každého starosty se vždycky město posunulo dopředu a nikdy nestagnovalo. Faktem je, že 23 zastupitelů znamená 23 názorů a jde o to je sladit. Oprostit se od nevraživosti a vzájemného osočování. Zahodit stranické dresy a jednat jako rovný s rovným.

Někdo dresy nezahazuje, ale mění. Jaký máte názor na tyto kandidáty?

Političtí cestovatelé se mi nelíbí. Měnit dresy můžou sportovci, ale pokud vyznávám nějaký názor, tak bych si za ním měl stát. Ovšem v honbě za požitky jsou někteří schopni stranické tričko převléknout i několikrát za sebou, což o něčem svědčí.    

KSČM

Miroslav Raindl

Znamení zvěrokruhu: střelec

Věk: 56

Stav: ženatý

Počet dětí: 2

Záliby: rocková hudba, literatura, sport, turistika

POD LUPOU

Silná stránka: Myslím si, že dobře zvládám psychickou i fyzickou zátěž a že jsem člověkem do nepohody, protože jsem si hodně prožil.

Slabá stránka: Jsem nepořádný.

Politika jednou větou: Jen pro silné povahy.

Přátelství několika slovy: poznaná nutnost

Popisek: Miroslav Raindl je psycholog a pracuje jako ředitel ve Středisku výchovné péče v Kelči. Zařízení slouží potřebám celého kraje. Foto: Deník/ Kateřina Kapková