Reforma k nezaplacení

Jan Keller

 Návrh penzijní reformy rozpracovávaný Nečasovou vládou je ve svém jádru velice prostinký.

 Všechny složité piruety, které jsou kolem něho vykreslovány, slouží k tomu, aby toto jádro zakryly.

 Mají to vskutku dobře vymyšleno. Občan dobrovolně přenechá soukromému fondu tři z osmadvaceti procent, která jsou z jeho hrubé mzdy odváděna na sociálním pojistném. K tomu přidá ze své výplaty témuž fondu stejně dobrovolně dvě třetiny této sumy. Protože vyvedením oněch tří procent vzniknou každým rokem průběžnému penzijnímu systému ztráty v řádu desítek miliard, zaplatí občan ony ztráty opět ze svého. Bude je platit z peněženky prázdnější o dvě procenta odvodu do fondu při každém nákupu toho, co mu zdražili. Ministr Drábek tomu roztomile říká „diverzifikace rizik“.

 Soukromé fondy nabízejí občanovi dvojí. Buďto budou hrát s jeho penězi ruletu na burzách. Ti, kdo budou sázet, mají své výplaty jisté. Nehrají o své důchody, nýbrž o důchody svých klientů. Anebo budou ukládat svěřené finanční prostředky do státních dluhopisů. To znamená, že peníze, které jim stát věnoval z průběžného důchodového systému, budou i s úrokem témuž státu půjčovat.

 Místo abychom odevzdali své peníze státu přímo (na výplatu dnešních důchodů), odevzdáme je fondům, které naše peníze s přirážkou státu půjčí.

 Onen úrok zaplatí ze svých daňových odvodů stejný občan, který už platil dvakrát: v roli dobrovolného pojištěnce dvě třetiny k penězům vyvedeným fondům a v roli zákazníka zvýšenou DPH.

 Teď si tedy na úrocích připlatí pro fondy potřetí – tentokrát v roli daňového poplatníka. Z této třetí platby se mu část možná vrátí. Ale až poté, co si majitelé fondů odečtou výdaje na vlastní režii. A nebudou to zrovna laciní režiséři.

 Co čeká občana za tuto trojí platbu? To mu zatím ještě ministr Drábek neprozradil. Výše penzí dobrovolných střadatelů a trojnásobných plátců je ve hvězdách. Na velké překvapení si počkáme nějakých třicet let.

PRÁVO, 26.02.2011 - Publicistika

O Černobylu očima přímých aktérů II.

 Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

            Když v tehdejším SSSR vyšla v roce 1987 kniha J. Ščerbaka s prostým, ale zároveň všeříkajícím názvem Černobyl, mnohé překvapila její otevřenost. Tak otevřená zpověď  o havárii v Černobylu se opravdu  v té  době asi ještě nečekala. Jestliže však ve druhé polovině 80. let za éry Gorbačova, který se pokoušel do praxe uvádět politiku tzv. perestrojky, byl na rozdíl od našeho sovětský tisk čím dál odvážnější, potom tato kniha se nesla v duchu své doby. A i dnes představuje pro nás velmi kvalitní a objektivní svědectví a popis situace v Černobylu zaměřený zejména na období následující bezprostředně po havárii. Dejme tedy opět slovo přímým aktérům a jejich svědectvím. Může to být užitečnější než vysoce odborný popis havárie Černobylu ze strany techniků a fyziků.  Jak prožívali dobu bezprostředně následující po havárii lidé v okolí elektrárny? Jak probíhala evakuace? A jaké poučení přinesl Černobyl do budoucna? Především o tomto jsou následující řádky, které jsou opět čerpány převážně z knihy J. Ščerbaka Černobyl.

            L. Kovalevská (novinářka): „Trpívám nespavostí, musím brát prášky. V pátek pětadvacátého jsem zrovna dokončila poému Paganini. Tři měsíce jsem nad ní seděla noc co noc. Tak jsem si vzala svoje prášky pro spaní a usnula jsem jako když mě do vody hodí. Maminka mi ráno říká: Buď se celou noc něco dělo na elektrárně nebo to lítala letadla… Nevěnovala jsem tomu pozornost. Byla sobota a já se chystala na schůzku našeho sdružení Prométheus. Chodili tam i energetici z elektrárny a stavaři. Vyšla jsem z domu (ve městě Pripjati) a všechny ulice jsou mokré a je na nic nějaká bílá pěna. V hrudi mi ošklivě zatrnulo. A lidi se klidně procházejí, všude plno dětí – však bylo krásně a horko, kdekdo vyjížděl někam k vodě, na ryby, na chatu, hodně lidí se vydalo k umělému jezeru, kde elektrárna bere vodu na chlazení…. Uvědomila jsem si, že dcera Jana šla do školy. Zase jsem se rozběhla na náměstí. Reaktor je odtud dobře vidět, takže jsme pozorovali plameny i zřícenou zeď. Plameny šlehaly přímo nad dírou v propadlé střeše. Celý den jsme nic nevěděli, nikdo nikomu nic neoznámil. Prostě hořelo. Ale o nějaké pronikavé radiaci ani slovo.“

Evakuace

            O možnosti evakuace obyvatel z blízkosti Černobylu se začalo poprvé mluvit v sobotu 26. dubna 1986 až ve večerních hodinách. O den později již slovo evakuace zaznívalo jasněji. Text výzvy obyvatelům Pripjati k evakuaci zněl následovně: „Soudruzi! V souvislosti s havárií jaderné elektrárny v Černobylu je vyhlášena úplná evakuace města. Vezměte si s sebou osobní doklady, nejnutnější věci a podle možnosti zásoby potravin na tři dny. Začátek evakuace ve 14:00.“ Tato výzva se vysílala celkem čtyřikrát.

            L Kovalevská: „Pro děti jsem vzala i teplé oblečení. A dvě tašky jídla. Ledničky jsme měli nabité k prasknutí, však byly svátky na krku a na nákupy padla moje výplata i mámina penze. Všechno jsem odtud vyhrabala a vyházela do popelnice, ledničku jsem vypnula, všechno zavřela – vodu, elektriku i plyn – a vzala i posledních padesát rublů, které nám zbyly. Sama jsem si oblékla jen kalhoty a bundu, a to bylo všechno.“

            Evakuace probíhala plynule a bez větších problémů. Lidé se řídili pokyny rozhlasu, většinou si brali jen nutné věci. Milicionáři sepsali seznam a autobusy je postupně odvážely.

V té době obyvatelé Kyjeva většinou nevěděli co se skutečně stalo v Černobylu. V sobotu v noci však byl pro všechny autobusové garáže vyhlášen poplach a hned v noci vyrazily kolony autobusů směr Pripjať. Nejčastěji šlo o městské a předměstské linkové autobusy. Očitým svědkům se poté mohl naskytnou obraz, kdy kolona sestavená z asi tisíce autobusů ve dvou pruzích dočasně zjednosměrněné silnice odváží obyvatele Pripjati a přilehlých obcí ze zasažené oblasti. Evakuační kolony se ze zasažené oblasti přesunuly západním směrem, především do vesnic Poleského a Ivankovského okresu, které s černobylským okresem přímo sousedí. Samotný černobylský okres byl evakuován až 4 – 5. května 1986.

            A Perkovská (novinářka): „Po uveřejnění jednoho z mých „černobylských článků v Litgazetě mi redakce poslala jeden dopis adresovaný mně osobně. Tady je: „Píší Vám pracující z města Pripjati (nyní žijeme v Kyjevě) Tento dopis nemíníme jako stížnost, považujeme ho za souhrn faktů, z nich je třeba vyvodit závěry. Uvádíme příklad trestuhodné nezodpovědnosti pripjaťských a kyjevských funkcionářů přímo odpovědných za situaci po havárii. Vrcholem nezodpovědnosti byl především vztah těchto funkcionářů vůči dětem (ve třicetikilometrovém pásmu), kdy se více než den před zahájením evakuace vůbec nic neoznámilo a nebyl vydán pokyn, aby děti nevycházely z domu a nehrály si na ulici…“

            Mnozí Pripjaťané také nikdy nezapomenou na poradu, kterou 26. dubna 1986 ráno řídil v Pripjati druhý tajemník kyjevského krajského výboru strany V. Malomuž. Byl to právě on, kdo vydal generální pokyn udělat vše pro to, aby se ve městě zachoval normální životní rytmus, žáci se měli normálně učit, obchody prodávat, všechny svatby plánované na tento den měly bez omezení proběhnout. 

První týdny po evakuaci

            Po evakuaci zbylo v Pripjati přibližně pět tisíc lidí. Ti zde zůstali, aby zajišťovali všechny nezbytné práce. Jako při každé evakuaci zde zůstali i lidé, kteří město nechtěli z různých důvodů opustit, mezi nimi převládali důchodci. Tito zůstávali ve městě vlastně ilegálně a na vlastní nebezpečí.

            Postupně vycházely najevo mnohé přestupky proti organizaci během evakuace, některé přitom byly zcela zásadní, přesto viníci mnohdy svému trestu unikli.

            Sofija Fjodorovna Gorská (ředitelka školy č. 5 v Pripjati): „V této zkoušce mnozí učitelé bohužel neobstáli. Už při evakuaci někteří z nich opustili své třídy, opustili děti. Tito uprchlíci později svůj čin vysvětlovali malými zkušenostmi a nedostatkem informací pro podobné extrémní situace. Když pak v televizi slyšeli, že se všechno dostává do normálních kolejí, zase se vynořili. Mezi těmi co neobstáli, byla i řada „uvědomělých“. Ti, co na schůzích obvykle nejvíce řečnili, teď zmizeli mezi prvními.“

            23. července 1986 dosedl na letiště v Kyjevě bílý boeing – 727 s vlajkou USA. Na palubě letadla byl téměř devadesátiletý Armand Hammer, obchodník a původní profesí lékař a také Robert Gale s manželkou a třemi dětmi. Robert Gale byl v té době profesorem Kalifornské univerzity a předsedou Mezinárodní asociace pro transplantace kostní dřeně. Oba muži se živě zajímali především o nemocné, kteří byli zasaženi při havárii elektrárny. Hammer a Gale si také prohlédli z letadla samotnou elektrárnu.

            „Jsem především lékař a proto si velmi dobře uvědomuji, jaké mohou být následky takové havárie. Proto jsem považoval za nutné nabídnout pomocnou ruku. Kdekdo ve světě si myslí, že Kyjev se úplně vylidnil a děti jsou stoprocentně evakuovány. Proto je jeden z důvodů, proč jsem rodinu vzal, přání zdůraznit, že máte situaci pevně pod kontrolou a že nemocní dostali všechno, co potřebovali. Ani na okamžik jsem nezapochyboval, že mé rodině v Kyjevě naprosto nic nehrozí. Rozhodně bych sem děti nevezl, kdybych měl podezření na sebemenší potenciální ohrožení. Mám pocit, že takovému gestu lidé porozumí mnohem snáz, než desítkám kvalifikovaných lékařských dobrozdání a komplikovaných důkazů.“,  uvedl doktor Gale během svého pobytu v Kyjevě. 

Černobylské memento

            V. S. Gubarev (spisovatel a novinář): „ Vše co se odehrávalo v Černobylu a kolem něj, je pro mě nesmírně trpké. Domnívám se, že co do významu je to v našich dějinách třetí největší událost. První v řadě je tatarsko – mongolské jho. Ochránili jsme celou Evropu před barbarským vpádem kočovných hord. Druhou událostí tohoto druhu byla fašistická expanze, před níž jsme Evropu uchránili také my. A teď jsme klidnou budoucnost lidstva opět zajistili my a opět jsme zaplatili strašlivou cenu. A budoucnost civilizace  bez jaderné energie je zkrátka nemyslitelná.  Proto musíme mít na mysli neustále černobylskou lekci. Před Černobylem jsme k této problematice přistupovali příliš bezstarostně.“

            Robert Gale (lékař): „Černobyl nám udělil řadu lekcí. Jedna z nich nám říká, že se koexistenci s atomovou energií musíme naučit. Jiné východisko nemáme. Žijeme v jaderné době a musíme s ní udržovat dobré vztahy. Proto je tak nezbytný vysoký stupeň odpovědnosti, přesnosti a opatrnosti při využívání atomové energie. Kdybychom chtěli důkladně analyzovat všechny nehody tohoto typu na území USA a SSSR, zjistili bychom, že jejich skutečným viníkem není jaderná energie, ale chyby člověka.“

            I dnes s odstupem takřka čtvrtstoletí znějí tato slova aktuálně a velmi naléhavě. V dnešním nestabilním světě si opravdu nemůžeme být jisti, zda nás nějaký nový, další Černobyl nečeká a to s ještě ničivějšími následky. 

           

           

            P.S:  V době, kdy došlo k havárii v Černobylu jsem chodil do první třídy základní školy na jednom sídlišti v Třebíči. Tedy města, které mělo ve svém těsném sousedství (vzdálenost asi 25 kilometrů) částečně již v provozu (rok 1986), částečně teprve budovanou jadernou elektrárnu Dukovany. Pamatuji si dodnes, že jsem v době po Černobylu často na ulici slyšel hovory  ve stylu „ tak prý to tam na té Ukrajině bouchlo už podruhé“ nebo „radioaktivita se nám možná vyhne“ atd. Svědčilo to o tom, že lidé tehdy u nás žádné objektivní informace od našich orgánů nejspíše neměli. Na druhou stranu si rovněž pamatuji, že ve druhé polovině 80. let se v Třebíči běžně a bez problémů dalo naladit vysílání rakouské televize. Informace o Černobylu tak lidé mohli čerpat například z tohoto zahraničního zdroje. 

O Černobylu očima přímých aktérů I.

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

            O havárii v Černobylu v dubnu roku 1986 se čas od času stále vynořují údajně zaručeně pravdivé „nové senzační informace“, které však mají často jen jedno společné – totiž zvednout náklad bulvárních novin či i tzv. seriozního tisku. Věrohodnost „nově objevených“ informací je často velmi pochybná a to je ještě slabé slovo. Mnozí novináři prostě jen plní svoji roli poslušných hlasatelů názorů vlastníků novin či televizí. Dnešní novinář často nehledá pravdu, ale jen senzaci. Jelikož si v těchto dnech připomínáme letos již 25. výročí od událostí v Černobylu, je nutné na všechny ty polopravdivé informace reagovat. Nejlépe slovy očitých svědků tehdejších událostí, kteří byli přímo přitom uprostřed dění a není a nebylo jejich úmyslem nic tajit a ani si vymýšlet nějaké senzace s cílem na chvíli se zviditelnit či na nějakých zaručených senzacích se dokonce obohatit. Jako hlavní zdroj dalšího textu mi poslouží myslím velmi kvalitní kniha s prostým a všeříkajícím názvem Černobyl, kterou napsal v roce 1987 Jurij Ščerbak. Jde myslím o jednu z nejobjektivnějších knih, které o událostech v Černobylu vůbec kdy vyšly.  U nás knihu vydalo nakladatelství Práce až v roce 1990 a to ve svém prvním vydání nákladem 50.000 kusů. Jelikož lze předpokládat, že uvedený titul dnes zná málokdo a mladší generace asi až na vyjímky téměř vůbec, může být užitečné připomenout alespoň hlavní části obsahu této knihy právě nyní v době, kdy uplynulo od havárie Černobylu již čtvrtstoletí.

            Měsíc před havárií v Černobylu vyšel v listě Literaturnaja Ukrajina článek L. Kovalevské pod názvem „To není soukromá záležitost“. Tento list v 80. letech uveřejňoval pravidelnou rubriku Hlídka Literaturné Ukrajiny na Černobylské jaderné elektrárně, která čtenářům popisovala události ze života elektrárny. Článek, který krátce po havárii v Černobylu rychle zveřejnily všechny významné západní noviny však zpočátku nevzbudil velký ohlas. Článek L. Kovalevské neměl k provozu čtvrtého bloku Černobylu téměř žádné zásadní připomínky. Sama autorka se tehdy soustředila především na výstavbu pátého bloku jaderné elektrárny, u něhož byl termín dokončení zkrácen ze tří na dva roky. Kovalevská uváděla otřesné případy obrovské nezodpovědnosti odpovědných osob i orgánů při této vysoce odborné práci. Jen pro příklad toho, jak to vypadalo při výstavbě, uvedla i následující fakta: „Například jen v roce 1985 partneři hlavního dodavatele zůstali dlužni 2358 tun ocelových konstrukcí. A většina skutečně dodaných navíc byly zmetky! Volžský závod ocelových konstrukcí zase dodal 326 tun vadné kovové krytiny, jež byla určena k zastřešení skladiště spotřebovaných palivových článků. Asi 220 tun nekvalitních kovových sloupů vyrobily pro Černobyl Kašinské železárny… Včasné uvedení pátého bloku do provozu není soukromou záležitostí budovatelů elektrárny. Urychlení – to je také naše aktivita, naše iniciativa, úpornost uvědomění, náš vztah ke všemu, co se v zemi odehrává.“ Po otištění článku Kovalevská uvedla: „Je to až k neuvěření z čeho všeho jsem byla obviněna, když Literaturnaja Ukrajina otiskla můj článek. Že jsem nekompetentní, že jsem nedouk a nevzdělanec, že peru špinavé prádlo na veřejnosti, že píšu do kyjevských novin, abych si udělala jméno. Jenže víte, jak to u nás chodí. Aby vám lidé uvěřili, musí se nejdřív stát něco skutečně mimořádného…“

            Novinářka Kovalevská skutečně v dané době vyslovila nesmírně odvážná tvrzení a i dnes s odstupem 25 let z mnoha jejích vět doslova běhá mráz po zádech: „Domnívám se, že jednou z příčin havárie v Černobylské jaderné elektrárně byla nenormální celková situace, která se tam postupně vytvořila. Bylo vyloučeno, aby tam někdo dostal zaměstnání „náhodou“, i kdyby ten někdo byl geniální a navíc prvotřídní znalec svého oboru. Protože na ředitelství působily celé dynastie a pojem rodinkaření se mi zdá v tomto případě až příliš mírný. Vyplácely se tam vysoké mzdy, všichni dostávali příplatky za rizikové prostředí. O tom rodinkaření nám do redakce psali dokonce i obyčejní dělníci… Když se provinil obyčejný dělník, čekal ho trest. Když ale šlápl vedle někdo z vedení, z podnikového Olympu, nestalo se mu ani to nejmenší. Došlo to tak daleko, že lidé z vedení nemuseli řadovým pracovníkům ani odpovídat na pozdrav, mohli s nimi mluvit málem jako s otroky, urážet je a vůbec s nimi nakládat, jak se komu zlíbí. Nezdravé sebevědomí nezdravě bujelo. Byl to stát ve státě… Rozhodla jsem se, že napíšu seriál článků pro časopis Literaturnaja Ukrajina. Ten první, který vyšel, líčil nepořádky na stavbě…no a ten druhý měl pojednávat o provozu již hotové části elektrárny. Měl čtenářům přiblížit morální atmosféru v podniku. Nemělo by smysl něco zastírat – nejlepší lidé ze stavby odcházeli na ředitelství elektrárny. Za lepším platem a ředitelství dobré odborníky samo přetahovalo…Všude kariérismus, bitva o židle, o funkce. Dělníka by pořád vybízeli k poctivé práci a tvůrčí iniciativě, a sami … Sami si z podnikového hotelu odnášejí dokonce i české klozetové mísy. Namontují tam svoje, a tyhle si prostě vezmou.“

            A co všechno se například dělo přímo na elektrárně v provozu? To popisuje Kovalevská následovně: „Jeden příklad za všechny – nebylo nic zvláštního vidět někoho sedět přímo na řídícím panelu ve velíně. Na všech těch ovládacích tlačítcích a páčkách. Všichni věřili v soustavy, systémy a kontrolní okruhy. V elektrárně působila komise pro atomovou energetiku. Bývala jsem na jejích zasedáních a vůbec jsem do elektrárny chodila často. Bylo tam plno nucených odstávek vinou personálu. Nebo netěsnosti v parovodním potrubí – normální věc. Když měla přijít nějaká zahraniční delegace, všichni z toho měli těžkou hlavu, protože každý ví, že netěsnosti v parovodním potrubí jaderné elektrárny jsou nepřípustné. A přesto – když se to týkalo jenom nás – každý jen mávl rukou: No bóže, tak to uchází…. Po mém článku a po havárii všichni tvrdili, že jsem ji předpověděla. Něčeho takového jsem se vždy bála. Člověk neměl chvíli klidu. Bála jsem se proto, že veřejně se tvrdilo jedno, kdežto ve skutečnosti platilo něco zcela jiného. Špitali si to mezi sebou řadoví pracovníci, mluvili o tom i profíci z referátu bezpečnosti práce a provozu elektrárny...“

Jak dlouho ještě necháme vládnout korupci a neschopnost?

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

Aktuální dění v naší politice nás nutí se tázat, jak dlouho ještě potrvá naprostá agonie zkorumpované politické moci, která se zaklíná slovy o rozpočtové odpovědnosti a boji proti korupci. Nejde jen o ony dnes již slavné obálky bývalého ministra Bárty. Jde o stav celé naší společnosti, v níž už řadu let vládnou různí kmotři, úzké propojení politiky s byznysem, kupování si médií pro šíření jedině pravých informací a předvolebních kampaní a neschopnost řešit kvalifikovaně tíživé problémy nás všech.

Politika u nás není v prvé řadě moudrou správou věcí veřejných, ale zajištěním si soukromých podnikatelských zájmů nebo zajištěním si osobní nadprůměrné příjmy často za podprůměrný pracovní výkon. Politika u nás se stala místem odkud se pomáhá kamarádům při získávání veřejných zakázek. Politická funkce se u nás dá i koupit, pro ty kdo na to mají – tedy pro osoby z podnikatelských kruhů. Viz. napojení firmy ABL na stranu Věci veřejné. Podobné napojení byznysu na politiku bychom ale našli i v jiných stranách, netřeba mít iluze o tom, že ostatní jsou čistí. 

Většina z nás cítí, že naše společnost je velmi nemocná a potřebuje se léčit odborníky nikoliv pochybnými mastičkáři. Společenské klima je ovlivňováno řadou negativních faktorů. Děsí nás všudypřítomná korupce, plýtvání státními penězi, rostoucí dluh nejen ten státní, ale i domácností a obcí. Mnozí z nás mají každodenní oprávněný strach ze ztráty zaměstnání či rostoucích životních nákladů, z toho že nebudou mít v případě nutnosti peníze na lékaře. A co v této situaci dělá naše vláda? Prý bojuje proti korupci a chce prosazovat údajně nezbytné reformy.

Boj proti korupci se zvrhl v naprostou frašku. Dovídáme se, že vysoce postavení politici sami korupci provozují či tiše tolerují. Od těchto lidí lze těžko čekat skutečné odborné řešení hlavních problémů dneška. Kdo z vysokých politiků má skutečně kvalifikaci, tedy vzdělání a pracovní praxi pro funkci, kterou vykonává? Snad jen ministr zdravotnictví skutečně je profesí lékař. Takže neodborníci nám chtějí vládnout a dokonce prosazovat prý nezbytné reformy. Reformy spočívající ve zhoršení sociální situace velké části občanů. Jak trefně říká jedna z postav ve filmu Pelíšky: „Co chtějí reformovat, vždyť jsou to pořád ty stejné k… .“

Poslední aféry a skandály v nejvyšších patrech naší politiky by nás měly donutit k silnému veřejnému tlaku na odpovědné instituce. Naši společnost z všeobecného marasmu mohou vyvést snad už jen pouze vzdělaní a zkušení odborníci - morálně vyspělé osobnosti bez ohledu na jejich stranickou příslušnost. V roce 1989 se hlásalo, že neschopné straníky ve významných funkcích musí nahradit v prvé řadě odborníci a to bez ohledu na jejich politickou příslušnost. Dnes však při obsazení politické funkce je opět velmi často rozhodující kvalifikací znovu hlavně ta správná stranická knížka (je přeci nutno uspokojit všechny koaliční partnery), odbornost jde stranou. Jen namátkou – vysocí státní úředníci, centrální úřady, velvyslanci, náměstci ministrů – se až příliš často obsazují ani ne tak podle schopnosti a odbornosti dotyčných osob, ale podle stranického klíče. Tato škodlivá praxe nás přivedla až do dnešní všeobecné krize a marasmu. 

Dost již bylo všech Bártů, Nečasů, Kalousků a těch, kteří jim za protislužby financují volební kampaně (viz uhlobaron Bakala). Tito lidé nám již dlouho předvádějí, že skutečné problémy účinně řešit prostě neumí. Dejme proto šanci skutečným odborníkům, nikoliv pouhým straníkům, kteří nám již léta předvádějí jen trapné politikaření, aroganci a pohrdání námi občany.  To je jediná šance ke skutečné změně k lepšímu.

Vždyť takové osobnosti stále ještě máme. Osobnosti, které svojí prací prokázaly a prokazují, že jsou skutečnými odborníky i v mezinárodním měřítku, navíc o jejich vysokých kvalitách mravních také netřeba pochybovat a to bez ohledu na jejich politické přesvědčení. Jen namátkou – Jan Švejnar, Václav Cílek, Jan Železný, František Janouch, Petr Fejk, Zdeněk Tůma, Tomáš Halík, Zdeněk Svěrák, Jan Svěrák, Jiří Komorous, Milan Jirásek, Josef Tošovský, Jan Fischer, Erazim Kohák, Vladimír Remek, Petr Voznica, Helena Illnerová, Tomio Okamura, Jiří Grygar, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová, Vladimíra Dvořáková a mnozí další skuteční odborníci – skutečné osobnosti jež jsou na výši odborně i mravně.                                                                                 

Líbya – analýza fotografií

Vážení priatelia,

Pozrite si niekoľko obrázkov najnovších samopalov a ďalších zbraní, ktorými

disponujú líbyjskí „revolucionári“. Všetky boli vyrobené v krajinách NATO a

v líbyjských vojenských skladoch nie je možné nájsť k nim potrebnú muníciu.

Toto je nepriestrelný materiál názorne ukazujúci, odkiaľ líbyjskej „revolúcii“ vyrastajú uši. Pre tých, čo si pamätajú nedávnu (aj dávnu) históriu nepôjde o prekvapenie. Povstalci majú zahraničné zbrane, aké vo výzbroji regulárnej armády neexistujú. Inštruktori, doláre, krv...

Všetko rovnako, ako to bolo u nás (v Rusku) v r. 1905. A tiež na Kaukaze v 90-tych rokoch. Keď z vojnou zmietanej Líbye prišli prvé fotografie (vyfotografované západnými žurnalistami zo strany tzv. „povstalcov“) – nehľadiac na ich naaranžovanosť poskytli dobrý zdroj na analýzu. Prakticky už na prvých obrázkoch ma zarazilo jedno: zbrane a výstroj týchto „povstalcov“. Kočovnícke kmene v Líbyi jednoducho nemohli mať také zbrane a výstroj – ak nepredpokladáme, že im boli už na začiatku zvonka importované. Posúďte sami:

Hneď prvé foto, ktoré mi padlo

do oka:

Vidíte – v rukách „mierového

demonštranta“ je americký

útočný armádny samopal

FN-FAL, úplne nový, ako práve

vytiahnutý zo škatulky

Tento má ešte jeden novučičký

FN-FAL !

A tu máme masovú scénu –

chlapík so svetlou šatkou má

takisto FN-FAL.

Odkiaľ sa u tých ľudí vzali takéto

zbrane a v takom prekrásnom

stave? Veď pokiaľ viem, vo

výzbroji Líbyjskej armády také

samopaly nikdy neexistovali –

líbyjskí vojaci behajú

s obdranými Kalašnikovami

staršej výroby, zhruba takými,

aké sú na ďalšom obrázku:

Teda z armádnych skladov

vziať FN-FAL povstalci

nemohli. A kúpiť v obchode

útočný armádny samopal na

patróny NATO nemohli tiež.

Teda odkiaľ sa tu nabrali?

A ešte jedna osobitná záhada –

odkiaľ k nim dostali náboje

NATO v tak hojnom množstve?

Alebo keď sa pozrieme na guľomety na korbe – zastarané DŠK – to je normálne, to je dostatečná a bežná zbraň pre terajších vojnychtivých kočovníkov.

Ale odkiaľ sa vzalo toto:

A tento „mierumilovný civil“

Ako možno postrehnúť - sú to

americké guľomety s patrónmi

NATO, a opäť novučičké

priamo vybalené z debien.

Odkiaľ by tie guľomety mohol

mať Kaddáfi – keď Líbya

sedela až po uši v embargu?

A nakoniec, načo by mu aj boli

– náboje sú drahé, ich dodávka

problematická, oveľa

jednoduchšie je kúpiť čínske

guľomety na lacné a dostupné

sovietske patróny.

Zdá sa mi, že toto prosím – sú čínske veľkorážne guľomety: Ale zaujímavé na tejto fotke

nie sú samotné guľomety, ale

to, že sú opäť úplne nové,

akoby priamo zo závodu,

a inštruktor v novučkej čerstvo

vydanej výstroji učí

zachádzaniu s nimi Líbyjské

„mäso“.Viete čo to znamená?

Len čo tieto guľomety prišli do

rúk líbyjským povstalcom,

zároveň s nimi prišli aj inštruktori,

ktorí si rýchlo natiahli

novučkú líbyjskú kamufláž.

No a teraz učia Papuáncov, ako

z čerstvo dodaných zbraní

strieľať

Ale ako sa hovorí, nielen

guľometmi sa prikuruje oheň

„revolúcie“. Treba aj niečo

silnejšie:

A tu to máme:

Toto je PZRK – prenosný

zenitno–raketový komplex.

Každý taký kus stojí na čiernom

trhu horybilnú sumu a vyžaduje

si odborné vyškolenie.

Preto tu aj vidíme inštruktora:

Tento súdruh, ktorý sa veľmi

málo ponáša na Líbyjca, (skôr

na Izraelca) učí „Papuáncov“

zaobchádzať s týmto vysoko

sofistikovaným zariadením.

A tento klaun tu pobehuje

v NATO-vskej kevlarovej prilbe

s americkým armádnym

revolverom:

To tiež ukoristil v Kaddáfiho

vojenskom sklade?

:

Ale najviac sa mi páči táto

fotografia:

Viete, čo je vlastne na nej

ukázané?

Dvom „durakom“ vydali z džípu

debnu s dvomi 106 mm nábojmi

pre samohybné delo M40,

a miestny chattab im ukazuje,

kam treba tú debničku odniesť.

Tak teda – americké vybavenie

a úplne nové . Je to zreteľne

viditeľné na pozinkovaní pántov

vrchnáku.

Ak mi poviete, že aj toto vzali z armádnych skladov Kaddáfiho – potom prepáčte, ale dovolím si pochybovať o vašej schopnosti reálneho myslenia....

Pripomínam, že Líbya sedela 40 rokov v embargu. USA a Anglia ju bombardovali. A že by aj po zrušení embarga mohol Kaddáfi zakúpiť náboje v USA – to už patrí do oblasti fantazmagórie.

Ale k veci - pozrite na toto

samohybné delo ! (bezotkatka)

Ako sami vidíte, ani delo, ani

nákladné auto Toyota nerobia

dojem, že by boli starina...

A ajhľa, v radoch „povstalcov“ zrazu vidíme tých istých „afrikánskych žoldnierov“, ktorí akože na rozkaz Kaddáfiho strieľali do mierumilovných civilistov.

Takže, čo sa tu rysuje?

Novučičká štandartná výzbroj

NATO, americkí inštruktori,

americké strelivo, najnovšia

forma a výstroj a podozrivo

veľký počet fyziognómií

(ksichtov) všetkej inej, len nie

Líbyjskej proveniencie

Viete na čo sa to podobá? No samozrejme že ide o zvonka organizovaný prevrat. Kúpili ľudí, dodali zbrane, inštruktorov a zahraničných žoldnierov ako pozorovateľov, pridali narkotiká na vylepšenie nálady, a vpred – odrobiť si výplatu. Akíže „mierumilovní manifestanti“, čo vám preskočilo?

Ak chcete vidieť ako vyzerá

skutočný povstalec z púšte –

nech sa páči:

¨

Nuž čo – podobajú sa na neho tí

naši „manifestujúci“ ?

„To je ono“

Tieto fotografie „nevinného civilného obyvateľstva ohrozovaného Kaddáfiho režimom“ sú najlepším príkladom toho, v akej mediálnej žumpe sme sa aj tu, v „samostatnej“ Slovenskej republike ocitli. Prichmatizáciou printových médií prešli všetky denníky do rúk zahraničných bankstrov, takže niet divu, že luhajú podľa požiadaviek ich tútorov. Ale ak sú aj verejnoprávne média - Slovenský rozhlas a STV - cenzúrované a šíria sústavne jednostranné dezinformácie o krvilačnom Kaddáfim, potom je to zo strany súčasnej vlády už kriminálne porušovanie ústavy SR, presnejšie - základného ústavného práva občanov na objektívne informácie. – ID

Pôvodný komentár v ruštine nájdete na http://nstarikov.ru/blog/8569.