Kam jsme došli rok po volbách vedeni vládou rozpočtové odpovědnosti?

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

Česká politika se již několik let brodí v čím dál hlubším marasmu. Celou společnost pak decimuje vědomí, že nelze zatím očekávat výraznější změnu k lepšímu nejen co do stavu celkového klimatu u nás, ale především odborného řešení problémů, jež se stále více kupí. Nejpozději někdy od roku 2004/2005 zažíváme permanentní politické krize. Máme sice zvolený Parlament a Senát, ustavenou vládu, krajská i obecní zastupitelstva pilně pracují, tedy nezúčastněný pozorovatel by si mohl myslet, že je u nás vše v mezích standardního fungování demokratické společnosti a jejich institucí a není tedy důvod k pesimismu a nadávání na poměry podobně jako za minulého režimu. Tehdy také vše zdánlivě bez větších změn nějak fungovalo. Naše politika v minulých letech  neuvěřitelně zhrubla, nejpozději od předvolebního období roku 2006, kdy sdělovací prostředky vnutily veřejnosti názor, že jde především o souboj dobra zosobněného statným, urostlým švihákem Topolánkem a jeho stranou se zlem zosobněným menším, zavalitým, nebezpečným   a nevzhledným levičákem Paroubkem s jeho partají. Nejen že se naše politika nejpozději od tohoto období výrazně polarizovala, ale znovu se ukázalo, komu straní většina sdělovacích prostředků. Především pak jejich nevalná odborná úroveň, neschopnost kvalitní nezávislé analýzy a nenaplněná role skutečných strážců demokracie. Sdělovací prostředky stále pokračují v prezentaci povrchních sdělení, bulvárních zpráv a negativistických kampaních cíleně mířených tu proti komunistům, jindy proti socialistům, odborům či sociálně slabým či rovnou proti každému kdo hledá alternativu vůči vládnoucí pravici. Je to stav, který snad v tomto měřítku jinde nemá obdoby. Opravdu u nás citelně schází osobnost novináře Karla Čapka, tedy člověka širokého společenského přehledu a schopnosti trefně pojmenovávat nešvary doby a nabízet alternativu k nápravě bez ideologických klišé, zároveň se silným morálním apelem a důrazem na sociální stránku nápravy věcí veřejných.

Nový styl v politice? Ale kdeže…

            V poslední době se u nás objevilo několik důležitých událostí, které nám opět připomněly, kdo u nás vládne  a ve prospěch koho se u nás vlastně vládne. Zdánlivě spolu ne zcela související události však mají mnohé společné, stačí je přitom snad jen připomenout bez větších komentářů. I proto, že v těchto dnech přesně před rokem  skočily volby, které měly vytvořit silnou, akceschopnou, pravicovou vládu rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci. Jaký je stav po roce od oněch tehdy prý přelomových voleb, které do Poslanecké Sněmovny přivedly prý nové, svěží, mladé, nadějné a neokoukané tváře? Stručně řečeno pro mnohé z nás je situace horší po stránce ekonomické a sociální. Rodinné rozpočty jsou již dnes silně napjaté zdražováním základních životních potřeb, nemluvě o tom, jak se svou penzí vyjde většina důchodců. A má být ještě hůř…  Ony nové tváře pak velmi rychle našly přizpůsobení se v politickém žabinci, naučily se využívat všech výhod plynoucích z politické funkce jako třeba zaměstnávat v pozici asistentů své kamarády, známé a příbuzné. Tedy až na vyjímky žádná změna k lepšímu. Před rokem se pravicová média předháněla v chvalozpěvech na poslankyni VV K. Kočí, která prý patřila k symbolům nového, lepšího stylu v naší politice. Teď se dozvídáme, že tato dáma, nejen že neměla téměř žádnou reálnou pracovní praxi, navíc ani zásadní politickou vizi, ale že jí ani poslanecký plat nestačí k tomu, aby si mohla v centru Prahy kupovat luxusní kabelky a tak jí kolega Bárta musel zcela nezištně posílat obálky s kapesným (údajně půjčka). Aféra s odposlechy a vyjádření Bárty na utajené schůzi o tom, že do politiky vstupuje proto, aby získal styky a zakázky pro soukromé podnikání jsou dostatečně známé a není třeba je zde dále připomínat.    

 Třídní boj tady a teď

            Poslanec Úlehla (ODS) jde na nový styl v politice ještě důkladněji, vyzbrojen slovníkem normalizačního sekerníka odhodlaně vstříc nepříteli. Tento bývalý úředník magistrátu a bývalý primátor Zlína na Facebooku vyslovil asi před měsícem několik  myšlenek, které stojí za připomenutí. Ukazují totiž velmi dobře samotné ledví dnešní pravice a její myšlenkovou úroveň, která svědčí o velké prázdnotě údajných pravicových idejí, ale i netoleranci k jiným názorům, přízemním hulvátství a rasismu. „Statisíce rudých blbů neexistují !!! A komunisti mimo ČR jsou o tři třídy lidštější, vzdělanější, nekriminalizovaní svojí minulostí, bez fašistických sklonů atd. Znám max. 10 opravdu slušných lidí, kteří ale v řadách KSČM na mne působí dojmem, že tam vůbec nepatří, ale jinak je členská základna a portfólio voličů prachsprostý "póvl", "plevel společnosti" a "tupé neschopné, a často závistivé - po znárodnění toužící, stádo hovádek, bez potřebného vzdělání nebo řemeslnické profese, aby se dokázali bez okrádání úspěšnějších, sami uživit…Proletarius již "od narození" žije v omylu, že na co si ukáže a po čem touží, má nárok získat, i když to patří druhým,a to i kdyby si to měl vzít násilím !!! A pokud se někdo zdráhá mu vydat své osobní (a někdy i duchovní) vlastnictví, pak je podle rudých katanů zapotřebí ho převychovat v pracovním táboře nebo podobném zařízení...  “, uvedl Úlehla, poslanec, o kterém snad dosud vůbec nebylo slyšet. Každý politik se potřebuje občas zviditelnit, někdo to umí hlavně prací, například přípravou návrhů zákonů, jiný jen siláckými slovy plnými urážek, demagogie a rasismu.  Sám Úlehla většinu profesního života úředník či politik si ale protiřečí, vždyť i on má možnost podnikat, vytvořit si živnost a živit se tak sám, jak jiným rád doporučuje. Ano, jistě, ono je pohodlnější nechat se daňovými poplatníky vyživovat  pevně zabořen do poslanecké sesle.

            Myšlenkové směřování nemalé části současné pravice u nás však ještě trefněji než poslanec Úlehla vyjádřil jistý pisatel v dopise přednímu komentátoru deníku Právo M. Hekrdlovi, který z něj v Právu (28. května 2011) ve svém komentáři „Dobře utajené jméno“ ocitoval hlavní část. Pisatel se představil jako majitel „ubohé firmičky“. Jeho názor je však velmi zásadní a svým zaměřením průhledný až z něj mrazí, silně připomíná atmosféru doby druhé poloviny 30. let v Evropě. „V blízké budoucnosti nastane boj mezi třídou živitelů a živených. Na jedné straně kapitál spolu s mladými, zdravými, vzdělanými a odhodlanými lidmi a na  straně druhé daleko menší skupina starých, nemocných, nevzdělaných a chudých. Boj nebude čistý, ale bude rychlý. Musí proběhnout, jinak západní civilizace podlehne té východní….Ač již oba máme svůj věk, jistě se dožijeme doby, kdy bude kapitalismus nahrazen autoritativním režimem, který bude řízen přísně manažersky (ABL není zdaleka první vlaštovka) a na jehož stranu se přikloní většina západní civilizace. Slabí nepřežijí v zájmu přežití většiny. A na to si klidně vsadím… Nejsem žádný fašista a navíc se vás – komunistů – nebojím.“  Podobný názor není dnes vyjímečný a lze jej slyšet z různých stran a vrstev, i od lidí, od kterých bychom to nečekali, lékařů, učitelů ba i duchovních. Tedy jakýsi třídní boj naruby nebo přímo občanská válka? Víme, že dějiny se v cyklech v různých obměnách opakují. Na druhou stranu český národ i Evropa již přežily řadu krizových období. Jak blahé paměti zpíval Karel Kryl: „My přežili jsme Habsburka, dnes máme doma wartburga a tuzexový konto v Živnobance…“. Ale situace je dnes samozřejmě vážná a vře to na řadě míst Evropy, nejen ve Španělsku či Řecku, tedy státech které mají s fašistickými režimy nemalé zkušenosti.  Zde všude se ale bouří  zejména proti sociální politice svých vlád zaměstnanci (tedy slovy pisatele ti živení), nikoliv zaměstnavatelé (slovy pisatele živitelé). Ostatně třídy otroků, poddaných, námezdních sil, později dělníků, dnes řadových zaměstnanců různých oborů byly vždy početně silnější než šlechta, továrníci, sedláci, kapitalisté, zaměstanavatelé.

Vládne oprávněný pocit, že někteří si mohou dovolit všechno a stát jim to ještě zaplatí

            Podle změn v důchodovém systému se má již brzy snížit většina důchodů, malá část naopak zvýšit a opět malá část nejnižších penzí přibližně zůstat na stejné úrovni. Tato změna přesně odpovídá politice současné vlády, bohatým dávat a chudším či chudým ještě více z kapes brát. Prý pro nejchudší budou kompenzace. Na Slovensku vláda nyní dává sociálně slabým občanům zdarma mouku a těstoviny. Na osobu jde o 20 kilogramů mouky a stejné množství těstovin. Stát k tomuto účelu ze svých rezerv vyhradil 45 tisíc tun obilí. Tendr na zpracování obilovin vyhrály čtyři firmy, z toho i dvě české. Mají vyrobit na 20 tisíc tun mouky a bezvaječných těstovin. Premiér Nečas si dobře rozumí s premiérkou Radičovou, takže se možná nechá inspirovat… 

            Vláda rozhodla, že se budou zvyšovat správní poplatky, tedy i poplatky soudní, méně movití tedy budou mít opět těžší přístup při domáhání se svých práv. Ve věci zdravotnických poplatků bylo více než zřejmé, že tzv. „julínkovné“ je jen začátek. Nyní se toto potvrzuje v praxi, i přístup ke zdravotní péči se tedy omezí. Špičková péče pro bohaté, základní péče pro všechny ostatní.

            I v posledních dnech se stále setkáváme s informacemi typu, že byly odhaleni další „rychlostudenti“ nejen z právnických oborů. Čemu se ale divíme, i toto je přece kapitalismus, koupit se dá téměř vše, záleží jen na nabídce a poptávce, jak nám tvrdí liberální ekonomové. Tržní principy v podobě neviditelné ruky trhu je podle nich nutno nechat samovolně působit. Takže budeme mít další právníky (vystudované i za dva měsíce) a inženýry sice s titulem, ale bez skutečné znalosti daného oboru. Vzdělanost národa dále upadá.

            Pražský zastupitel T. Vavřinec (ODS) při hazardní honičce za běžného silničního provozu s ruským podnikatelem zavinil smrt jiného motoristy. Prý jel tak rychle, že si toho ani nevšiml a vinen se necítí, považuje tak asi za normální, že ohrožuje životy jiných účastníků silničního provozu. Další příklad toho, že u nás existuje sorta lidí, kteří si mohou dovolit vše, jelikož mají styky a peníze. Jaké styky a jak vydělané peníze  o to se přece zajímat nebudeme. Byla by to přece jen nepřijatelná levičácká závist a neschopnost být úspěšný a sám se živit, slovy poslance Úlehly (ODS).

V sobotu 28. května 2011 se ČT velmi podrobně několikahodinovým přenosem zabývala konferencí nejmenší vládní strany Věci veřejné.  To vše za asistence redaktorů Drtinové a Železného, kteří se netají sympatiemi k pravicovým stranám. Tento přenos spolukomentoval i pravicový novinář Pečinka z Reflexu. ČT tak opět prokázala „objektivitu, nezávislost a vyváženost.“ Dá se říci, že ČT tak zahájila velmi předčasnou předvolební kampaň strany Věci veřejné (tu to navíc nestálo ani korunu) před krajskými a senátními volbami v příštím roce. Ale za to ji přece jako koncesionáři neplatíme. Není to tak dávno, co se ČT podrobně věnovala také 20. výročí vzniku ODS, zatímco 90. výročí založení KSČ (událost to přece taky je) nevěnovala prostor žádný, stejně jako informaci o tom, že byla již loni ustavena platforma „Spojenectví Práce a Solidarity“ (SPaS) sdružující několik politických stran a řadu sdružení, mezi její mluvčí patří i bývalý senátor  a ministr zahraničí J. Kavan. ČT potvrzuje silnou zaujatost a jasně straní určité politické orientaci. Sám marně čekám na odpověď od ředitele Janečka kde jsem se tázal na vyváženost informací v ČT marně již půl roku. Sledujeme – li výroky některých čelných politiků na adresu demonstrujících odborářů jako „lůza“ (zpívající poslanec Korte) a „držet hubu“ (z Božího dopuštění ministr Schwarzenberg), je na místě otázka zda pánové chystají i návrat k nevolnictví a práci na panském.

Jeden čtenář na stránkách www.neratky.cz dne 5. května 2011 udělal stručný výčet toho, při jakých akcích náš stát v minulých letech přišel o opravdu velké peníze: „Za 20 let panování "odborníci" stihli prošustrovat: nazvučení českého předsednictví 750 tisíc, OpenCard 1 miliarda, Zelená Praha 250 miliónům, Bezdrátová Praha 150 miliónů arbitráž s CME 10 miliard, aféra Český dům 100 miliónů, Diag Human 2 miliardy, stavba tunelů Praha 10 miliard, Gross - byty, akcie 300 miliónů, internet do škol 884 miliónů, nucená správa IPB 200 miliard, sanace polostátních bank 200 miliard, Chemapol Group 16,5 miliardy, Knižní fond 400 miliónů, šampionát Liberec 150 miliónů, lehké topné oleje 100 miliard, rumová aféra 60 miliónů, kamencové jezero 750 miliónů, Konsolidační banka+agentura 233 miliard,  podpora fotovoltaiky 900 miliard“.

Opravdu  ještě stále žijeme v zemi kde ctíme odkaz Husa, Komenského a Masaryka? Tedy hodnoty pravdy, touhy po vědění a vzdělání a odpovědné správy věcí veřejných v zásadách humanity? Není dnešní stav již více podoben spíše nějaké „banánové republice“? 

Nebo se spokojíme s tvrzením některých novinářů a politiků, že všechny skandály a nedostatky od roku 1989 jsou jen „jakousi nutnou daní za demokracii.“?

Přestala mě zajímat společnost, ve které žiji

Josef M.H.Motov

 Patříval jsem mezi lidi, kteří se rádi baví, kterým není smích cizí. Dokonce jsem po „sametové revoluci“ věřil v lepší budoucnost země, do které jsem se ze zahraničí v roce 1994 vrátil. Věřil jsem klukům a holkám, kteří se po roce 1989 postavili do čela této země, kterou pak postupně a systematicky rozkrádali, rozprodávali, tunelovali a jinak devastovali. Věřil jsem v opravdovou demokracii, ve fungující systém. Věřil jsem v stát, který bude vždy a za všech okolností bránit práva svých občanů. Věřil jsem ve zdravotnictví a soudnictví. Věřil jsem všem slibům úlisných a slizkých politiků, kteří nikdy nepracovali pro blaho svého voliče, jak se nakonec vždy potvrdilo.

Česko se od roku 1989 stalo ABSURDISTÁNEM bez pravidel a rozumných zákonů. Zemí, kde se neměří všem stejným metrem. Místem na planetě, kde se děti rodí jako dlužníci jen proto, že si několik vyčůraných politiků postavilo mnohamilionové, luxusní vily jak v Česku, tak v zahraničí. Jen proto, že si pěchují vlastní konta, protože každý z nich ví, že špičkovým politikem nebude napořád.

O této zemi jsem ztratil veškeré iluze a je mi to nesmírně líto. Líto proto, jelikož jsem ji nesmírně miloval a býval hrdý na to, že jsem Čech. Dnes, kdy čítávám zahraniční tisk, kdy diskutuji se svými zahraničními přáteli o životě v České republice, se jen stydím a nenacházím slova vysvětlení.

Je smutné, že už dnes nepociťuji to příjemné šimrání v podbříšku, když slyším hrát českou hymnu, nebo když poslouchám novoroční projev prezidenta republiky. Je smutné, že musím být nedobrovolným svědkem toho, jak se řítíme do nekonečné propasti zadluženosti, za kterou obyčejný občan nenese absolutně žádnou odpovědnost. Je smutné, jak se vrcholoví politici bezostyšně vysmívají svému voliči, kterému vděčí za své křeslo. Je smutné, že kolem sebe vidím hlubokou nespokojenost a stále rostoucí vztek. Jako řešení se dostaví utáhnutí opasku, zase jen pro obyčejného člověka, který už tak musí počítat každou korunu, aby uživil svoji rodinu. Gesto, kdy si páni poslanci odhlasují snížení platů o tři tisícovky, je opět neslýchaným výsměchem všem poctivým občanům. Při měsíčních příjmech, dietách, odměnách, či prémiích se jedná skutečně o částku zanedbatelnou až směšnou.

Prohnilý a zkorumpovaný státní aparát vůbec nezajímá, jak občané v této zemi opravdu žijí. Nikoho nezajímá, že exekutor zabavuje kvůli pokutám v MHD celé domy, které pak pod cenou prodává ve zmanipulovaných dražbách. Nikoho to nezajímá, poněvadž se to všechno děje za tichého souhlasu právě tohoto státu. Všech těch mocipánů, kteří z toho všeho profitují.

Je smutné, že se český občan se vším smířil a rezignoval, že zase drží „hubu“ a krok, jak tomu bylo za komunistického režimu.

Je smutné, že je nás, co se nebojíme si tu „hubu“ otevřít, žalostně málo. Zlo je opět v přesile a mně nezbývá než říct sám za sebe, že opovrhuji českými politiky a zdejší politikou vůbec. Opovrhuji zkorumpovaným soudnictvím, zákony a celým prohnilým, státním aparátem. Přestala mě zajímat společnost, ve které žiji.

Vzpomínáme 66. výročí ukončení války

Jan Macalík

Vážení spoluobčané, v těchto dnech celá republika vzpomíná 66. výročí ukončení hrůzostrašné války a osvobození ČSR Rudou armádou, která nesla hlavní podíl na poražení fašistického Německa. Osvobození bylo vykoupeno nemalým množstvím obětí domácího i zahraničního odboje.

Vzpomeňme při této příležitosti zhruba 241 obětí z Hranic, kdy se na ně možná neúmyslně zapomíná, jejichž jména jsou uvedena na pamětních deskách a řadě pomníků jež jsou umístěny v Bělotíně,  Černotíně, Milenově, Potštátě i v Hranicích na zákl. škole 1.máje vedle červené jídelny, gymnáziu, sousoší vítání Rudé armády, které po roce 1989 bylo přemístěno ze školního náměstí na konec kasáren směr Drahotuše.

V této souvislosti mi dovolte v krátkosti připomenout osvobození Hranic 8. května 1945, kam vstupovaly jednotky Rudé armády ze dvou směrů - severovýchodního od Bělotína a jihovýchodního od Valašského Mezeříčí. Rád bych při této příležitosti vzpomenul postup Rudé armády ze severovýchodu, kterému předcházelo osvobození Ostravy 30.dubna 1945. Součástí 4. ukrajinského frontu byla i 38. armáda gen.plukovníka Moskalenka a jeho 31.horskostřelecká brigáda, která se podílela na osvobození Hranic.

Před příchodem do Hranic získal průzkum zprávu, že v budově ředitelství cihelny je vybudován opěrný bod. Proto byla na motocyklu vyslána skupina 2 příslušníků horskostřelecké brigády k provedení průzkumu.Ta však na Jelením vrchu, přibližně v prostoru rozvodí, najela na minu a zahynula. Proto npor.Gricenko V.J. vyjel na kole k dokončení průzkumu. V Hranicích, v domě naproti nemocnice, se setkal s panem Vavříkem, topičem v nemocnici. Zde zjistil, že u gymnázia je vybudována barikáda, aby zbrzdila postup Rudé armády. Po příchodu na místo však npor.Gricenko setkal s poručíkem čs.armády Václavem Vlasákem za jehož pomoci a občanů byla barikáda rozebrána. Do této doby jednotky postupovaly Plynárenskou ulicí do středu města. Z Hranic poté jednotka postupovala do Lipníku, Olomouce a ukončila svou cestu v Chrastu u Chrudimi. Po krátkém odpočinku byla vyslána do Lvova a dále na rusko-japonskou frontu.

Většina národů světa, zejména střední Evropy, se domnívala, že je po tak hrůzné válce a takových obětech válkám konec. Toto období vytrvalo do konce rozpadu Sov.svazu a zemí Varšavské smlouvy po roce 1989. Nyní USA ve snaze získat nerostné bohatství pomocí svých zpravodajských služeb a desinformací rozpoutává, pod záminkou boje proti terorismu, řadu dalších válek, na některé z nich se podílí i Česká republika. Domnívám se, že cílem je odpoutat pozornost občanů od řešení tíživé sociální a ekonomické situace

Básník Miroslav Florian by se dožil 80 let

Bc. Miroslav Pořízek, Tovačov

            Miroslav Florian se narodil 10. května 1931 v jednom z našich nejkrásnějších měst v Kutné Hoře. Jeho otec i matka pracovali u pošty. Ve svém rodném městě také v roce 1950 úspěšně odmaturoval. V Kutné Hoře ale především jako sedmnáctiletý student reálného gymnázia vydává svou vůbec první básnickou sbírku nazvanou Snubní prsten. Sbírka lyrické poezie předurčila jeho budoucí velmi plodnou a úspěšnou dráhu předního českého básníka. Bezpochyby jednoho z vůbec nejvýznamnějších našich básníků druhé poloviny 20. století. Po maturitě vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě v Praze,  nikdy se však této profesi nevěnoval. Po vojenské službě, kterou z větší části strávil na počátku 50. let na jižní Moravě, žil trvale v Praze, kde následně v redakci časopisu Československý voják  zakončil prezenční službu. V dalších letech postupně byl zaměstnán v Československém rozhlase (od roku 1955) a v básnické redakci nakladatelství Československý spisovatel (v letech 1958—1977). Již v průběhu 50. let se prosadil jako talentovaný básník a jeho druhá sbírka Cestou k slunci (1953), v níž se vyznal ze svého obdivu k moderní české poezii, byla kladně přijata kritikou.

Ještě v 50. letech vydal další dvě sbírky, které byly inspirovány jeho pobytem během vojny na jižní Moravě Blízký hlas (1955) a Otevřený dům (1957). V roce 1957 vydává další výrazné dílo, sbírka Závrať reaguje na v té době velmi aktuální hrozbu nukleární katastrofy hrozící lidstvu. Touto sbírkou se zároveň i rozchází s tzv. poezií všedního dne. Přitom jde o v podstatě velmi útlou sbírku obsahující pět básní s volným veršem. Pro moderní poválečnou poezii však bezpochyby jedno ze zásadních děl. V 60. letech vydává další výrazné sbírky, v tomto období v podstatě každým rokem píše vždy novou. Z tohoto období nutno uvést alespoň Záznam o potopě (1963), kde rozvíjí motiv smrti a úzkosti a sbírku Tichá pošta (1965). Svoji tvůrčí aktivitu potvrzuje i v dalších letech i v průběhu 70. a 80. let vydává v průměru téměř každý rok novou sbírku. To v naší novodobé poezii je velmi vyjímečné. V polovině 70. let je jmenován zasloužilým umělcem a v roce 1982 národním umělcem. Ve druhé polovině 70. let byl zvolen poslancem České národní rady. Od konce 70. let v důsledku přechozené hepatitidy v mládí byl v invalidním důchodu. Miroslav Florian také přispěl do řady výborů a antologií poezie. Prakticky po celý život hojně publikoval verše v široké škále periodik (Československý voják, Květen, Nový život, Literární noviny, Host do domu, Rudé právo, Tvorba, Literární měsíčník, Haló noviny). Nedílnou součástí jeho tvorby byly také verše pro děti, kromě sbírek  (Labutí peříčko, 1961, Jaké oči má vítr, 1968, Třesky plesky, 1972, Letokruh, 1986) publikované časopisecky (Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček). Jako překladatel se zaměřoval hlavně na ruskou poezii, z některých dalších jazyků překládal ve spolupráci. Pod stejným názvem jako nesla jeho básnická prvotina Snubní prsten mu vychází i výběr v roce 1988 (honorář v částce 160 000 Kčs dává na odborový Fond solidarity).

Miroslav Florian byl svým přesvědčením názorově vždy na levici. Právě kvůli těmto svým názorům, ke kterým se hlásil i po roce 1989 se jeho dílo ocitlo v nemilosti, jeho knihy se vyhazovaly z knihoven, nikdo je nechtěl nově vydávat. Po roce 1989 v důsledku řady negativistických, často i přímo nenávistných kampaní se povážlivě zhoršuje jeho již tak podlomené zdraví. Na Floriana byla po revoluci vyhlášena cenzura, jeho jméno mizelo z učebnic literatury i literárních sborníků. Přesto i po roce 1989 jako autor dále tvořil, víceméně spíše jen tzv. do šuplíku. Konečně v roce 1996 se po dlouhém úsilí našel vydavatel, který byl ochoten vydat útlou sbírku s názvem Vroubky. Dne 10. května 1996 se konala v Raisově sále v Národním domě na Vinohradech slavnost u příležitosti 65 narozenin Miroslava Floriana, kde si měl autor převzít nově vydanou sbírku. Při jejím přebírání jej však zradilo nemocné srdce a přímo na jevišti sálu i přes ihned poskytnutou zdravotní pomoc umírá…. Jeho dílo však zůstává pro nás i pro budoucí jako doklad výrazného talentu bezpochyby jednoho z nejvýraznějších českých básníků druhé poloviny 20. století.

V roce 1991 Miroslav Florian uvedl následující sdělení, jehož aktuálnost je i po dvaceti letech nesmírně  trefná:

„Lyriku píšu zhruba pětačtyřicet let. Vydal jsem přes dvacet původních básnických sbírek, poslední z nich vyšla předloni. Měla přehnaně optimistický název: Non-stop. Ta nová se však rodí velmi, velmi těžko... Z mnoha důvodů; bohužel taky ze zdravotních. Člověku nepřidá ani smyčka zavěšená na prokopnuté domovní schránce. Neřkuli dobře míněná výzva k sebevraždě. Na jednom z těchto doporučení mi ovšem zalichotilo, že pisatel argumentoval jmény Majakovského a Jesenina. Takže sečtělému anonymovi přeji všechno dobré! (Těm ostatním podle možnosti rovněž.) Ale abych nezamluvil položenou otázku... V mém šupleti lze najít mnohokrát opravované čmáranice. Dneska se k nim zas vrátím.Upřímně řečeno - poezie teď neprožívá zrovna zlatou dobu. A nejen vzhledem k rostoucí komercionalizaci umění. V módě je zkrátka silnější káva... Cení se to, co nejkřiklavěji šokuje.“

To, čemu musel Florian čelit v posledních letech svého života, dokázal osobitým způsobem vyjádřit verši, jak také jinak, jeho bývalý kolega, básník Jiří Žáček.

Pozdrav na onen svět

Milý Mirku Floriane,

tak tě přece jen prolustrovali

ti žlučovití inkvizitoři, co nenávidí celý svět,

tak tě vyštvali z knihoven a knihkupectví

za to, že jsi s nimi nevyl jejich žalmy,

tak tě vyškrtli z antologií a čítanek

za to, že ti srdce bilo nalevo,

tak tě vyškrtli i ze života

za to, že jsi nezradil sám sebe,

ale lidem ze srdcí tě vyškrtnout nedokážou

a větru neporučí, aby nehvízdal na tvé lehkonohé básně,

a jaro nedonutí, aby desátého května tobě na pozdrav

nerozkvetlo všemi barvami země.