Střední vrstvy. Německá realita a české iluze

Ve všech evropských zemích probíhá proces sociální polarizace. V některých rychleji, v jiných pomaleji. Proces eroze již citelně zasáhl střední vrstvy i v tak bohaté zemi, jako je Německo. V mnohem méně bohaté České republice se zatím mnozí opájejí zcela falešnými nadějemi. Zejména mladí lidé žijí v iluzi, že jsou adepty vstupu do TOP vrstev. Německý institut pro hospodářský výzkum / Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung (DIW) uvedl již v roce 2008, že za posledních sedm let poklesl podíl obyvatelstva s příjmem kolem průměrného platu (podle Spolkového statistického úřadu z roku 2008 to bylo 41 509 eur ročně v západním Německu a 30 151 eur ročně ve východním Německu) ze zhruba  62 % na přibližně 54%. V praxi to znamená, že na 5 milionů Němců opustilo střední vrstvu. Pouze desetině z nich se podařil „skok“ do vysokovýdělkového sektoru, zbytek „spadl“ do nižších a nejnižších vrstev. Souběžně s tím se v zemi zvýšil podíl osob ohrožených chudobou. V roce 2006 to byla již čtvrtina obyvatelstva, což oproti roku 2000 znamenalo nárůst o 7%. Tento trend nebyl zastaven, ba naopak. Nová studie zmíněného institutu z letošního roku uvádí, že zatímco v roce 2000 patřilo k nižším vrstvám 18% obyvatel Německa, o devět roků později to bylo již 22%. K takřka stejnému výsledku dospěla i studie poradenské firmy pro podnikatele (sic!) McKinsey (rovněž z roku 2008), která shodně diagnostikovala silný sociální propad prohlubující se od počátku 90. let. Na pozadí tohoto trendu představila firma dva scénáře vývoje do roku 2020. Pokud bude v příštích deseti letech průměrný průmyslový růst v zemi stejný, jako je nyní, vypadne ze středních vrstev směrem dolů dalších 30% obyvatel. Dosáhne-li hospodářský růst minimálně 3%, nebude úpadek příjmů tak drastický a sociální deklasování zasáhne menší podíl středních vrstev. V porovnání se studií DIW – a zde je příznačné, že autorem těchto scénářů je poradenská firma – existuje ovšem několik sporných bodů. Za prvé: Firma McKinsey se nezmiňuje o naprosto rozdílné společenské, ale i právně-politické situaci v letech šedesátých až osmdesátých na straně jedné a od let devadesátých až dodnes na straně druhé. Pronikavá změna se týká nejen Německa, ale celé Evropy. Tříprocentní hospodářský růst existoval ve Spolkové republice naposledy v 70. a počátkem 80. let, tedy v době před expanzí globálního kapitálu a před uzavřením Maastrichtské smlouvy (1992), která globálnímu kapitálu dokořán otevřela hranice evropských států. Za druhé: Právě kombinace takřka absolutní „svobody cestování“ spekulativního kapitálu a postupného oslabování regulativní funkce státu bez odpovídající nadnárodní náhrady vedla k tomu, že firemní zisky a ekonomický růst automaticky neznamenají snižování nezaměstnanosti, ani nevedou k růstu příjmů zaměstnanců. Ba naopak: totalita trhu s jeho principem „maximalizace zisku“ s sebou přinesla snahu o „minimalizaci personálních výdajů“ – samozřejmě nikoliv na manažerské úrovni. V důsledku toho může „volný vnitřní trh“ stále efektivněji obcházet princip kolektivních smluv, což v praxi znamená celkovou destabilizaci pracovních poměrů. A za třetí: Udržení střední vrstvy nezávisí jen na tempu hospodářského růstu, ale především na rozdělení vytvořených reálných ekonomických hodnot. V tomto případě se ovšem nejedná primárně o ekonomický, nýbrž o čistě politický problém. Nastavení neoliberální politiky a její vliv v evropském kontextu zaručuje jediné - ani při nominálním tří a více procentním hospodářském růstu nemusí být proces postupného deklasování středních vrstev zastaven. Porovnejme s touto ekonomickou realitou stále ještě bohaté země očekávání obyvatel chudší země, jakou je Česká republika. Navíc země, která je exportně úzce provázána s ekonomickou situací Německa, a tedy do značné míry závislá na jeho prosperitě. Ani po dvaceti letech „úspěšného dohánění Evropy“ nemá příliš smyslu porovnávat příjmovou situaci českých středních vrstev s německými. Zjistili bychom pouze to, že zatímco ceny rostou u nás evropským tempem, příjmy domácností tuto dynamiku nemají. Z čerstvých výsledků letošního průzkumu téměř tisíce domácností Ostravy však víme, jak hodnotí svoji situaci lidé u nás subjektivně. Sociální sebezařazení Ostraváků je následující: Nejchudší vrstva 15,7% Chudší vrstva 22,1% Střední vrstva 45,1% Bohatší vrstva 17,1% Porovnáme-li toto sebeocenění s výší úspor dotyčných domácností a s výší jejich dluhů, pak názorně vidíme, jak neadekvátně mnozí lidé svoji situaci hodnotí. Do obou chuších kategorií se nám z celého souboru zařadilo zhruba 38% respondentů. Téměř polovina respondentů (47,6) však deklaruje, že nemá vůbec žádné úspory, a další téměř čtvtina (23,4%) má úspory nižší než 50 000 Kč. Zatímco tedy téměř tři čtvrtiny zkoumaných domácností jsou prakticky bez peněz (a to i z hlediska českého, nejen evropského), méně než polovina jich připouští, že jsou chudé. Stejná iluzornost vládne i na pólu opačném. Zhruba 17% respondentů se nám zařadilo do vrstvy bohatých. Ovšem úspory vyšší než 200 000 Kč deklaruje jen sedm a půl procenta dotazovaných a úspory přesahující půl milionu pouze něco málo přes dvě procenta. Ještě mnohem názorněji vidíme virtuálnost pohledu na realitu u mladé generace. Ze zmíněného výzkumu je patrné, že nejvíce si u nás fandí lidé mladší 35 let. Za velmi chudé se z nich považuje méně než jeden z deseti, za bohaté naopak plná čtvrtina. Přitom naprosto žádné úspory v této generaci nemá zhruba 57% dotazovaných. Úspory nižší než 50 000 Kč deklaruje další téměř čtvrtina z nich. Výsledek? Téměř 80% mladých lidí z našeho vzorku je prakticky bez peněz, ale jen méně než 10% si připouští, že jsou opravdu chudí. Naopak, za členy nejbohatších vrstev se považuje téměř čtvrtina nejmladší generace (23,4 %). Přitom úspory nad 200 000 Kč z nich nemá ani 5% a úsporami vyššími než půl milionu disponuje v této generaci jediné procento. Zadluženost mladých je naopak nezanedbatelná. Každý pátý v nejmladší generaci má půjčku do 50 000 Kč, každý desátý půjčku v rozmezí 50 000 až 200 000 Kč, zhruba 6% má půjčku přesahující půl milionu korun. Příslušníci mladé generace v našem vzorku výrazně častěji volili v letošních volbách pravicové strany. Přitom jsou to lidé, kteří jsou méně zámožní než zbytek populace a jsou nejzadluženějších ze všech. Častěji než jiní se však domnívají, že jsou členy nejen střední vrstvy, nýbrž přímo vrstvy nejzámožnější. Není radno být v této věci škodolibý a blahopřát pravicovým politikům k dezorientovaným voličům. Spíše je na místě obava z toho, co se stane, až se realita, kterou již zažívají země bohaté, protne s iluzemi lidí v zemích, jež byly svými politickými špičkami odsouzeny k chudobě. Jan Keller, Petr Schnur

Převzato z Britských listů, 7.9.2010