Budeme tedy mlčet?

Bezuzdné fašizující masírování mladých lidí se muselo někde logicky projevit, i když připouštím, že čeho je moc, toho je příliš, a v některých školách antikomunistické běsnění už vytváří i protiklad, odpor. Co myslím tím běsněním?

To, co se stalo v minulých dnech, kdy nejen psychicky, ale dokonce i fyzicky byla napadena dcera poslance za KSČM Jiřího Dolejše. Uměle vyvolávaná nenávist především ze strany pravicových médií, a zvláště pak Konfederace politických vězňů, se musela někde projevit a děti nemohou pod takovým tlakem rozpoznat, kde je pravda a kde manipulativní lež. Tak v předválečném Německu začínal fašismus. Tehdy mnozí lidé nad jeho projevy mávali rukou. Nakonec, jak známo, sice první na řadě byli komunisté, ale ani sociální demokraté, křesťané, stoupenci středu, liberálové, nebyli ušetřeni a ocitli se v koncentračních táborech. Jak správně hodnotil tuto dobu jeden z německých pastorů: Mlčeli jsme, když zatýkali komunisty, mlčeli jsme, když přišli na řadu ostatní, když zavírali nás, neměl kdo se nás zastat. A případ dcery poslance Dolejše je z této kategorie.

Pro pravicové sdělovací prostředky jde o senzaci, nic víc, což je mně proto velmi líto, protože skutečně brzy může dojít na děti jinak smýšlejících rodičů, než jsou ti, kteří se cítí jedinými povolanými. Jak daleko je od této šikany k zákazům myšlenek a nakonec i k fyzickým útokům, a nebojím se říci, pokud by tato fašizující skupina ovládla naši zemi, k likvidacím ve stylu nacistického Německa? Ano, řeknete, je tu dnes Evropská unie, zastala by se nás, jenže i tady se mohou uplatnit podobné síly a stejně jako v Estonsku, kde neumožnili volit rusky mluvícímu obyvatelstvu a učinili z něj druhořadé, na Ukrajině, kde se stal fašistický nacionalista národním hrdinou a nikdo nezakročil, Evropská unie či OSN mlčí, může tomu tak být i v tomto případě.

Někdo může namítnout, že příliš negativ vyvozuji ze šikany na jedné škole. Jenže jde o šikanu, protože rodič jednoho dítěte myslí jinak, než se nosí, alespoň v hlavách dětí, které jsou pod vlivem výše zmíněné propagandy? V hlavách dětí, jimž systematicky vsugerovávají lži a vychovávají z nich netolerantní nenávistné tvory? Je to děsivé pomyšlení, až kam mohla dojít polistopadová demokracie. Jsem máma, umím to posoudit. Jsem přesvědčena, že škola, v níž dcera Jiřího Dolejše studuje, problém vyřeší, ale vyřeší ho tato společnost? Netýká se totiž jen jedné školy a jednoho dítěte. Týká se naší budoucnosti, budoucnosti našich dětí.

Buď budeme chtít postupovat ke vzájemné úctě kupředu, anebo dáme zelenou fašizujícím tendencím. Pokud dáme přednost druhé variantě, může se stát, že se skutečně brzy dočkáme toho, že ty ostatní, tedy zatím lhostejnou, ale nefašizující většinu, nebude mít kdo bránit, až fašistické bojůvky, které mají svůj začátek ve lžích a nenávisti vsugerovávaných dětem, budou zapalovat domy, jako to už také známe, zabíjet ve jménu své ideje a uplatňovat teror, kterému se dnes ještě může říkat jen šikana. Pak se může stát, že nebude, kdo by se jim bránil. A to bych svým vnoučatům nepřála.

Budeme tedy mlčet?

11. února 2010, Jana BYSTŘICKÁ,

převzato z Britských listů.

Kdo uklidí sníh?

Za oknem lehce poletuje drobné chmýří, což znamená, že strašlivá Daisy se vrací. Česká republika bude opět ochromena, vlaky naberou hodinová zpoždění a na ulicích měst se vytvoří metrové závěje. Opět ožije spor o to, kdo by měl to nadělení uklízet.

Ozývají se hlasy politiků, že sníh by měli uklízet nezaměstnaní. Od politiků pravice je to vcelku pochopitelné. Zámožní majitelé domů byli této povinnosti zbaveni, na jejich místo je třeba nahnat ty, kdo nemají dům ani práci. Takový názor však zazněl i z úst levicového politika, a to pak jednoho v té chumelenici o to více zamrazí.

Celá věc má svoji hlubší logiku, která by skutečné levici neměla unikat. Neoliberální tlak na snižování daní vydatně přispívá k tomu, že ubývá peněz na veřejné výdaje. To, co firmy a nejvyšší příjmové skupiny na daních ušetří, nesměřuje prioritně do tvorby pracovních míst, jak nám a možná i sobě neoliberálové nalhávají. Jde to do kapes akcionářů, což při vysokém podílu zahraničních firem v naší ekonomice znamená, že spousta prostředků odchází do ciziny. Ekonom Miloš Pick odhaduje sumu, která takto ročně z naší země odplyne, na 3 procenta hrubého domácího produktu.

Výsledkem jsou na jedné straně nezaměstnaní, na straně druhé poloprázdné státní, krajské a obecní pokladny. Politici pak navrhují, aby města, která v důsledku jejich politiky nemají peníze, nechala odklízet sníh lidmi, kteří v důsledku jejich politiky nemají práci.

Není to spravedlivé. Každý by měl platit za to, co sám způsobí. Na odklízení sněhu by měli nastoupit politici. Mělo by to řadu výhod. Především by stoupla důvěra veřejnosti v naše funkcionáře, která je zatím zoufale nízká. Bylo by za nimi vidět kus práce, na což zatím voliči nebyli zvyklí. Nenápadná cedulka oznamující, že tuto ulici uklízí ten či onen senátor anebo poslanec, by se dala dobře využít v předvolební kampani.

Politik by pak konečně mohl mít hřejivý pocit, že si svůj post skutečně odpracoval a že není hříčkou v rukou stranických sekretariátů. A pana prezidenta by tato situace mohla inspirovat k sepsání další pozoruhodné knihy. Mohla by se jmenovat třeba „Bílá, nikoliv modrá planeta“.

Jan Keller (Autor je sociolog)

Převzato z Práva

Vládní exit nebo exitus vládnutí?

Současná úřednická vláda České republiky projednala dokument o východiscích z krize (tzv. exit strategy). Cílem navrhovaných vládních opatření má být vrátit ekonomiku do normálu a také připravit ČR na splnění podmínek k přijetí eura do roku 2013. Výběr, míra a dávkování kroků jsou pro ni maturitou nejen z odbornosti ale i nadstranickosti.

Především je třeba rozlišit, která opatření jsou aktuální a dočasnou reakcí na stále ještě působící krizi, a která mají v pokrizovém období vytvořit hospodářský systém dlouhodobě stabilní a udržitelný. Nejde jen o program schválený na únorové tripartitě jako 38 bodů krátkodobých opatření proti recesi, ale i daleko konfliktnější dokument Východisko z krize – politika vlády v střednědobém horizontu, který v už tripartitě narazil a vyvolal dnes diskusi i uvnitř úřednické vlády.

Boj s dluhovou spirálou je jen jedním z témat. Podíl dluhu na HDP v ČR je nyní 35%, příští rok může být 40%. Pro srovnání před krizí byl průměr zemí OECD 70%, pro rok 2010 se odhaduje 100% HDP. Druhým tématem je oživení ekonomiky s důrazem na tvorbu pracovních míst a udržení konkurenceschopnosti. Investice státu stagnují, investiční pobídky pro soukromý sektor mají být přehodnoceny a nabídka peněz vázne. Lednová míra nezaměstnanosti dosáhla 9,8% (evidováno bylo rekordních 574 tisíc uchazečů o práci) a prognóza ČNB pro letošek zvažuje až 11% míry nezaměstnanosti. Znamená to čerpání větších částek na podporu v nezaměstnanosti, ale i výpadek odvodů zaměstnanců na sociální pojištění.

Dosavadní hospodářská recese v ČR (prognóza dosažení temp letošního růstu HDP nad 1% patří mezi optimistické) omezuje prostor pro razanci opatření minimálně na rok 2011. Bohužel už v minulosti, kdy byl prostor větší, se volilo špatné nastavení konsolidačních opatření (v roce 2003 je předkládal Sobotka, v roce 2007 Kalousek). Pokračovalo se v snižování daní a škrty ve výdajích nepřispěly k udržitelnosti systému. Byly prostě dočasně politicky průchozí a státní správě daly nejméně práce.

Poměr příjmových opatření (tj. vyšší daňový výnos) a výdajových opatření (tj. úspory a škrty) by měl nyní být v poměru, který by narovnával minulý vývoj – nejlépe 2 : 1. Vláda uvažuje spíš o opačném poměru v duchu kontinuity s tzv. Janotovým balíčkem. Důraz na příjmové opatření neznamená zařadit zpátečku do nějaké slepé uličky. Dokonce i Mezinárodní měnový fond už dnes konstatuje, že jsme pod průměrem OECD a že lze zvýšit i přímé daně (nejen majetkové ale také korporátní). Daňová kvóta (podíl inkasa daní na HDP) prostě klesala příliš, nyní je doba jejího návratu nad 35 %, a její stabilizace do roku 2014.

Pokud jsme díky závodu ve snižování daní přišli v uplynulém desetiletí až o 100 mld Kč, nezískáme je zpátky hned. Dosažení cílového stavu daňové progrese bude nutné dávkovat s ohledem na fázi vývoje ekonomiky. Zpočátku by to znamenalo lepší daňový výnos jen o 20 mld Kč ročně (6 mld Kč z příjmu fyzických osob, 10 mld Kč z právnických osob a 4 mld Kč z majetku), k roku 2014 bychom se mohli dostat k rozumné a stále ještě s naším okolím srovnatelné míře progrese u přímých daní. Dalším zdrojem příjmů by bylo zrušení stropu na sociální a zdravotnické odvody.

Komu kdo straní je zřejmé z návrhů sebrat zaměstnancům benefity a těm co nelegálně ukrývají peníze v daňových rájích dát amnestii. Hry na zachování údajně rovné daně jsou už dnes asi směšné a mírně zvýšit zdanění jen tenké vrstvy multimilionářů nic neřeší. Dohnat to na vyšších sazbách DPH bude zase nepřijatelné pro levici a její elektorát. Minimálně by už DPH neměla být zvyšována a po krizi se otevírá znovu otázka sociálně citlivějšího nastavení snížené sazby.

Objem škrtů ve výdajích by byl menší ne snad proto, že by rozsah plýtvání nedosahoval podobného řádu (stát utrácí opravdu špatně), ale protože ušetřené peníze by bylo rozumné znovu a lépe investovat - s větším multiplikačním efektem a rychlejší návratností. Nejde o dostavu JE Temelín a modernizaci JE Dukovany; to patří mezi rozumné rozhodnutí. Chce to zejména snížit rozestavěnost a rozpočtové náklady velkých staveb ale i omezit rozbíhavost nesčetných veřejných výběrových řízení.

Se střednědobou strategií souvisí otázka nalezení adekvátního makroekonomického mixu pro etapu oživení. Důležitá bude podpora modernizace ekonomiky jako součást strukturální adaptace na změněné podmínky na zahraničních trzích. Samozřejmě to ovlivní i to, do jaké míry se naplní varovná prognóza druhé vlny krize koncem letošního roku či jak reálné je riziko dalších miliardových arbitráží proti ČR.

Faktem je, že raiting ČR je dosud stabilně „A“ (Standard & Poor´s), popř. A1 (Moody´s) a že scénář Maďarska či Řecka má zatím pouze varovný charakter. K bankrotu máme víc daleko než většina zemí EU. K systémovým opatřením pak patří nejen zvýšení kontrolní pravomoci NKÚ, ale i účinnější protimonopolní opatření u firem co hrají na to, že jsou „too big to fail“, propracování státních cílových programů a jejich nástrojů ve stylu Skandinávie či Japonska. Jsou to náměty, které by pro odpovědné vládnutí neměly být přehlíženy. Aby nás místo účinné „exit strategy“ nečekal „politický exitus“ naší exekutivy.

Inž. Jiří Dolejš

Převzato z internetu

Nejdříve spolupráce, teď lítá řež

Martin Bursík radil zároveň těžařům i ministerstvu životního prostředí

Oboustranně výhodná spolupráce Martina Bursíka a uhelné společnosti Czech Coal se mění v otevřenou bitvu. Kdysi obchodní partneři se napadají a obviňují ze lží.

Poradcem společnosti Czech Coal, hlavního tuzemského hráče v uhelném průmyslu, se bývalý vicepremiér a exministr životního prostředí Martin Bursík stal údajně díky vřelým vztahům s představiteli firmy.

„Martin byl náš kamarád, proto jsme si ho vybrali a spolupracovali s ním,“ vzpomíná pro LN šéf dozorčí rady Mostecké uhelné společnosti (MUS), jedné z částí skupiny Czech Coal, Jan Dobrovský.

Takové tvrzení však Bursík důrazně popírá. „Nebyli tam žádné osobní vazby, nic nadstandardního,“ kroutí hlavou.

Přesto smlouva mezi Bursíkem a Czech Coal byla podle všeho oboustranně výhodnou symbiózou. Za dobré rady, jež společnosti v letech 2000 až 2003 poskytl, inkasoval exministr půldruhého milionu korun.

Spokojenost neskrývali ani zástupci druhé strany. Součástí odměny totiž byl i takzvaný success fee, tedy prémie za to, že „práce přinesla zadavateli mimořádný efekt“.

Střet zájmů? Ne. Ano Pokud kdy byl vztah Bursíka s uhlobarony kamarádský, po událostech z minulého týdne je zřejmé, že veškeré vazby jsou zpřetrhány.

Totiž: Bursík viní uhelného giganta, že proti němu vede účelové tažení, které má odvést pozornost od jeho otázek na stažení horního zákona z programu sněmovny.

„Jde o to, dovést mě k tomu, abych přestal klást nepříjemné otázky,“ má jasno někdejší předseda Strany zelených, že za kauzou stojí jeho kritika Fischerova kabinetu.

Vedení společnosti jeho interpretaci odmítá. „Jeho funkce je doložitelná smlouvami, pan Bursík si to musí srovnat sám se svým svědomím,“ kontruje Dobrovský. Naráží při tom na Bursíkův kontroverzní krok z minulosti. Jako soukromá osoba Bursík tři roky radil prostřednictvím své firmy Ecoconsulting společnostem Synergo Group a Appian Group (bývalí majitelé MUS) a zároveň v té době pracoval pro ministerstvo životního prostředí.

Šéfporadce premiéra Vladimír Mlynář, jehož Bursík označil za jednoho z hlavních strůjců krachu novely horního zákona, vnímá takové chování jako pochybení.

„Neberu za normální ani za morální pracovat současně pro státní a soukromou sféru,“ míní Mlynář.

Bursík zakázku nevnímal jako střet zájmů. Proto o ní ani neinformoval tehdejšího ministra Libora Ambrozka.

A dodnes si nepřipouští, že by to od něj byla „dvojí hra“. „Patří k základní etice podnikání, když máte dva klienty, nezneužívat informace od jednoho proti tomu druhému,“ vysvětluje Bursík.

Na přímý dotaz LN, zda toto tvrzení umí doložit, argumentuje výsledkem své práce na ministerstvu. Ukazuje, že se skutečně zasazoval o neprolamování limitů těžby.

Tvrzení proti tvrzení Jenže nevyjasněná zůstává jeho druhá role, pozice poradce těžařů. „Řešil jsem pro ně možnosti spoluspalování biomasy v kotlích s uhelnými granulemi a také otázky liberalizace elektroenergetického trhu,“ tvrdí Bursík.

Zástupci Czech Coal si však stojí na svém. „Logika formulací ve smlouvách je nesmlouvavá. Informace o konkurenci, PR, environmentální aspekty těžby,“ vyjmenovává Dobrovský. Poslední formulace se prý týkala všeho, co bylo spojeno s ekologickými aktivisty a jejich postojů k pokračování těžby.

Ani jedna ze stran nemůže své tvrzení doložit konkrétním důkazem. Konzultace probíhaly zpravidla ústně. Obtížné je navíc i srovnat působení Bursíkovy společnosti Ecoconsulting v jiných případech, protože její majitel odmítá odhalit jiné klienty své firmy.

„Nemám zájem do toho zatahovat další firmy. Těch smluv tam budou řádově desítky, většina z nich ze zahraničí,“ uvedl Bursík.

Převzato z Lidových novin

Kam zmizel zlatý poklad republiky

      Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno: O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nejen pro Sovětský svaz nevyčerpatelnou studnicí, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo.
     A závěr knihy mne doslova šokoval a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než měli dosud.
      Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se i odvolává, takže jeho kniha faktů je věrohodná a je z ní cítit opravdo

vý zájem o tajemství československého zlatého peněžního pokladu. Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata při začátku německé okupace. Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol, z nichž stěžejními částmi je převod části zlatého pokladu do nacistické banky a část přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav Motl v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně „druhým Mnichovem“. Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: „Nevím, jak se věci dále vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Britanie půjde kvůli Československu do války. Ale jsem si docela jist že mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla směrem k prezidentu Dr. Benešovi. Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem přes slova Winstona Churchilla je, že Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, byť jako třeba letci zachraňovali Velkou Británii. A co je i zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název „ Umři – ale napřed zaplať. Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává i hrdinný boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo zabaveno Židům za okupace. Není v knize zapomenuto i na zlatý poklad samostatného Slovenské štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří i i pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy a o rozličných jednáních ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem.  

V kapitole vítězové a poražení je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu. V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940 včetně velmi vzácné numismatické sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britov&e acute; z Banky pro mezinárodní platby v Basileji.
Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. A to již se nemluví o ztraceném zlatě z Brněnské Zbrojovky a plzeňské Škodovky. Po roce 1945 v analýze dr. Chmela bylo konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta 456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba „studené války“ a i v té době se permanentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější a v jedné z kapitol je pak i zmínka o únoru 1948 a není zapomenuto ani na politické procesy po roce 1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména o procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, ale není zapomenuto ani na proces s dr. Miladou Horákovou a generálem Píkou.
     Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o „zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší složiště zlata chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanšaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA.
     Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka – Memoare in Laris - a rád bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: „ Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek. Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět. Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Romelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali tam Německo a někde je tam sestřelili a zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše. Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru a tam jsme si užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Pochopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci – tak a teď jdeme účtovat za krev!“ konec citátu. Autor knihy se pak i osobně setkal s Bohumilem Chňoupkem a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných informací.
     Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali, (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné reparace jsou nepromlčitelné. Jak nás měli západní spojenci rádi ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku byly odpuštěny a smazány již v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v dolech v Rakousku, kam Němci všechny cennosti ukryli i zajímavé zjištění, že jeden z nemocnějších mužů normalizační doby po r. 1968 Vasil Bilak navrhoval ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno. V poslední třetině knihy pak se již hovoří o návratu části zlatého pokladu do republiky 20. února 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost prakticky o této události nebyla informována. A je zajímavé, že prakticky odpovědné osoby do dnešního dne neodtajnily některé dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky. V době rozdělení Československa bylo v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při čemž Česká republika (nemám rád slovo Česko, nevím proč, ale nemám) získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v následujících řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy.
      Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji – „Vy to nevíte?, Co pak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?“ A to v době, kdy na celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata zbavila prodejem? Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem Státní banky ing. Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je zajímavé, jak Státní banka v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila a to i prostřednictvím internetu. V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni konkrétní jednotliví pracovníci , kteří s touto problematikou měli co do činění. V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu a místo závěru pak poslední kapitolu nazval „Prodané zlato a zapomenutí hrdinové“ a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si dovoluji z knihy opsat.

USA		8149,0 tun
Německo		3445,8 tun
Mezinárodní měnový fond		3217,3 tun
Francie		3024,6 tun
Itálie		2451,8 tun
Švýcarsko		1957,0 tun
Nizozemsko		873,6 tun
Japonsko		765,0 tun
Portugalsko		606,8 tun
Slovensko		35,1 tun
ČESKÁ REPUBLIKA		13,7 tuny !!!

      Dočetl jsem tuto knihu téměř na „jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá fakty a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu z kritických období dějin Československé a následně České republiky. Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a dovědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na Východ a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že i „přátelé“ ti i oni nejsou zas až tak velkými přáteli a dokáží uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí – není všechno zlato, co se třpytí!!!

Převzato z www.temere.com