Současná úřednická vláda České republiky projednala dokument o východiscích z krize (tzv. exit strategy). Cílem navrhovaných vládních opatření má být vrátit ekonomiku do normálu a také připravit ČR na splnění podmínek k přijetí eura do roku 2013. Výběr, míra a dávkování kroků jsou pro ni maturitou nejen z odbornosti ale i nadstranickosti.
Především je třeba rozlišit, která opatření jsou aktuální a dočasnou reakcí na stále ještě působící krizi, a která mají v pokrizovém období vytvořit hospodářský systém dlouhodobě stabilní a udržitelný. Nejde jen o program schválený na únorové tripartitě jako 38 bodů krátkodobých opatření proti recesi, ale i daleko konfliktnější dokument Východisko z krize – politika vlády v střednědobém horizontu, který v už tripartitě narazil a vyvolal dnes diskusi i uvnitř úřednické vlády.
Boj s dluhovou spirálou je jen jedním z témat. Podíl dluhu na HDP v ČR je nyní 35%, příští rok může být 40%. Pro srovnání před krizí byl průměr zemí OECD 70%, pro rok 2010 se odhaduje 100% HDP. Druhým tématem je oživení ekonomiky s důrazem na tvorbu pracovních míst a udržení konkurenceschopnosti. Investice státu stagnují, investiční pobídky pro soukromý sektor mají být přehodnoceny a nabídka peněz vázne. Lednová míra nezaměstnanosti dosáhla 9,8% (evidováno bylo rekordních 574 tisíc uchazečů o práci) a prognóza ČNB pro letošek zvažuje až 11% míry nezaměstnanosti. Znamená to čerpání větších částek na podporu v nezaměstnanosti, ale i výpadek odvodů zaměstnanců na sociální pojištění.
Dosavadní hospodářská recese v ČR (prognóza dosažení temp letošního růstu HDP nad 1% patří mezi optimistické) omezuje prostor pro razanci opatření minimálně na rok 2011. Bohužel už v minulosti, kdy byl prostor větší, se volilo špatné nastavení konsolidačních opatření (v roce 2003 je předkládal Sobotka, v roce 2007 Kalousek). Pokračovalo se v snižování daní a škrty ve výdajích nepřispěly k udržitelnosti systému. Byly prostě dočasně politicky průchozí a státní správě daly nejméně práce.
Poměr příjmových opatření (tj. vyšší daňový výnos) a výdajových opatření (tj. úspory a škrty) by měl nyní být v poměru, který by narovnával minulý vývoj – nejlépe 2 : 1. Vláda uvažuje spíš o opačném poměru v duchu kontinuity s tzv. Janotovým balíčkem. Důraz na příjmové opatření neznamená zařadit zpátečku do nějaké slepé uličky. Dokonce i Mezinárodní měnový fond už dnes konstatuje, že jsme pod průměrem OECD a že lze zvýšit i přímé daně (nejen majetkové ale také korporátní). Daňová kvóta (podíl inkasa daní na HDP) prostě klesala příliš, nyní je doba jejího návratu nad 35 %, a její stabilizace do roku 2014.
Pokud jsme díky závodu ve snižování daní přišli v uplynulém desetiletí až o 100 mld Kč, nezískáme je zpátky hned. Dosažení cílového stavu daňové progrese bude nutné dávkovat s ohledem na fázi vývoje ekonomiky. Zpočátku by to znamenalo lepší daňový výnos jen o 20 mld Kč ročně (6 mld Kč z příjmu fyzických osob, 10 mld Kč z právnických osob a 4 mld Kč z majetku), k roku 2014 bychom se mohli dostat k rozumné a stále ještě s naším okolím srovnatelné míře progrese u přímých daní. Dalším zdrojem příjmů by bylo zrušení stropu na sociální a zdravotnické odvody.
Komu kdo straní je zřejmé z návrhů sebrat zaměstnancům benefity a těm co nelegálně ukrývají peníze v daňových rájích dát amnestii. Hry na zachování údajně rovné daně jsou už dnes asi směšné a mírně zvýšit zdanění jen tenké vrstvy multimilionářů nic neřeší. Dohnat to na vyšších sazbách DPH bude zase nepřijatelné pro levici a její elektorát. Minimálně by už DPH neměla být zvyšována a po krizi se otevírá znovu otázka sociálně citlivějšího nastavení snížené sazby.
Objem škrtů ve výdajích by byl menší ne snad proto, že by rozsah plýtvání nedosahoval podobného řádu (stát utrácí opravdu špatně), ale protože ušetřené peníze by bylo rozumné znovu a lépe investovat - s větším multiplikačním efektem a rychlejší návratností. Nejde o dostavu JE Temelín a modernizaci JE Dukovany; to patří mezi rozumné rozhodnutí. Chce to zejména snížit rozestavěnost a rozpočtové náklady velkých staveb ale i omezit rozbíhavost nesčetných veřejných výběrových řízení.
Se střednědobou strategií souvisí otázka nalezení adekvátního makroekonomického mixu pro etapu oživení. Důležitá bude podpora modernizace ekonomiky jako součást strukturální adaptace na změněné podmínky na zahraničních trzích. Samozřejmě to ovlivní i to, do jaké míry se naplní varovná prognóza druhé vlny krize koncem letošního roku či jak reálné je riziko dalších miliardových arbitráží proti ČR.
Faktem je, že raiting ČR je dosud stabilně „A“ (Standard & Poor´s), popř. A1 (Moody´s) a že scénář Maďarska či Řecka má zatím pouze varovný charakter. K bankrotu máme víc daleko než většina zemí EU. K systémovým opatřením pak patří nejen zvýšení kontrolní pravomoci NKÚ, ale i účinnější protimonopolní opatření u firem co hrají na to, že jsou „too big to fail“, propracování státních cílových programů a jejich nástrojů ve stylu Skandinávie či Japonska. Jsou to náměty, které by pro odpovědné vládnutí neměly být přehlíženy. Aby nás místo účinné „exit strategy“ nečekal „politický exitus“ naší exekutivy.
Inž. Jiří Dolejš
Převzato z internetu
