Tak jsme se přehoupli do roku 2010

 Petr Havlík

Média jej okamžitě označila za zlomový supervolební rok. Analytici a experti se nemohou shodnout na výši našich veřejných dluhů. Jisté je jedno – sekera je obří. Připočteme – li si k tomuto zadlužení ještě dluhy podnikové sféry a domácností, vychází nám jediné – tato země stojí na pokraji zkázy. Jediné co bude tento rok růst, bude počet bankrotů a exekucí. To není katastrofická utopie, ale holá realita.

Přesto jsou naše veřejnoprávní média v sevření starých stereotypů. I nadále nám předkládají souboje titánů – tedy drmolícího neurotika a nesympatického papaláše. Občas to oživí svými vzkazy z jiných světů náš pan prezident. A co víc, na scéně se nyní vyhřívá nová hvězda – zastupující premiér Fischer. Mistrně řízen pány Dobrovským a Mlynářem. Tím Dobrovským, který má za sebou několik úspěšných operací s přáteli Schwarzenbergem a Bakalou.

Exkomunista ze „staťáku“ je prezentován jako spasitel. Prý řídí vládu odborníků. Ovšem tato vláda je sestavena z nominantů ODS, ČSSD a Zelených a tudíž nemůže být nepolitická a čistě úřednická, i kdyby chtěla. Je to jen další sebeklam, produkt masivní marketingové manipulace. Pan Fischer se chová slušně a zdvořile, čímž se odlišuje, ale co dál? Pan Janota, který je prezentován jako vzor dokonalosti a ctnosti pracuje na Ministerstvu financí již od roku 1978 a byl u všech deficitních rozpočtů minulých let. K tomu není co dodat. Nevím, ale vypadá to, že se náš národ rád opakovaně uchyluje k náhradním symbolům, že si rád přikrašluje realitu a případné vady na kráse buď bagatelizuje a nebo jejich příčinu vidí vně nás.

20 let říkáme, že vše zlé je dáno dědictvím komunismu. Za dnešní potíže může celosvětová hospodářské krize, případně diktát EU – jedno megaalibi nahrazuje druhé. My nic. My jsme přeci kabrňáci.

Přesto je naprostá většina společnosti velmi nespokojena se současnou politikou a volá po změně. Přinesou tuto „změnu“ stávající parlamentní strany? Ve vzácném akordu teď volají po boji s korupcí a navrhují různá protikrizová opatření. Chtělo by se až tleskat, ale nabízí se otázka – Proč jste tak nekonali ve všech předchozích vládách? Což se vztahuje i na knížecí exlidovce a nově také na Zemanovy dinosaury.

„Změna musí být v demokratické společnosti sdíleným cílem většiny občanů, ale kde se má taková většina zformovat, když veřejný prostor je vyprázdněn mocným bavičským průmyslem a cenzurován kapitálem? Řešením není jen změna volebního systému, řešením je volba systému, který umožňuje změnu.“ Píše ve své nové knize „Společnost nevolnosti“ Václav Bělohradský. Nezbývá než souhlasit. Změnu je třeba v dnešní situaci chápat jako zcela zásadní obrat k nápravě stavu správy země. Musíme začít u pravdivého a úplného auditu posledního dvacetiletí. Pokud i v tomto roce ponecháme nadále otěže moci v rukou těch, kteří dnešní stav devastace země způsobili, pak se obávám, že nám nebude pomoci a následná katarze bude děsivá.

Lidé si dnes kladou zásadní otázky. Mohu získat práci? Proč má stát peníze na to a nemá na ono?

Na počátku devadesátých let jsme byli vnímáni jako nejlepší žák z nejhorší třídy, míněn je bývalý východní blok. A šli jsme ve své falešné pýše ještě dál – začali jsme svět poučovat. Jednou to bylo o lidských právech v různých částech světa. Jindy jsme zase všechny přesvědčovali o naší úžasné transformaci. A výsledek? Z tradičního českého průmyslu nezbylo téměř nic. Výjimky jsou spíše dílem statečných jednotlivců, kteří našli odvahu a šli proti proudu.

Nedávno jsem četl jednu zasvěcenou analýzu. Autor se v ní přiklání k jisté inovaci pojmů. Tvrdí, že způsob privatizace lépe vystihuje termín pumpování než tunelování. Asi má pravdu. Pumpuje se rychleji a bez zbytečných nákladů.

V zemědělství už dávno nejsme soběstační. Státní instituce mají nevalnou pověst, o prestiži nemůže být ani řeči. Lékaři opouštějí svou vlast. Vysokoškolský titul si můžete koupit v Plzni či na jiných podivných školách. Českou krajinou se prohánějí nikým nekontrolovaní konkursní správci a exekutoři. Zahraniční investoři vyčerpali všechny pobídky a daňové prázdniny a odcházejí do levnějších končin.
Armáda se věnuje předraženým nákupům a žehlení skandálů. Z elitních útvarů policie zbyla jen nefunkční torza.

Zpravodajské služby řídí a kontroluje neznámo kdo. Díra po zkrachovalých bankách a privatizačních fondech z devadesátých let je v řádech biliónů korun. Šéfové ČEZu utrácejí horem dolem a motivují se výhodnými nákupy a prodeji akcií, které si tak nějak přivlastnili. Propojení byznysu, politiky a šedé ekonomiky je tak pevné, že se stírají rozdíly.

Mám pokračovat? Třeba o předražených zakázkách a zmanipulovaných tendrech (např. na ČSÚ za panování jistého Jiřího Fischera)…, seriál by nebral konce a nebylo by to pěkné čtení.

Co nového po nás zůstane?

Jsou i pozitivní věci. Zvelebené obce, řada šikovných živnostníků, nová generace mladých lidí, kteří získali zkušenost ze světa, a jistě bychom mohli vyjmenovat řadu dalších příkladů, za něž se nebudeme muset stydět. Zůstane však po nás také nekonečné množství supermarketů, prázdné montovny, tisíce heren, kasin a nevěstinců. Zůstane nám i nálepka země, která promarnila svou šanci. Země, kam jezdí určitý druh turistů si užít toho, co doma nemohou nebo nesmějí.

Co dál? Pokud v této zemi chceme i nadále žít, pracovat, vychovávat děti atd., pak nám to nemůže být lhostejné. Nejde jen o pár miliard státního dluhu. Nejde jen o  3 – 4 procenta v té či oné daňové sazbě. Je třeba zásadně změnit systém. Ucpat díry, vyměnit tuto garnituru požitkářů a oslovit ty lidi, kteří se nemohou a nechtějí s dnešní situací smířit a jsou nejen ochotni, ale především schopni přispět k zásadní změně. Bude potřeba v mnoha oblastech nejen sešlápnout pedály, ale i obrátit kormidlo. A nejde jen o ekonomické kategorie, ale především o pevný hodnotový základ. Vrátit smysl pojmům důvěra a odpovědnost, to je úkol tohoto období. Pokud si všichni budeme lhát a pokud se všichni budeme bát, pak se nestane vůbec nic a současné neblahé trendy nezastaví nic. A potkáme se až na dně propasti. Viníci nám budou posílat pozdravy z Toskánska či Baham.

Zapomeňme na naše české experimenty. Zapomeňme na naši hru na náš specifický druh kapitalismu. Dejme průchod vládě práva, pořádku a spravedlnosti – a to i se zpětnou účinností na období posledního dvacetiletí. Dokud je ještě čas. Tedy pokud už není pozdě.

Převzato z Britských listů