Na sociální smír a celospolečenský konsenzus budeme zanedlouho jen vzpomínat.
Velmi oblíbeným sportem v jistých kruzích je obviňování ekonomie a ekonomů z neschopnosti předpovědět probíhající (dle osobních preferencí možno zaměnit za adjektiva začínající či končící) krizi. Bude zajímavé sledovat, kolik ovací dopřeje veřejné mínění těm, kteří správně odhadli scénáře vývoje české ekonomiky v roce 2010 a v letech následujících.
Samotné Lidové noviny zveřejnily za loňský rok bezpočet odhadů a předpovědí, které víceméně přesně vystihly již de facto neodvratný vývoj základních ukazatelů charakterizujících kondici naší i světové ekonomiky. I autor těchto řádků se k některým z nich má tu čest přihlásit – nevidí však pražádný důvod k vítězoslavnému jásotu nad vlastní neomylností. Ten by totiž musel být důkazem nástupu masochismu na místo přirozené a vlastně zdravé ješitnosti. Teprve teď dojde k utažení opasků!
V roce 1930 americký Kongres schválil nový celní sazebník (známý jako Smoot-Hawleyův), který měl ochránit ekonomiku USA před dovozy údajně likvidujícími domácí výrobce. Šlo o ekonomicky absurdní – byť v historii zcela běžné – opatření a více než tisíc ekonomů sepsalo petici k rukám prezidenta Hoovera, aby dotyčný zákon nepodepsal a poslal jej k ledu.
Není podstatné pátrat po důvodech, které převážily a přiměly prezidenta k připojení potřebného podpisu a tím k přihlášení se k zodpovědnosti za opatření, které podťalo již tak vratké nohy mezinárodního obchodu. Důvody a motivace se nepočítají, jde pouze o výsledky. A ty byly bez nejmenších pochyb katastrofální.
Je skutečně tristní sledovat, jak se takřka do písmene naplňují obavy tisíckrát vyslovované akademickými i praktickými ekonomy. Do nového roku dostali čeští občané dárek v podobě série opatření, z nichž aspoň nějaký význam ve snaze o záchranu od pádu do dluhové pasti mají pouze drobná zvýšení odvodů z kapsy spotřebitelů do státní kasy. Vše ostatní bylo v rámci studené fáze předvolebního boje odloženo k ledu. Za závojem uměle přiživované stranické a ideologické odhodlanosti se skrývá jeden a tentýž nekompromisní výběrčí daní jak vystřižený z klasických pohádek.
Ani levicoví Jánošíci nemají pochyby Zatím si všichni připlatíme za položky, jejichž excesivní zdanění je v duchu zvrácené logiky označováno za správné – alkohol a cigarety. Teď nás čeká pár měsíců iluzorní reality spočívající v popírání neodvratného, abychom pak byli v duchu apelu na občanskou uvědomělost státnicky vyhlížejícími politiky požádáni o takové utažení opasků, které nebude mít v posttransformační éře ani vzdáleně obdoby.
Buďme proto, milí spoluobčané, ujištěni v tom, že ani ti největší Jánošíci na levici nemají nejmenších pochyb o tom, že zvýšená a opět oficiálně progresivní daň z příjmu nemůže za žádných reálných okolností ucpat rozpočtové díry. Netěšme se, že velké firmy ze svých dividend zaplatí víc než jen luxusní kapesné kamarádům sedícím v dozorčích radách. Zdanění heren v nejrůznější podobě přinese v lepším případě pár promile k obávanému volebnímu propadáku. Jinak nic.
Kam bude třeba sáhnout nejhlouběji Čekají nás drsné řezy do životní úrovně. K tomu dojde přirozeně nejvíce u těch, kteří mají nejslabší obranné mechanismy. A to jsou ti, kteří si nemohou nebo neumí najmout daňového poradce, kteří netuší, co to je daňový základ a jak by se dal snížit. Jsou to ti, kteří nevidí rozdíl mezi akcií a akcí v hypermarketu. Jednoduchá matematika a historické zkušenosti nás dovedou k tomu, že největší břemeno nezbytného návratu k dlouhodobě udržitelnému hospodaření padne na zaměstnance, kteří žijí z podprůměrného platu – takových jsou totiž dvě třetiny. A drtivá většina z nich vynakládá prakticky celý svůj plat na základní – nezbytné – statky jako potraviny, ošacení, bydlení a služby s ním související, pohonné hmoty.
A právě sem bude nutné sáhnout nejhlouběji, abychom se vyhnuli ohrožení základních funkcí státu nikoli již v řádu desetiletí, ale v nejbližších letech. To vše se bude odehrávat na půdorysu pomalého hospodářského růstu blízkého reálné stagnaci, neboť nutnost zachování minimální společenské stability si vyžádá stále rostoucí část prostředků, které by jinak mohl použít soukromý sektor. Inflace jako důsledek celosvětové i domácí monetární expanze bude neslyšně užírat z našich výdělků i úspor. Čekají nás léta, kdy budeme platit daň z vlastní neschopnosti odstřihnout od moci ty, kteří již ztratili veškeré zábrany.
Jestliže budeme mít pocit, že volby na přelomu letošního jara a léta se odehrávají ve vyhrocené a rozbouřené atmosféře, nenechme se mýlit – ty další už se budou konat v době, kdy termíny sociální smír a celospolečenský konsenzus budou jen chmurnou vzpomínkou na léta zašlé slávy.
Převzato z Lidových novin, 4.1.2010
O autorovi/ LADISLAV TAJOVSKÝ, pedagog VŠE v Praze Autor vyučuje na VŠE v Praze a CEVRO institutu e-mail: hyvrys@post.cz
