Od ČSSR k České republice: Trnitá cesta od gulášového socialismu k mafiánskému kapitalismu

Možná jste v úterý 17. listopadu 2009 něco podobného viděli také. Po ulici korzují davy; děti drží v rukou balonky bílé, modré a červené barvy, s letopočty 1989 a 2009. V rohu náměstí je velký stan, ve kterém probíhá tzv. retrodiskotéka. Uvnitř právě trsají čtyřiceti-, třiceti-, ale i dvacetiletí při Gottem zpívané písničce Včelka Mája. Na druhém konci náměstí je zase podium, s něhož posluchače uspokojuje mnohem hřmotnější muzikou rocková kapela. Kolem spousta stánků; zde medovina a bramboráky, onde buráky v cukru či domácí uzeniny. I pivo pořídíte a u stánku, který má dnes na štítě nápis “Французский пунш”, si můžete koupit nápoj, o němž prodejce v ostatní dny tvrdí, že je to francouzský punč. V prostoru obehnaném páskou se nachází “totalitní zóna”, kde jsou k vidění staré Škodovky či Tatra 613. Dalším exponátem je městský autobus Karosa ŠM 11; nejspíš proto, aby připomínal, že před lety si jen málokdo mohl dovolit koupit auto a užívat komfortu, jaký poskytuje pohyb zácpou v městském centru rychlostí sice jen 10 km/hod, zato při počtu pouhého jednoho cestujícího na stroj. Kolem žlutobílé Škodovky s nápisem VB a modrým majáčkem na střeše je plno. Bez přestání cvakají blesky fotoaparátů, neboť je to náramná bžunda, když vám statisti v zelených uniformách a bílých helmách zkroutí na požádání ruce a za hlavu přitištěnou na kapotu položí bílý obušek. Taková fotka se bude stopro dobře vyjímat na Facebooku. Studenti pořádají „recesistickou akci“. Oblékli si modré košile; ti šťastnější dokonce někde vyhrabali červený šátek, který si neuměle uvázali kolem krku, aby jej posléze politý pivem nedbale strčili do kapsy. Zadání znělo: Přijít v oblečení, které by „upomínalo na komunismus“, což někteří vyřešili tak, že si prostě oblékli montérky. Konají se i další akce připomínající dobu minulou: Zatímco špinavý muž v „džisce“ vám nabízí bony, jinde se pořádá závod v běhu za rolemi toaletního papíru či za pojízdným banánem. Organizuje se „rekordní fronta na banány“, po kteréžto akci se jdou žízniví diváci postavit do fronty na punč. Co na tom, že fronta, v níž většina stojí ve dvojicích či trojicích, je dlouhá 15 metrů u jednoho, 20 metrů u druhého stánku… Všichni se dobře baví. Mnozí ze zúčastněných se nejspíš před dalšími volbami nechají opět mobilizovat proti komunistům, což znamená, že je nebudou volit. Tedy ne ty komunisty, nýbrž sociální demokraty, ale… však víte, jak to je – KSČSSD! Volte kohokoli jiného, budou vyzývat lídři některých stran, obratně využívajíce skutečnosti, že v bývalé ČSFR ani v následnické České republice nebyl nikdy zveřejněn jmenný seznam všech členů bývalé Komunistické strany Československa; takže nikdo netuší, kolik bývalých komunistů po roce 1989 prozřelo a nyní prosazuje pravicové hodnoty v řadách ODS, KDU-ČSL, TOP09 či ve Straně zelených. Do voleb je ale zatím daleko. Nyní jsou oslavy 20. výročí „pádu totality“ v plném proudu; a zatímco jedni se utápějí v nepřiznané nostalgii po časech, kdy existovaly větší sociální jistoty a větší bezpečnost než dnes, druzí se „době komunismu“ hlasitě vysmívají. Často jde o lidi mladé, kteří si – přesně podle přání obhájců polistopadového vývoje v čele s Václavem Havlem – nepamatují, jaké to dříve bylo; a tak ani netuší, že to, čemu se vysmívají, je pouhá karikatura „doby komunismu“. ■ ■ ■ Imperativ současnosti velí: Zapomenout! Zapomenout na dobu, kdy v Československu bylo socialistické zřízení. Zřízení někdy zcela nedemokratické, jindy demokratické jen omezeně, přesto však socialistické, tedy dbající – jakkoli značně nedokonalého – prospěchu většiny společnosti. Ano, je zapotřebí říci, že zpravidla pouze většiny, nikoli celé společnosti; nicméně, neříkají nám dnešní zastánci tržního hospodářství, že primární je prospěch jednotlivce, od něhož teprve, sekundárně, se může odvíjet prospěch celé společnosti…? Osvědčeným prostředkem manipulace je špatné užívání slov a posouvání jejich významu. A tak se mluví o době před rokem 1989 zásadně jako o době komunismu; před volbami jsou voliči strašeni „návratem komunismu“; a kdokoli zpochybní axiomatické principy současné české politiky – tedy striktně zastupitelskou (rozuměj vůči voliči nezodpovědnou) demokracii; přehnaně silnou transatlantickou vazbu; nebo umístění součásti amerického systému hvězdných válek na českém území – takový člověk je okamžitě deklasován coby komunista. Nebo – což je ještě propracovanější systém eliminace názorového protivníka – je mu vytčeno, že zastává stejné názory jako komunisté; a proto právě je také komunista a příznivce totalitních pořádků. Přitom každý, kdo studoval na střední nebo vysoké škole v 70. a 80. letech, věděl z výuky nebo z přednášek (ale také to slyšel denně ze všech stran), že systém, který byl zřízen po komunistickém puči v roce 1948, nebyl komunismus, nýbrž socialismus. Sám jsem byl mnohokráte svědkem, jak nám, žákům základní školy či studentům střední školy, vysvětloval(a) vyučující občanské nauky, že – bohužel (ano, i toho slova používala členka KSČ) – do vybudování komunismu to bude ještě asi dlouho trvat; ale že pokrok proti kapitalismu je už to, že zde (v ČSSR) máme socialistické zřízení. Totéž musel nevyhnutelně slyšet i student vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova a později Vysokého učení technického v Brně Mirek Topolánek. Stručně: V České republice (v bývalé Československé socialistické republice) komunismus nikdy nebyl. Dnešní nadužívání slova „komunismus“ není zpravidla nic jiného než kalkul namířený proti voličům, mající za cíl vyhrát volby. Vyhrát volby pravici, ergo, mající za cíl oslabit levici. S ohledem na to, že většina českého obyvatelstva je dlouhodobě levicového smýšlení, se manipulace se slovy „komunistický“ a „komunismus“ jeví jako pochopitelná a nanejvýš pragmatická. To ovšem nic nemění na tom, že jde o manipulaci nepřijatelnou a ve své podstatě sprostou. ■ ■ ■ Moji rodiče nebyli členy KSČ a ani mne nikdy nenutili, abych vstoupil do Pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže (PO SSM). Byl jsem tak ušetřen mnohých (byť ne všech) akcí, jež ke členství v Pionýru patřily. Nebylo to ovšem zcela zadarmo. Dvakrát do roka přicházela v průběhu vyučování předsedkyně školní organizace a po vyřízení záležitostí, jež se týkaly všech, mne vyvolala. Musel jsem se v lavici postavit a před celou třídou, která toto představení se zájmem mně dosti nepříjemným sledovala, obhájit své rozhodnutí nebýt v Pionýru, když „přece všichni tvoji spolužáci tam jsou“. Vždy jsem s úspěchem argumentoval, že se musím hodně učit, abych měl dobré známky; a krom toho že chodím do Lidové školy umění a musím ve volném čase cvičit na klavír. Pak byl zase půl roku klid. Toto se dělo již od třetí třídy základní školy. Když jsem nastoupil do páté třídy, tedy na druhý stupeň základní školy, odchytil mne někdy v říjnu či v listopadu náš mladý třídní, jinak učitel češtiny a dějepisu, když jsme se o přestávce přesouvali do jazykové učebny na hodinu ruštiny. K mému podivení ignoroval zvonění a stále znovu se mne na chodbě, teď už ztichlé, vyptával, proč nechci vstoupit do Pionýra. Žádné z mých – do té doby fungujících – vysvětlení nepomáhalo. Soudruh M. byl stále dotěrnější: Musíš mi říct, proč nechceš vstoupit do Pionýra! Rodiče mne vedli k tomu, abych se k dospělým choval zdvořile a vždy odpověděl, pokud se mne na něco táží. Nyní jsem však tápal – měl jsem pocit, že otázky soudruha M. nejsou na místě, a tak jsem sebral všechnu odvahu desetiletého dítěte a řekl mu po snad třicetiminutovém výslechu: „Soudruhu učiteli, nezlobte se, ale já vám to neřeknu.“ Soudruh učitel ještě chvíli naléhal a pak mne nechal jít; před tím však pohrozil: „Ale jestli mi to zítra neřekneš, zavřu tě po škole!“ Ze školy jsem se vracel v obavách, zda jsem jednal správně. Doma se mne můj otec ptal, co bylo nového ve škole. Popsal jsem mu výslech, jemuž jsem byl podroben. Po několika otázkách jsem musel vše ještě dvakrát podrobně popsat znovu. Následovaly další otázky, jež měly odhalit, zda jsem si něco nevymyslel. „Dobře, zítra s tebou půjdu do školy,“ uzavřel celou věc můj otec. Druhý den jsme přišli do školy něco před osmou. Zatímco já zasedl ve třídě do lavice, můj otec se vydal hledat našeho třídního, který nás – jak jsem později vyrozuměl – uviděl přicházet a vytušil problémy. Snažil se únikem přes šatny dosáhnout svého kabinetu, ale nestihl to. Střet s rozzuřeným rodičem mu jistě nebyl příjemný – jako dějepisář si musel vyslechnout, že používá metody, kterými se v Německu verbovalo do Hitlerjugend; že výhrůžky, které proti mně použil, jsou v příkrém rozporu s principy socialistické morálky; a že jestli se něco takového bude ještě jednou opakovat, požene to můj otec až na OV KSČ. Ti, kdo dnes halasně odsuzují „jednoznačně totalitní komunistický režim“, budou možná překvapeni, že ani mým rodičům, ani mně se po tomto výstupu nic nestalo. Vlastně ano, byl jsem mnohem přísněji hodnocen v češtině. Ale to bylo jen vpořádku, protože jsem ji zanedbával a v diktátech jsem dělal příšerné chyby. Otázka stran mého vstoupení do Pionýra už nikdy nezazněla. Dlužno dodat, že pár měsíců poté se naše rodina stěhovala do sousedního města a svého tehdejšího třídního jsem od té doby neviděl. Někdy v roce 1990 nebo 1991 jsme se dověděli, že soudruh M. byl zakládajícím členem Občanského fóra na oné základní škole a později se stal jejím ředitelem. Je jím dodnes. ■ ■ ■ Soudružka učitelka T. byla mou třídní od šesté do osmé třídy základní školy. Vyučovala zeměpisu a tělesné výchově a předcházela ji pověst kruté babizny. Brzy bylo jasné, proč. Byla přísná a velmi náročná; ale také poctivá a spravedlivá. Dnes bývá zvykem dělit učitele na ty, kteří jsou pozadu (a vyžadují biflování), a na ty, kdo jdou s dobou (a chtějí, aby studenti uměli „pracovat s informacemi“). Pokud pro tuto chvíli přistoupím na uvedené rozdělení, jež považuji za velmi zjednodušené a scestné, pak soudružka T. vyžadovala vždy obojí. Trvala na tom, že nad mapou světa nemůžeme tápat a musíme si spoustu věcí pamatovat; v téže chvíli ale důsledně vyžadovala, abychom používali svůj mozek a mysleli: „To vůbec nevadí, že si nepamatuješ hlavní trasy námořní přepravy,“ vynadala mi jednou před tabulí, „protože kdyby sis dal dohromady, kde se těží hodně železné rudy a ropy a kde je jich nedostatek; a přitom je tam rozvinutý průmysl, pak bys i bez učebnice odvodil, kudy ty trasy vedou!“ S odstupem času musím říci, že soudružka učitelka T. patřila k těm špičkovým učitelům, jakých člověk v životě potká tak málo, že je spočítá na prstech jedné ruky. Nejspíš byla v KSČ, ale nikdy jsem se jí na to neptal, protože při každém z našich pozdějších vzácných setkání jsme se bavili o mnohem důležitějších věcech. Nebyla ideologem, ale vždy myslícím a humanisticky založeným člověkem. Jako skutečně dobrý učitel rozpoznávala spolehlivě, jaké jsou schopnosti každého z nás; a podle toho nám nastavovala laťku. Jednala tedy – z dnešního pohledu – nanejvýš nespravedlivě, když zkoušení uzavírala slovy: „Většině by to stačilo na jedničku, ale ty máš na víc. Bude to za dva.“ Po takovém verdiktu jsme odcházeli od tabule rudí po kořínky vlasů; a příště jsme skutečně uměli více – styděli bychom se, kdybychom zopakovali předchozí slabě nadprůměrný výkon. V sedmé či osmé třídě zkoušela tato paní učitelka někoho z obecného přehledu. Doslovné znění prvních položených otázek a následných odpovědí si nepamatuji, není ale podstatné. Zkoušený hoch se nechal ukolébat ke schematickým reakcím a závěrečný řetězec otázek a odpovědí zněl asi takto: - Která země je největší? – Sovětský svaz. - Kde se těží nejvíce uhlí? – V Sovětském svazu. - Kde je nejrozvinutější průmysl? – V Sovětském svazu? - A proč budujeme v Sovětském svazu a v socialistickém bloku rozvinutý průmysl? – Abychom předehnali Západ. - A daří se nám to? – Daří. PRÁSK! I ti z nás, kdo nepřítomně koukali z okna, se probudili, když naše třídní udeřila pravicí do katedry: „Nedaří! A jestli mi tady ještě jednou bude někdo bez přemýšlení papouškovat, jak je všechno v Sovětském svazu největší a nejdokonalejší, vyrazím s ním dveře!“ Psal se rok 1986; a naše učitelka zeměpisu – „opora totalitního režimu“ – nám „v nejhlubší totalitě“ říkala jasně, že nemáme věřit každému ideologicky předpojatému žvástu; a hlavně: že máme kriticky myslet! Než jsme se přihlásili ke studiu na střední škole, bylo povinností naší třídní napsat na každého z nás posudek, v němž bylo zapotřebí alespoň nějakým způsobem se vypořádat s tím, že jsem nebyl členem Pionýra. Aniž musela (a nejspíš i proti všem pravidlům), poslala paní učitelka posudek v zalepené obálce mým rodičům, aby se k němu mohli vyjádřit. Když jsem se s ní před rokem a půl viděl naposledy, byla paní učitelka T. unavená. Věděl jsem už, že ji dnes provází pověst ještě horší než před listopadem 1989. Důvod byl nasnadě: pořád chtěla, aby žáci uměli; a pořád chtěla, aby dělali to nejtěžší – používali vlastní rozum. „Nebaví mě to,“ řekla mi, zatímco kolem nás proběhla smečka řvoucích sedmáků. „Opravdu mě to nebaví. Já si nemohu pomoci, ale v tomhle věku ještě člověk nemůže vědět, co má chtít; a musí být někdo, kdo jej v tom pubertálním tápání vede. Ale sám to vidíš – dnes už po nich nesmíš nic chtít a ani na ně nesmíš zvýšit hlas, protože tím se prý děti traumatizují.“ Musel jsem jí tehdy dát za pravdu; a dnes ještě více, než před rokem a půl. Po letech všech těch reforem vzdělávacího systému a respektování „osobnosti dítěte“ k nám na Přírodovědeckou fakultu nastupují ke studiu molekulární biologie studenti, kteří nezvládají procenta. Když jsem s nimi letos na začátku semestru počítání s procenty probral a připomenul (bez nejmenší stopy výčitky), že jde o učivo šesté třídy základní školy, reagovala jedna ze studentek podrážděně: „Ale to po nás přece nemůžete chtít. Vždyť je to tak dávno, co jsme to brali!“ ■ ■ ■ Vím o případu z konce 70. let, kdy se učitelka češtiny pohádala s ředitelem gymnázia: „Je mi jedno, že jde o syna tajemníka Okresního výboru KSČ! Jednou zkrátka neumí a z češtiny dostane pětku, i kdyby se celý OV KSČ stavěl na hlavu!“ Ředitel byl nakonec nucen ustoupit a dotyčný syn komunistického funkcionáře musel maturitu opakovat. O třicet let později slyším stížnost češtinářky z téhož gymnázia: „Neuměl nic. Komise už byla rozhodnuta, že si maturitu zopakuje. Pak ale přišel pan ředitel a řekl, že to nepřipadá v úvahu. Otec dotyčného studenta je totiž sponzorem naší školy.“ Student nakonec dostal čtyřku. „Jsem ráda, že už půjdu do důchodu,“ uzavřela naši rozpravu ona češtinářka. ■ ■ ■ Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje. Novoroční projev Václava Havla; 1. ledna 1990 Ve výrobní hale nejmenované zahraniční firmy se desetiminutová pracovní přestávka ohlašuje hvízdnutím na píšťalku. Jinde se ohlašuje melodií, ale i tam systém práce a polovojenský režim evokuje organizaci zvanou „pracovní tábor“. V supermarketu nejmenovaného obchodního řetězce přišlo před pár lety vedení s nápadem, že pokladní, které aktuálně menstruují, budou v ony dny povinně nosit červenou čelenku. Od realizace tohoto nápadu bylo upuštěno poté, co se dostavilo několik rozzuřených manželů připravených vyříkat si to s vedením ručně. Ojedinělý výstřelek? Možná. Ale kolik takových ojedinělých výstřelků zůstává skryto před zraky Martina Komárka a čtenářstva MF Dnes? ■ ■ ■ … Materiální blahobyt je zdaleka největší. Skutečná chudoba neexistuje. Sociální a zdravotní solidarita je navíc vysoká i pro méně šťastné. … Občané krom toho, že jsou slušně solidárně zabezpečení, jsou svobodní. Komentátor MF Dnes Martin Komárek v článku s názvem Proč nechceme vidět, že to bylo skvělé; 19. listopadu 2009 Na úrodném zelném poli v Nošovicích v podhůří Beskyd byl po roce 2006 vybudován rozlehlý závod automobilky Hyundai. Jeho výstavbu – ostudně bezohlednou k životnímu prostředí a k domácí zemědělské produkci – prosadila vláda ČSSD vedená Jiřím Paroubkem, podle nějž podepsání smlouvy s firmou Hyundai bylo „největším úspěchem vlády, které předsedá“. Vedle přísunu zahraničních investic šlo údajně o vytvoření tisíců nových pracovních míst, čímž se v předvolebním klipu neopomněl pochlubit i ostrý kritik ČSSD, člen ODS a jeden z Topolánkových favoritů na předsedu strany Pavel Drobil. V listu Sedmička byla dne 7. listopadu 2009 publikována reportáž s názvem Zaměstnanci Hyundaie si stěžují na šikanu. Podle ní pracují dělníci v nošovickém závodě v nelidských podmínkách, ale bojí se o tom mluvit kvůli obavám ze ztráty zaměstnání: „Mám hypotéku a nemůžu si dovolit přijít o místo. Přesto mi vadí, jak se k nám chovají. Nedávno nám jeden z manažerů vzkázal, že zákony České republiky končí před branou automobilky. Je to demotivující,“ prohlašuje anonymně jeden ze zaměstnanců. Zkušenosti dalšího, který už v automobilce nepracuje, popisuje autorka reportáže takto: „Měli jsme v rodině úmrtí a děda chtěl, abych mu pomohl se zařizováním pohřbu. V ten den jsme měli mít nepovinný přesčas. Vysvětlil jsem šéfovi, že na něj nemohu jít, ale on mi ho nařídil povinně. Když jsem mu řekl, že to nejde, odpověděl, že s ním nebudu vyjebávat, a proto půjdu na linku,“ vypráví Franek. Dostal výtku, že neuposlechl, a druhý den ho přeřadili na linku na takzvané „šasi“, což jeho kolegové hodnotí jako jednu z nejtěžších manuálních prací v továrně. „Celý den jsem vestoje na špičkách utahoval závity. Jsem malý a na auto jsem nedosáhl. Denně mně rukama prošla čtyři sta aut. Musíte to stíhat. Když nedotáhnete závit, jak máte, dostanete zase vytýkací dopis. Chlapi, kteří sloužili se mnou, brali prášky proti bolesti.“ Kdyby se Martin Komárek obtěžoval zvednout ze své pohodlné redaktorské židle uprostřed nadprůměrně bohaté Prahy a zajel třeba právě do Nošovic, pak by možná pochopil, proč si 57% obyvatel nemyslí, že „posledních dvacet let patří k nejlepším obdobím našich dějin“. A proč mnozí stále častěji vzpomínají na předlistopadovou dobu, kdy byli u moci komunisté. Tehdy totiž takové praktiky, jakých jsme svědky v Nošovicích (ale i ve stovkách dalších výrobních závodů či supermarketů) nebyly vůbec možné. A kdyby se snad o jejich zavedení nějaký horlivý fanatik pokoušel, padaly by hlavy tehdejších vysokých stranických funkcionářů přinejmenším na Krajském výboru KSČ v Ostravě. ■ ■ ■ Panu L. nelze než závidět jeho rozhled a svěžest ducha. Podnes se věnuje svému zaměstnání, jež je mu zároveň koníčkem, ale bedlivě sleduje také českou i světovou politiku. V roce 1948, kdy se komunisté chopili moci, bylo panu L. dvacet let. Zeptal jsem se jej proto na jeho zkušenost. Odpověď, kterou mi poslal a v níž se věnoval letům 1948 až 1968, považuji za velmi cennou a některé její části jsem se rozhodl – s jeho souhlasem – zveřejnit: … To, že opět čteme v českém tisku o pochodech neonacistů, je opravdu zoufalé. Na jedné straně se nemluví s komunisty bez ohledu na to, jací byli (ale potom jich je zapotřebí k rozhodnutí o výsledcích některých voleb), ale lidé s neonacistickými názory se dostali i do vládní strany. Naší generaci běhá mráz po zádech ze snímků praporů s hákovými kříži. Mladší lidé, kteří mluví o totalitě, nemají představu, co byl Protektorát Čechy a Morava. Kdo ví o tom, že jsme chodili do školy každý den kolem čerstvě vylepovaných červených plakátů, na nichž byly seznamy lidí, kteří byli včera zatčeni pro¬ schvalování atentátu na říšského protektora a v ranních hodinách byli popraveni. Byli mezi nimi lidé, které jsme znali, někdy rodiče našich spolužáků. … V roce 1945 jsme byli všichni nadšeni, když konečně přišla Rudá armáda (to by bylo na několik dalších odstavců, jak německý Volkssturm stavěl zátarasy v ulicích a jak RA střílela přes celé město, takže zelené pole za naším domem bylo druhého dne hnědé… Potom už se dostali do naší čtvrti a nacisty, kteří se drželi na okraji města, bombardovali malými letadly a pálili po nacistických ostřelovačích ve vikýřích atd.). A dnes čteme o tom, jak některým českým (!) politikům vadí pomníky padlým sovětským vojákům. Můj otec byl v koncentračním táboře a vrátil se s koncem války. Tehdy nám říkal, že v politice to vyhrají komunisti a to proto, že měli svou vlastní kázeň i v koncentráku a věděli, co chtějí. On sám se ale ke komunistům nedal, nýbrž ho přesvědčili národní socialisté, aby se dal k nim. Byl relativně vysokým úředníkem a byl by nejraději zůstal mimo politiku, do které dosti viděl. I to, jak lokální vysoký klér kázal vodu a pil víno a hodoval. Sledovali jsme spolu v rozhlase volby v r. 1946 a žasli jsme nad velkým volebním vítězstvím KSČ. Nepřekvapovalo nás, že ji volili dělníci, přinesla jim a přinášela jim změny k lepšímu, o tom není pochyb; ale proč ji volili bohatí sedláci? Protože za války keťasili a po ní se obávali trestu. Domnívali se, že když budou volit KSČ, ta se jim „odmění“. „Nepomlouvám“ sedláky z neznalosti. Můj kmotr byl sedlákem v obci R.. Když byl můj otec v koncentráku, jezdil jsem k němu pracovat na pole s tím, že za práci se aspoň najím. Nenajedl – kmotříček to vždycky tak šikovně zařídil, že jsem byl na opačném konci pole, když on se svou rodinou desátkoval nebo obědval, takže já jsem nedostal nic. Když jsem prosil, zdali by mi prodal půl kila tvarohu, řekl, že sami nemají a já jsem viděl, že jej dávali kočkám… Maminka mi potom zakázala, abych jezdil ke kmotrovi na pole a pracoval jsem v L. u cizích lidí, kde jsem se najedl a občas mi nějaký proviant prodali. Ujišťuji Vás, že jsme za kmotříčka a jiné sedláky ani slzu neuronili, když došlo ke združstevňování. Jenže po čase vyšla najevo výhoda družstevního zemědělství. Zemědělci po několika letech začali jezdit do divadel i na koncerty a na dovolenou k moři... Každý proces potřebuje určitý čas, aby se rozvinul a „usadil“. Únor byl pro nás zlý, protože komunisti otce vyhodili z práce a od té doby až do své penze jezdil do nižšího úřadu ve městečku T., kde mu přidělili práci. Potom ho přinutili vstoupit do strany a po čase ho vyhodili s tím, že se do ní „vetřel“. Takže jak vidíte po tomto dlouhém úvodu, neměli jsme důvod ke spokojenosti. Jenže otec, který byl z velice chudé rodiny, to bral skutečně podle toho přísloví, že když se kácejí stromy, létají třísky. Viděli jsme, že se dělníci, zejména horníci, měli podstatně lépe než za první republiky. Já sám jsem vystudoval techniku a pracovních příležitostí bylo habaděj, takže jsem ani nepřijal umístěnku… Když naše generace pracovala s nadšením, dnes to kdekdo odsuzuje. Prý jsme byli „pomýlení“. Prý nás komunisté zneužívali. Jenže my jsme viděli, že rostou přehrady, vysokoškolské koleje, pracoval jsem i na rozšíření místní hromadné přepravy… Byl nedostatek ledasčeho, ale nebyli lidé nezaměstnaní, nebyli bezdomovci, člověk se nemusel bát jít v noci po ulici. Věřil byste tomu, že moje manželka jakožto účetní v jednom místním podniku chodila do banky pro výplatu dělníkům, kterou nosila přes park v kufříku? Chodila několik roků každých 14 dní a nikdy se jí nic nestalo. Při uzávěrkách chodila pěšky po půlnoci (už nic nejelo) asi tři kilometry přes celé město a nikdy jí nikdo ani vlas nezkřivil. … Když jsem pracoval na jedné z poboček V., můj tehdejší nadřízený mi zaručoval, že se nebudu muset plést do politiky, ale potom mě nedokázal udržet a já jsem vzal funkci bytového referenta ROH (Revolučního odborového hnutí) a chodil na Okresní výbor KSČ vymáhat byty pro mladé manžele a místa v jeslích pro děti. Mockrát jsem se „utkal“ se soudruhy, ale nikdy jsem nebyl nijak poškozen. Ano, byly problémy, ale měli jsme zájem je řešit. Volební sliby se týkaly reálných možností – postavit v obvodu samoobsluhu, hřiště pro děti, lávku přes potok, kulturní dům. Kdybych byl souhlasil, mohl jsem se stát uchazečem na místo poslance. Když si představím, kolikrát jsem „provokoval“ – lidé z Prahy mi říkají, že bych byl v Praze za své „úlety“ seděl, až bych byl mourovatý, ale na Moravě spousta věcí prošla a ještě víc na Slovensku, kde jsem dokončil studia a nějakou dobu tam pracoval. Na druhou stranu jsem opravdu chodil na brigády a v ulici, ve které nám postavil lokální městský podnik rodinný domek „na klíč“, jsem se sousedy vybudoval chodník – k dobru mi přišly moje studentské zkušenosti z práce u dlaždičů i u zedníků. Někteří lidé chodili kolem a uplivovali si, že „pracujeme pro komunisty“, ale my jsme ten chodník dělali pro sebe – a pro ty kolemjdoucí. Přiznám se Vám, že jsem na disidenty hleděl tehdy jako na věčně nespokojené lidi… … Mám bohaté zkušenosti z četných pobytů v zahraničí a mohu Vám říci, že ve standardních západních zemích podnikatelé vědí, že se mohou stát bezdomovci, pokud je postihne shoda okolností a tedy nejsou tak arogantní jako podnikatelé čeští. Soužití lidí v těchto zemích se jeví harmoničtější než právě nyní v České republice. A není tam možné, aby se chovali politici tak strašně arogantně jako ti čeští. Politici jsou vždycky arogantní, ale míra arogance v Česku, která lidem nevadí, je zarážející. Co by dělali příslušníci jiného národa, kdyby o nich mluvil jejich ministerský předseda tak hrubě (o podělávání), jak to udělal Mirek Topolánek? Jak by hleděli na „svého ministra zahraničí, který nejprve řekne, že by nebyl ve vládě, ve které by seděl pan Čunek, a dnes slevuje na to, že mu postačí, když to jemu osobně pan Čunek vysvětlí… Víte, za protektorátu byl ministrem školství nějaký Emanuel Moravec; a ten se stal stejným příkladem zrádcovství jako norský Quisling. Česká republika je dnes plná Emanuelů Moravců – tak jak oni Američanům, nelezli do zadku sovětům ani dřívější soudruzi. … Rozčiluje mne, když někdo mluví o „kolaboraci některých herců s režimem“, protože ti, kdo to říkají, nemají představu, jak se skutečně žilo. Dnes se to všechno velice snadno kritizuje. Představte si, že žijete v socialismu – vidíte svět rozdělený na dva velké bloky. Kolem vás jsou různí lidé – od těch, kteří říkají, že se to brzy rozsype a nemohou se toho dočkat, kdežto jiní lidé usilovně pracují pro socialismus. Můžete si dnes říkat, že to byli snílci nebo darebáci, jenže tehdy jsem rozhodně patřil k těm lidem, kteří si říkali, že život máme jen jeden a žijeme jej právě v této době. Nemělo pro nás tehdy smysl vzdychat za tím, co by mohlo být, pokud bychom se o to sami nepřičinili. Ačkoliv jsem nikdy nebyl v KSČ, byla spousta věcí, které jsem jí věřil; třeba tu, že západní země měly kolonie a žily tedy na jejich úkor. Ostatně si vzpomínám, že jsem byl ochoten jít bojovat proti Západu a to proto, že místo radosti z konce války a dlouho očekávaného míru se britský premiér vyjádřil ve Fultonu, že by měly západní armády pokračovat v boji a vrhnout se na SSSR. Ten SSSR, který byl nacisty úplně zdevastovaný… Když došlo k únorovým událostem, viděli jsme, že se politické strany, jež se snažily vytlačit komunisty z vlády a přimět prezidenta, aby ustanovil úřednickou vládu bez komunistů, přepočítaly. Neučily se z historie, neznaly cítění lidí. Kdybyste věděl, kolikrát jsme v těch dnech slyšeli skandovat „Sta-lin, Sta-lin, Sta-lin…“ A divíte se? Přece porazil Hitlera, ne? A tak se tedy vrátím k těm pocitům za socialismu. Patřil jsem k těm lidem, kteří jej chtěli udělat snesitelným, zvyšovat produktivitu, dělat umění pro všechny lidi, ukázat světu, že tentokrát je to na Slovanech, aby předvedli, co umějí… Jakápak kolaborace s režimem? Kolaboroval Werich (sám nebo s Voskovcem) nebo to skutečně tak cítil, že nebyla za první republiky pro lidi práce a že do hladových dělníků skutečně střílela policie „tatíčka Masaryka“? ■ ■ ■ Jeden můj polský známý – říkejme mu pan N. – si oblíbil českou kulturu. Protože je rozveden a děti jsou již dospělé a výdělečně činné, odstěhoval se před třemi lety do České republiky. Naučil se velmi dobře česky; a aby se zde udržel, vystřídal několik různých zaměstnání. Třebaže je vystudovaný polonista, pracoval zde povětšinou manuálně, např. jako dělník ve strojírenském závodě. Nyní, v době krize, se mu však zaměstnání hledá hůře; a tak skončil poprvé v životě u pásu; a to doslova. Svou zkušenost popisuje jako drastickou. Člověk u pásu musí pracovat jako stroj. Nesmí se ani na chvíli zamyslet, nesmí vypadnout z rytmu. Každé narušení se podepisuje na výrobě a zároveň na platech všech zúčastněných dělníků. Ti se proto ostražitě sledují navzájem. „Štěkají po sobě jen co přijdou, ještě dřív, než si stoupnou k pásu,“ popisoval pan N.: „Je tam velice nepřátelská pracovní atmosféra!“ Budiž, můj polský známý si hledá jinou práci; při své píli a vzdělání ji nejspíš najde a z nevolnického zaměstnání bude vysvobozen. Co však ti, kteří jsou nuceni u pásu trávit deset let; a to ještě mají strach, že o tuto otrockou práci přijdou?! Nejde přitom jen o samotnou dřinu a deptající monotónnost přivádějící k duševní otupělosti. Celá věc má i svou stránku ekonomickou. Pan N. sehnal práci u pásu prostřednictvím personální agentury a tak dostává po stržení asi 20% nějakých 74 Kč hrubého na hodinu. (Podle předpisů EU i České republiky je protizákonné, aby agentura, která vám sežene práci, si za to něco účtovala, pozn.red.) Zkusme se tedy zamyslet, jaké to je, pobírat cca 100 Kč za hodinu výše popsané dřiny, tedy asi 16 tisíc hrubého za měsíc. Dle zprávy z 15. dubna 2008 zaplatí rodina, která si pořídí dítě, od jeho narození do maturity až dva milióny korun. Počítejme tedy čtyři milióny na dvě děti. Ze článku vydaného 12. prosince 2009 je zřejmé, že průměrný vysokoškolský student je v mínusu, i když mu na studium přispívají rodiče, tuto skutečnost však pro naši úvahu zanedbejme. Byt dnes přijde na jeden a půl až dva milióny korun. Zohledníme-li nutnost splácet úvěr, pak půjde spíše o ty dva milióny (a to nemluvíme o žádném nadstandardu). Spolu s výše uvedenou položkou se dostáváme na šest miliónů korun. Rozpočteme-li uvedenou částku na 18 let po dvanácti měsících, skončíme u necelých 28 tisíc Kč na měsíc. To je více než současný průměrný plat, který činí asi 23 tisíce Kč. A je to téměř dvakrát (asi 1,7 krát) více, než hrubá mzda zmíněného dělníka od pásu! Zredukujeme-li naplnění lidského života pouze na založení rodiny a pořízení vlastního bydlení (konzervativní politik Petr Nečas uvádí, že má čtyři děti a jako své zájmy jmenuje historii, knihy, klasickou hudbu a sport, především plavání a lyžování), pak pro dělnický manželský pár jde o životní cíl absolutně nedosažitelný. Do výše uvedených šesti miliónů za 18 let není totiž zahrnuta žádná z následujících položek (jejich seznam je nejspíš neúplný): poplatky za energie a do fondu oprav; nákup auta a náklady na jeho provoz nebo platby za používání osobní hromadné dopravy; stravné a ošatné rodičů; platby za lékařskou péči, případně komerční zdravotní připojištění; penzijní připojištění; kulturní a sportovní vyžití; dovolená… „Dnes slavíme dvacet let od doby, kdy jsme se vymanili ze sevření totality. Dvacet let žijeme ve svobodě a demokracii,“ prohlásil dne 17.listopadu 2009 Mirek Topolánek, pro kterého je slovo „svoboda“ zřejmě fetišem. Ale v jaké svobodě to žijí manželé, kteří musí volit, zda budou mít jedno dítě a vlastní byt anebo dvě děti, se kterými se budou celý život protloukat v cizích bytech s (deregulovaným) nájmem? A k čemu jim bude svoboda (Mirka Topolánka se žádný novinář neptá, co tím slovem myslí), až se stanou nezaměstnanými a budou žít v nuzných podmínkách, protože najít práci bude nemožné a sociální dávky budou po zásahu ODS minimální, protože „jsou často zneužívány“? Poznámka na okraj: Česká pravicová média zcela opomíjejí, že výše nastíněná ekonomická nejistota novomanželů vede nutně ke snížené porodnosti a ke stárnutí populace. Zde je nutno hledat příčinu současných potíží průběžného penzijního systému. Řešením by byla systematická a především stabilní prorodinná politika státu, na níž by se musela shodnout většina politických stran, na prvním místě ČSSD a ODS. Záměr ODS zprivatizovat penzijní systém však takovéto řešení vylučuje. Ještě horší situaci lze čekat, dostane-li se k moci strana TOP09: Její čelný představitel Miroslav Kalousek podpořil v minulosti snížení daní. Když se následkem toho nedostává na mandatorní výdaje, navrhuje nyní nikoli zvýšit příjmy státního rozpočtu, nýbrž škrtat právě v mandatorních výdajích. ■ ■ ■ Týden před Komárkovým příspěvkem glorifikujícím uplynulých dvacet let vyšel v MF Dnes článek s názvem Deset mýtů a polopravd o životě v socialistickém Československu mapující „nejčastější povzdechy, které lítost nad ztrátou socialistického způsobu života provázejí“. Článek a argumentace v něm použitá by si zasloužily rozsáhlou analýzu, od níž však tentokrát upustím. Všimnu si jen jedné věci; a totiž skutečnosti, že zmíněný článek se zcela vyhnul srovnání nákladů na bydlení před dvaceti lety a dnes. Autoři článek doplnili celou řadou grafů, jimiž se pokusili dokumentovat, že lidem se dnes žije lépe než v bývalém socialistickém zřízení, přičemž jako hodnoty průměrného platu uváděli cca 23 tisíc Kč dnes a zhruba 3300 Kčs tehdy (tento údaj koresponduje s tzv. kalkulačkou na stránkách poněkud tendenčního televizního seriálu Vyprávěj). Na základě těchto údajů došli např. k závěru, že auto lze dnes pořídit za zhruba stejný počet měsíčních platů jako tehdy; nebo konstatovali, že „v přepočtu na dnešní příjmy či důchody totiž [lidé] nakoupili u většiny zboží mnohem méně. Třeba z čisté mzdy 2 400 Kčs jste v roce 1989 natankovali 300 litrů benzinu. Z nyní podprůměrného příjmu 14 tisíc natankujete litrů pět set.“ Jak je to ale s tím bydlením? Pamětníci, se kterými jsem mluvil, uvádějí, podobně jako někteří diskutující na internetu, že pokud se člověk v 80. letech dostal ke koupi bytu, přišlo jej to na 30 tisíc Kčs. Tento údaj lze nalézt i na stránkách Komunistické strany Slovenska v článku Jozefa Šteiningera, který tvrdí, že tolik stál čtyřpokojový byt v Bratislavě. Přijmeme-li tedy tuto hodnotu jako pravděpodobnou cenu bytu před rokem 1989, zjistíme, že šlo o necelých deset měsíčních hrubých mezd. A jak je tomu dnes? Pro rozpětí cen, které jsem uváděl výše, vycházejí tyto počty hrubých mezd: 65 při ceně 1,5 miliónu (tj. hrubý příjem za šest a půl roku) a 87 při ceně 2 miliónů (tj. hrubý příjem za více než sedm let). Do tohoto jen orientačního výpočtu není zahrnuto splácení úvěru a další položky, jež může doplnit některý z ekonomicky vzdělaných čtenářů Britských listů. Nuže, v přepočtu na dnešní příjmy si lidé za socialismu mohli našetřit na vlastní bydlení šestkrát až sedmkrát rychleji. Je snad toto výdobytek „demokracie a svobody“, který by opravňoval Martina Komárka k tvrzení, že „materiální blahobyt je zdaleka největší“? ■ ■ ■ Po složení přijímacích zkoušek z českého jazyka a z matematiky jsem byl přijat na gymnázium; do třídy s rozšířenou výukou chemie. Již od prvního ročníku jsme absolvovali povinnou (a později nepovinnou) brigádu a/nebo praxi. Nejprve jsme pomáhali národnímu hospodářství týdenním sběrem zelí. Práce na čerstvém vzduchu nás bavila. Sbírali jsme hlávky zelí a tahali přepravky na decimálku a pak na traktorovou vlečku. Po čase jsme pochopili, proč ženy postupující při sklizni vždy v řadě občas nějakou tu hlávku vynechaly. Když jsme do ní kopli, rozletěla se za příšerného smradu na kousky – byla totiž vyhnilá. Když po dvou týdnech přišly podzimní deště, rádi jsme se vrátili do školních lavic. Následovala praxe v místním chemickém závodu. Nejprve jsem pracoval v údržbě. Naučil jsem se sekat trávu a ovládat srp a později i kosu. Natíral jsem plot signální žlutí. S dvoukolákem jsem odvážel haraburdí a přepravoval roztoky pesticidu na likvidaci plevele kolem zdí závodu. Později jsme už pracovali v provozu, kde nejdůležitější pravidlo znělo: Když na vás s vrchu začne něco kapat, nezvedejte hlavu, abyste se podívali, odkud! Tahali jsme pytle s chemikáliemi. Čistili jsme míchadla o dvoumetrovém průměru. Lozili jsme po žebříku do reaktoru a kýblem vybírali neodčerpané zbytky reakční směsi. Až ve třetím nebo čtvrtém ročníku gymnázia (po letech jsem litoval, že jsem místo gymnázia nešel raději na nedalekou střední průmyslovou školu chemickou, jež byla velmi náročná a vynikala vysokou kvalitou absolventů) jsme se dostali do laboratoří, kde se kontrolovala odpadní voda či ověřovala kvalita jednotlivých produktů. Ta zkušenost byla nesmírně cenná. Zjistili jsme, že laboratornímu plášti předcházejí montérky. Že člověk, který chce dělat něco lepšího a zajímavějšího, než je plnění reaktorů a jejich čištění, si to musí zasloužit – prací a usilovným studiem. Ovšem tou nejcennější byla zkušenost z dělnických šaten. Jen ten, kdo zažil vstávání v pět hodin ráno; kdo cítil puch holínek, které si dělníci natahovali, než se vydali do provozu; kdo slyšel stále znovu tytéž vtípky a viděl ošuntělé výstřižky nahých žen nalepené na vnitřní dvířka skříněk; jen ten, kdo zažil tu ubíjející, každodenní rutinu, si skutečně vážil možnosti studovat. Praxe v chemickém závodě patřila k tomu nejdůležitějšímu, s čím jsme se v pubertálním období setkali. Začali jsme si vážit manuální práce a lidí, kteří se jí každodenně živí. Byli jsme vděčni za možnost studovat a být v budoucnu – do jisté míry – svými vlastními pány. Komunistická „totalita“, která nám takto diktovala pár týdnů práce „v nějaké zasrané fabrice“, nás povzbudila ke studiu na vysoké škole, které tehdy rozhodně nebylo samozřejmostí. ■ ■ ■ Před několika měsíci mne v Olomouci na Horním náměstí oslovila asi osmnáctiletá studentka. Možná jste to také zažili: Nějaký mobilní operátor se tímto způsobem snaží získat další klienty. Mladí lidé (pokud mohu soudit, jsou to častěji muži než ženy), oblečení… inu, mladě, oslovují kolemjdoucí (řekl bych, že nejčastěji ženy mezi 40 a 55 lety věku) a spolu se službami mobilního operátora jim cpou i jakousi kosmetiku. Jednání oněch mladých mužů je velmi asertivní; přidrzlé, řekl bych. Zbytnělé sebevědomí těchto dealerů se projevuje jak nagelovanými vlasy, lesklým sáčkem a botami s dlouhými špičkami, tak floutkovským způsobem, jímž své potenciální oběti oslovují. Když se na mne ona dívka obrátila, využil jsem příležitosti a začal se vyptávat, čímž se naše role jaksi prohodily. Dověděl jsem se leccos; ale jen jedna věc mi skutečně vyrazila dech. Když jsme se zeptal, kolik se za takovou „práci“ platí, prozradila mi že minulý týden, který prý byl jen průměrný, si přišla na osm litrů čistého. Šokovalo mne to. Ne proto, že mnohý z mých vysokoškolsky vzdělaných kolegů s doktorátem, post-doc zkušeností v zahraničí a s několikaletou praxí v náročném oboru vydělává výrazně méně, ale kvůli zjištění, jaká měřítka sugeruje mladým dnešní společnost. Ti hoši a dívky, kteří otravují kolemjdoucí, si už napořád budou myslet, že činnost, jíž se věnují, je práce. Budou žít v přesvědčení, že vydělat prachy – nějakých 1000 Kč na den – „je v poho“. A až dorazí do České republiky problémy globálního charakteru (posledních 15 let vypadá, jako by se naše vlády snažily, abychom neměli kde pěstovat zemědělské plodiny a neměli co jíst), pak zde bude sociologicky významná vrstva lidí, kteří nebudou schopni pochopit, že blahobyt už byl a že nás nečeká než stále další uskrovňování. ■ ■ ■ Čeští politici léta hřeší na špatnou paměť voličů. Jako spiklenci se v této souvislosti jeví čeští novináři – stačí jen připomenout, kolik kauz již v minulosti s velkou senzací otevřeli, aby je posléze nechali upadnout v zapomnění, bez toho, že by je kdy dotáhli do konce. A tak ti, kdo plnými doušky užívají svobody, o níž tak rád mluví např. Mirek Topolánek a píší redaktoři Mladé Fronty Dnes, nemusejí mít obavy z prakticky jakékoli své činnosti, jež odporuje českým zákonům (o morálce nemluvě). Příklad: Vlivný člen ODS Patrik Oulický si staví načerno honosnou rezidenci v chráněné krajinné oblasti. Zpráva o tom po pár dnech odumřela v záplavě mnoha dalších, většinou mnohem méně důležitých. Po několika měsících se dozvídáme, že „Ústecký stavební úřad zřejmě nenařídí podnikateli a vlivnému členu ODS Patriku Oulickému zbourání údajně černých staveb v Moravanech na Ústecku v Chráněné krajinné oblasti České středohoří.“ Kauza odumře, neboť se jí žádný investigativní novinář dále věnovat nebude. Beztak v České republice prakticky žádní nejsou. Je zřejmé, že kdokoli další může následovat Oulického vzoru – stržení protizákonně vybudované stavby se nekoná. Postiženi jsou tím jak obyčejní lidé, tak životní prostředí. Dokladem je obří prodejna Hornbach nebo rozlehlé distribuční centrum Kaufland, jež se obě začaly v Olomouci budovat nezákonně. Ale už stojí. ■ ■ ■ Paměť… Standard Britských listů vyžaduje, aby pokud možno každé tvrzení bylo podloženo odkazem, citací, což pro většinu českých profesionálních novinářů představuje nesplnitelný požadavek. Pro několik dalších odstavců však musím i já (konec konců, nejsem novinář) upustit od uvedení (vyhledání) odkazů. Je nad mé síly prolistovat několik ročníků např. Lidových novin, Práva či MF Dnes, abych dohledal to, co si pamatuji, že jsem v nich před deseti či patnácti lety četl. Nemluvě o případech, které znám jen z doslechu a o kterých jsem v novinách nikdy nečetl, neboť žádného novináře nezajímaly; což se za posledních dvacet let nijak nezměnilo. Odvolávám se proto na svou paměť. Laskavý čtenář promine. Podobně jako v 60. letech – jak se o tom zmiňuje pan L. – existovali i v 80. letech občané, kteří chodili víceméně dobrovolně na některé brigády. Říkalo se tomu Akce Z. Ve svém volném času pracovali tito lidé na stavbě a pomáhali vybudovat, čeho bylo v obci zapotřebí – tu zdravotní středisko, tam kulturní dům. Podle pamětníků, se kterými jsem mluvil, pracovali v naprosté většině zdarma. Nevím, komu po dostavění takové zařízení patřilo – nejspíš dotyčné obci. Po roce 1989 však došla naplnění floskule čerstvých reformátorů přibližně tohoto znění: „Za komunistů to patřilo všemu lidu (všem), takže vlastně nikomu. To, že za něco byli zodpovědni všichni, znamenalo ve skutečnosti, že nikdo nebyl zodpovědný za nic.“ Tehdejší zárodky občanské společnosti nebyly připraveny na dravost autorů těchto výroků. A tak netrvalo dlouho a najednou jsme zjišťovali, že tamta stavba patří novopečenému podnikateli a další zase někomu jinému. Neprobíhala žádná výběrová řízení, žádné soutěže, prakticky nikdo nevěděl, že v zákulisí se rozdávají (na tehdejší dobu) relativně velké majetky. Rozdávalo se i to, co si lidé vlastníma rukama postavili. Takto si pamatují počátky privatizace v nejmenované obci na Moravě: Kulturního střediska, které bylo v 80. letech vybudováno svépomocí v Akci Z, se neznámým způsobem zmocnil podnikatel v oboru výroby potravin. Nechal vytrhat podlahu z leštěného kamene a v bývalém kulturním středisku instaloval balicí linku na potraviny. Jsem si jist, že mnohý čtenář Britských listů by mohl posloužit nejednou podobnou historkou ze svého okolí. Další vzpomínka se pojí se strojírenskou výrobou. Do jistého podniku přijeli na počátku 90. let Američané. Procházeli tamější výrobou (není mi známo, kdo a proč je tam tehdy pustil) a zcela konsternováni si vše natáčeli na kameru. Nemohli totiž pochopit, jak je možné, že čeští dělníci dokáží ručně udělat to, co v USA nedokáží vyrobit ani s pomocí automatů. Mnohokrát jsem později slyšel historku, která jako by byla obtištěna přes kopírák: Nový zahraniční majitel (vlastník, investor – nazývejte to, jak libo) nastoupil do vedení firmy a první, co udělal, bylo odvezení technického archívu. Ukrást technologii, to bylo mnohdy to jediné, oč novým vlastníkům šlo. Firma, kterou „investor“ s četnými sliby převzal, pak nějakou dobu přežívala, než se po dvou, třech letech ukázalo, že se vlastně nic k lepšímu nezměnilo, jen podnik se stal méně konkurenceschopným. Nastoupil nový zahraniční vlastník s novými sliby a po pár letech se totéž opakovalo v bledě modrém. Výsledkem je, že strojírenství, jež si před rokem 1989 nestálo ve světě nikterak špatně, již dvacet let beznadějně upadá. A tam, kde neupadá či se dokonce rozvíjí, stojí vedení firmy před neřešitelnou otázkou: Jak zajistit strojní výrobu – dnes přitom velmi často ovládanou prostřednictvím počítače, nejde tedy o žádnou „špinavou práci“ – když téměř nikdo nechce pracovat v dělnických profesích? Česká republika totiž od počátku 90. let neprozřetelně likvidovala učňovské školství a poslední vysoce kvalifikovaní dělníci v současnosti odcházejí do důchodu. Společenská poptávka po vysokoškolských diplomech vede k tomu, že rodiče ani těm synům, které výjimečně práce rukama baví, nedovolují přihlásit se do učení a nutí je ke studiu, které přitom v současném systému přebujelého vysokoškolského vzdělávání nezaručuje absolventům lepší pozici na trhu práce. Československo kdysi vyváželo letadla a celé investiční celky; a ještě před deseti lety se psalo o ruských nákladních automobilech značky Kamaz asi toto: Ano, jezdí po celé Sibiři – poté, co jim tam Tatrovky postavily cesty. Dnes je již Tatrovka mimo hru. Dvacet let zanedbaného vývoje a výzkumu se neblaze podepsalo na druhdy slavné značce a podle nového výkonného ředitele, který se nyní pokouší o stabilizaci firmy, budou muset opustit výrobu vlastních motorů, protože kvalitnější se dají jinde pořídit o třetinu levněji. Osobitou kapitolu v dějinách demontáže dříve průmyslově vyspělé země představuje hanebná likvidace České námořní plavby. Československo – byť vnitrozemský stát – mělo vlastní, ve světě uznávanou, obchodní flotilu a vysoce kvalifikovaný personál včetně kapitánů dálné plavby. Tuto flotilu v půli 90. let, za vlády pravicové koalice vedené Václavem Klausem, získal do svého vlastnictví neblaze proslulý Viktor Kožený. Námořní lodě, jejichž podstatnou část v 70. a 80. letech zaplatila Československá socialistická republika ze státního rozpočtu, prodal, čímž Českou republiku připravil o možnost pokračovat ve výnosném provozování vlastní námořní přepravy, zatímco sám se bezostyšně obohatil. (Ve zprávě o roku 1998  čteme: „Přestože lodě (většinou nové a moderní stavbou i vybavením, zajištěné kvalifikovanými posádkami) byly nadále plně uplatnitelné na námořním trhu, měly zajištěné zaměstnání s výsledky, umožňující přestát i pokles námořního trhu, bylo rozhodnuto o jejich prodeji a podnik vykázal hlubokou ztrátu (samotný provoz lodí skončil aktivním výsledkem). Tím skončil i provoz vlastních námořních lodí, stav pracovníků ústředí byl postupně zredukován na minimum, v činnosti zůstalo po určitou dobu řízení technického provozu některých z prodaných lodí a činnost dceřiných společností v tuzemsku…“) V současnosti se Česká námořní plavba zabývá především pronájmem nemovitostí a čeští námořníci slouží na lodích cizích společností. ■ ■ ■ Jedna z nejzávažnějších vzpomínek, již je tak těžko dokumentovat písemným zdrojem, se týká penzijního systému. Někdy v první polovině 90. let byl v Lidových novinách nebo v MF Dnes zveřejněn údaj o tom, kolik peněz vybraných na penze se nespotřebovalo a místo toho se nalilo do rozpočtu k pokrytí jeho deficitu. U moci byla tehdy Klausova vláda a částka se v roce, jehož letopočet si nepamatuji, zcela jistě pohybovala na úrovni desítek miliard korun za rok. Stran situace v první půli 90. let se musím spoléhat na svou paměť; v případě roku 2008 se ale mohu odvolat na rozhovor, který Mladé Frontě Dnes poskytl ministr práce a sociálních věcí v současné Fischerově vládě. Rozhovor vyšel 15. září 2009 a Petr Šimerka v něm uvádí skutečnost, která – jak na to v Britských listech upozornil Ivo Bubeník – se zdá být lhostejná pravicovým novinářům, kteří tak často nekriticky obhajují Občanskou demokratickou stranou prosazované reformy včetně té penzijní. MF Dnes: Na důchodech se příští rok vyplatí o 40 miliard víc, než se vybere na důchodovém pojištění. Kde bude brát stát na důchody za několik let? Petr Šimerka: Do loňska se vybralo víc, než se vyplatilo, loni o 21 miliard víc. Problém je, že přebytky se rozplynuly ve státním rozpočtu a utratily se za něco jiného. Kdyby se to využívalo jen na důchody, tak by se krizové roky, jako je tento, snáze překonaly… Zatímco pravicoví politici v čele s ODS už několik let masírují české voliče tvrzením, že penzijní reforma je absolutně nevyhnutelná, protože populace stárne a důchodců přibývá, přičemž bývalý ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas otevřeně vyhrožuje čtyřicátníkům a lidem mladším, že „pokud si individuálním způsobem nebudou dlouhodobě spořit na období svého důchodu, tak ze státního důchodového průběžného systému budou v podstatě v budoucnosti odsouzeni k velice nízkým důchodům“, tunelují vlády vedené ODS (ale je pravděpodobné, že i vlády vedené ČSSD) průběžný penzijní systém. Jde o otřesné zjištění, že Česká republika se v posledních letech razantně zadlužuje i přesto, že do rozpočtu přilévá peníze, jež měly zůstat odloženy na penze. Sprostota některých českých politiků je neuvěřitelná. „Do důchodového systému se bude muset více angažovat každý z nás cestou individuální, cestou dobrovolnou, cestou soukromých prostředků. Na penzi se bude muset spořit již od raného mládí…“ prohlásil na 20. kongresu ODS Petr Nečas, aniž by se slůvkem zmínil o tom, že stát fakticky krade peníze, které mu nepatří. Od „generace dnešních čtyřicátníků a mladších generací než dnešní čtyřicátníci“ vybírá peníze určené na penze a používá je k jinému účelu; zároveň po týchž generacích chce, aby si začaly odkládat další své peníze na své budoucí penze. Ve světle uvedeného se jeví jako výsměch, když politici říkají, že „jsme si žili nad poměry“ a nyní „si musíme utáhnout opasky“. Vždy přitom užívají plurálu, aby naznačili, že se to bude týkat nás všech. Skutečnost je ale taková, že „nad poměry“ si žije např. generální ředitel společnosti ČEZ Martin Roman, jenž jako odměnu získal v roce 2008 nemravných 677 milionů korun. Nad poměry si žijí i lidé, kteří se s ním typickou českou náhodou setkali na dovolené v Itálii: Mirek Topolánek, Marek Dalík, Milan Urban, Aleš Řebíček nebo Vladimír Johanes. Někteří ze jmenovaných se pak v Poslanecké sněmovně podíleli na legislativním přílepku, který společnosti ČEZ poskytuje emisní povolenky 68 miliard korun. Jestli toto není korupce, tak co tedy? Rozdíl mezi dneškem a dobou před 20 lety spočívá v tom, že komunisté si nehráli na demokracii. O zásadních věcech nediskutovali a rozhodovali z titulu diktatury proletariátu sami. Dnes se konají každé čtyři roky svobodné a demokratické volby; v těch ale občané rozhodují jen o tom, kdo se dostane k lizu (byť dojemná souhra Martina Římana (ODS) a Milana Urbana (ČSSD) při prosazení výše uvedeného přílepku naznačuje, že voliči vlastně nerozhodují ani o tom). ■ ■ ■ Ačkoliv tráví Jan Čulík většinu života v zahraničí, byl to právě on, kdo si všiml a do Britských listů napsal, že zkušenost s obdobím socialismu např. v Ostravě se výrazně odlišuje od zkušenosti pražské. Podobně i pan L., jehož jsem citoval výše, poznamenává, že situace v Praze se za socialismu nedala srovnat se situací na Moravě nebo dokonce na Slovensku. Dvacet let „po pádu komunismu“ nemohu než se připojit s obdobnou zkušeností (jakkoli je nutno brát v potaz, že vycházím jen z toho, čemu se říká první dojem). Vždy, když jedu do Prahy, najdu si chvíli, abych navštívil knihkupectví Academia na Václavském náměstí. Po hodině strávené výběrem knih využívám služeb tamější kavárny, kde jsem doposud nikdy neseděl sám. Protože jsou tam stolečky dosti blízko u sebe, jen stěží mohu neslyšet, o čem se baví lidé kolem mne. Téměř pokaždé se baví o politice a vždy, když se baví o politice, vyrozumím, že jsou příznivci pravice. Když jsem tam byl naposledy, seděli hned u vedlejšího stolku dva muži ve věku, který jsem odhadoval na 65 až 70 let. Byli velmi zachovalí, oba s bílými či šedými vlasy, se zastřiženým vousem. Oblečeni byli – to jsem rozpoznal díky školení mých kolegů – ve kvalitní a nikoli levný outdoorový outfit. Popíjeli kávu a diskutovali o politice, příležitostně listujíce MF Dnes a Lidovými novinami. Mluvili dostatečně hlasitě, takže bych jim rozuměl, i kdybych seděl na opačném konci maličké kavárny; seděl jsem však hned vedle nich a tak – i kdybych nechtěl – jsem byl posluchačem jejich rozhovoru. Budu stručný – jeden z nich se chlubil např. tím, že už kdysi se znal s Václavem Klausem; ale co mi nejvíce utkvělo v paměti, byl výrok pronesený možná poněkud nenávistným, v každém případě však silně opovržlivým hlasem, který ještě ožil spolu s posledním slovem: „Já opravdu nechápu, jak na tý Moravě můžou volit ty socany!“ Někdy stačí jediný detail, aby si člověk pojmenoval to, co už delší dobu zaznamenává. Je to zcela jiný svět, pomyslel jsem si v tom okamžiku. Svět, kde prakticky neznají nezaměstnanost; svět, v němž se pohybují hustou sítí městské hromadné dopravy, které ovšem přezdívají „socka“. Svět, jehož východní hranice leží někde u Běchovic, maximálně však kdesi u Pardubic. Svět, ve kterém si mohou dovolit být pravicovými voliči, protože pobírají nadprůměrné platy, neznají strach z propouštění a netuší, co to znamená jezdit denně za prací deset nebo také třicet kilometrů autobusem, ve kterém se netopí, aby lokální dopravní podnik ušetřil… Je to jistě svého druhu generalizace; podobně jako ta Jaroslava Nohavici, který zpívá: „… A v Praze kalamita jak na Sibiři, Tři centimetry sněhu! A u Muzea čtyři…“ Na Moravě však vidím zcela odlišný svět. Vyrůstal jsem mezi lidmi, kteří se často živili nejenom hlavou, ale zároveň těžkou manuální prací. Jsou to dělníci a zemědělci, kteří do důchodu odcházejí s podlomeným zdravím, často s opotřebovanými klouby. Jen těžko si lze představit, že by měli do penze odejít byť o jeden rok později, ale pro česká pravicová média jsou to flákači, kteří nechtějí pochopit, že na penze nejsou a nebudou peníze; zdeformováni „dobou komunismu“ očekávají nerealisticky, že stát je bude živit… Lidé na Moravě nevolí Českou stranu sociálně demokratickou z nějaké lásky k Jiřímu Paroubkovi. Volí ji proto, že se jim nežije snadno a mají za to, že jejich zájmy bude nejlépe reprezentovat levicová strana. A volí ji také proto, že nechtějí volit komunisty. Tak jako dnes v České republice, i v bývalém socialistickém Československu existovaly vedle sebe zcela odlišné světy. Za totality jsme nemohli říkat, co jsme si mysleli, slýchávám dnes z médií. „Já jsem si vždycky říkal, co jsem chtěl,“ rozhorlil se jeden z pamětníků, když jsem se jej na to zeptal, a pokračoval: „Víte, největší strach říct, co si myslí, měli ti, co se chrtili po penězách. Měli strach, že když si otevřou hubu, přijdou o prémie; a tak drželi hubu a krok.“ Další šedesátník popsal svou zkušenost takto: „Bylo zapotřebí znát jejich slovník. Ale když jste zašel na správné místo, oháněl se frázemi z aktuálního úvodníku Rudého práva a patřičně to okořenil odkazem na závěry XVII. sjezdu KSČ, to byste se divil, jak rychle se věci daly do pohybu. Zvláště, když si byli vědomi, že to co chystali, byla pěkná levota…“ Jan Čulík popisuje, že rodiče některých jeho studentů nemuseli do průvodu. Připojím tedy svou zkušenost: Pokud se nějaká akce konala v rámci nebo místo školního vyučování, byla samozřejmě povinná. Na ty ostatní jsem však chodíval zcela výjimečně. Nikdo mne za to nepronásledoval, bylo jen nutno se správně vymluvit – na nachlazení nebo na účast na akci konanou jinou školou nebo v jiném městě (nikdo to ale neověřoval). A tak jsem v prvomájovém průvodu byl jen dvakrát za život. Poprvé asi v pěti letech. Podruhé v osmé třídě základní školy, když se mnou mlátila puberta a přestával jsem se učit do školy. Rodiče tehdy rozhodli, že 1. května doma nezůstanu. Do prvomájového průvodu jsem šel za trest. O rok později jsem se dobrovolně zúčastnil kladení věnců. Šel jsem proto, abych viděl dívku, do níž jsem se tehdy zamiloval. Moji rodiče nebyli komunisté, ale ani antikomunisté. Co si pamatuji, vždy se bavili velmi otevřeně o politice a o problémech v zaměstnání, jež nejčastěji přicházely prostřednictvím Revolučního odborového hnutí (ROH). Již ve čtvrté třídě mi vysvětlili (byli pro mne mnohem větší autoritou než soudružka učitelka), že v roce 1968 jsme se nedočkali „bratrské pomoci“, ale že ČSSR je od té doby okupována Sovětským svazem. O tři roky později jsem o těchto věcech a dalších politických otázkách zaníceně diskutoval s některými spolužáky. Již v té době jsme dobře věděli, před kým můžeme mluvit a před kým raději ne; nicméně skupina, před kterou jsme se do debat o politice nepouštěli, byla spíše apatická než ideologicky zanícená. Od prvního ročníku gymnázia jsem prakticky denně četl Rudé právo, ale denně jsem také poslouchal stanici Volá Londýn. Slýchám-li dnes, že minulý režim byl bez výhrady totalitní, pak nabývám dojmu, že jsem žil ve zcela jiné zemi. Závěrem Dnešním příspěvkem jsem volně navázal na článek, který jsem před dvěma lety zveřejnil pod názvem Občané České republiky – blbečci s volebním právem. Občané České republiky – blbečci s volebním právem. V něm jsem na obsáhlém seznamu nepravostí páchaných českými politiky dokumentoval, že i když Česká republika vykazuje formálně demokratické charakteristiky, možnosti občanů fakticky se podílet na moci (a tedy na demokracii) jsou jen omezené. Občanům České republiky je umožněno se víceméně svobodně vyjadřovat – třebaže do většiny českých médií se nikdy nedostanou kvůli pravicové orientaci jejich redaktorů – a každé čtyři roky se zúčastnit voleb. Na jednání politiků v obdobích mimo volby ale nemají prakticky žádný vliv; přinejmenším do okamžiku, kdy se vydají hromadně do ulic. V dnešním článku jsem zašel – na základě zkušenosti posledních dvou let – ještě dále. Pokusil jsem se demonstrovat, že občané České republiky nejen, že nemohou participovat na demokracii, ale jsou v současném režimu, který jeho proponenti označují jako svobodný a demokratický, stále více zbavováni i oné svobody. Ne ovšem svobody cestovat nebo vyjadřovat své názory, ale svobody rozhodovat o svém životě. Nástrojem omezování svobody dnes ale není – jako tomu bylo před 20 lety – policejní aparát. Svoboda jednotlivce je v současnosti oklešťována ekonomickými nástroji. Deregulace, liberalizace, reformy a privatizace, to jsou postupy, jež nutí jednotlivce a jeho rodinu, aby se zadlužoval, chce-li žít alespoň trochu důstojný život. Jakmile se však člověk zadluží, stává se konformní vůči systému, který jej k zadlužení donutil, a v zájmu finančního zabezpečení sebe a své rodiny přistupuje na dobrovolné omezení svobody projevu (jak ukazuje příklad zaměstnance firmy Hyundai uvedený výše). Na opačném pólu společnosti mezitím dochází k dalšímu bohatnutí úzké vrstvy politiků, manažerů a nejrůznějších šedých eminencí. Příkladem je již zmíněná neúměrně velká a nezasloužená odměna generálního ředitele společnosti ČEZ. Obhajoba této odměny odkazem na ředitelovu zodpovědnost za obří firmu je krátkozraká: Bude-li pana generálního ředitele někdy operovat chirurg, získá tím snad nárok na odměnu v řádech miliónů, protože při operaci byl zodpovědný za život generálního ředitele, který je zodpovědný za obří firmu, atd…? Domnívám se, že vše popsané začíná postupně delegitimizovat systém, který byl v České republice nastolen po tzv. sametové revoluci s příslibem jejího hlavního protagonisty, že sociální jistoty zůstanou zachovány. Roste společenská nerovnost a ti, kdo dnes mají moc a peníze, používají k prosazení svých cílů stále častěji prostředky, jež se spravedlivou demokratickou společností nemají nic společného. Metodou kontrastu a pomocí vzpomínek jsem se pokusil ukázat, že skutečnost nebyla a není jen černobílá. V České republice dnes nežijí jen samí úspěšní a bohatí; naopak, jsou zde mnozí, kterým se pracuje a žije těžce a jsou se současným stavem naší země a svého vlastního života nespokojeni. Ani socialistické Československo nebyl homogenní totalitní monolit jedné tváře; nežili tam jen samí vrazi, bachaři, vězni a disidenti. Žila v něm celá řada lidí, kterým socialismus nastolený komunisty po několikaleté světové válce přinesl pozvolné zlepšení podmínek nejen pro obyčejný život, ale i pro kulturu a oddech. Právě řečeným ale nijak neobhajuji všechno to bezpráví, které se za vlády komunistů prokazatelně dělo. Zasluhuje ostrý odsudek to, co se dělo především do roku 1953 a pak v roce 1978. Je nepřijatelné, že lidé byli po celých 40 let kvůli svým názorům zavírání, biti, mučeni či vystěhovávání do zahraničí. K tomu všemu bohužel docházelo a dodnes to diskredituje jak socialistické zřízení, tak prvotní – již křesťanskou – ideu komunismu. Jak se však říká, je nutno dát pozor, abychom s vaničkou nevylili i dítě, což se v současné České republice děje. Namísto pečlivého a podrobného srovnávacího studia doby před rokem 1989 a doby po něm je vedeno křižácké tažení proti minulosti, jejíž hodnocení je dopředu stanoveno. Současný český antikomunismus by byl směšný, kdyby nebyl tak nenávistný a tedy nebezpečný. Slovník, kterého užívají badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů, zní začasté jak z 50. let. To, co dominuje současnému veřejnému prostoru, je ve své podstatě bolševismus těch, kdo konečně (zase) objevili tu jedinou správnou pravdu, a vše, co do ní nezapadá, chtějí jednou provždy dehonestovat a zničit. Před dvaceti lety socialismus zdiskreditoval sebe sama. Neschopnost vedení státu komunikovat s veřejností, nedostatky v zásobování základními hygienickými potřebami a katastrofální znečištění životního prostředí ukázaly jasně, že komunisty vedené socialistické zřízení selhalo. Po dvaceti letech ale vidíme, že podobně selhává i zřízení kapitalistické. Zatímco nakupujeme v super- a hypermarketech hromady zboží a luxusu, o kterém se středověkým králům ani nesnilo; zatímco si vozíme zadky každý ve svém klimatizovaném voze; zatímco si vychutnáváme každoročně dovolenou tisíce kilometrů od domova, životní prostředí na Zemi kolabuje. Ubývá deštných pralesů. Mořská fauna je na pokraji vyhubení. Roste koncentrace oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů; a bez ohledu na výsledek jednání v Kodani ještě hodně dlouho růst bude. Chceme-li doklad o tom, že kapitalismus se socialismu ve svém destruktivním účinku vyrovná, pak se stačí podívat do Ostravy, která je dnes znečištěna prakticky stejně jako před dvaceti lety. Co s tím? Domnívám se, že má-li lidstvo uspět tváří v tvář nastupujícím globálním hrozbám, potřebuje spolupráci všech schopných, od manažera po posledního dělníka. To si žádá sociální stabilitu podmíněnou sociální spravedlností, kterou dle mého názoru nemůže zajistit kapitalistický systém (tedy alespoň ne takový, jak jej vidíme ve Spojených státech, v Číně nebo v současné České republice). Jen systém založený na dobrovolné spolupráci a šetrný k životnímu prostředí, systém, ve kterém bude mít každý svou práci a každý bude mít co jíst, pít a čím se ohřát, i když následkem globální krize dorazí sucha, povodně, hladomory a nedostatek energie, jen takový systém má šanci v nejbližších desetiletích uspět. Decentralizace (lokalizace) výroby, spotřeby a rozhodování, jež tento systém vyžaduje, je ale v ostrém protikladu k tomu, co ve svých programech nabízí nejenom ODS a ČSSD, ale dokonce i současná Strana zelených. Možná je na čase přestat se ohlížet po politicích. Měli bychom se spolehnout sami na sebe. Britské listy Jakub Rolčík