Jan Keller, 8.11.2010, Právo
Brzy si budeme připomínat 21. výročí změny politického systému v naší zemi. Vyslechneme řadu chvalozpěvů z úst mocenské elity, tak jako v letech v minulých.
Ze stejných úst uslyšíme, že ten, kdo vidí na novém systému jiné než jen zcela drobné a okrajové vady, je nejspíš nostalgik, který by nejraději žil pod ruskou knutou.
Pokud se nenecháme zastrašit podobnými invektivami, můžeme se pokusit nahlédnout pod povrch dění. Povšimněme si, v jakém smyslu se například zprofesionalizovala nová politická třída.
Po roce 1989 nastupovali do mocenských funkcí v pravém slova smyslu amatéři, často upřímně přesvědčení o tom, že chtějí sloužit veřejnosti. Dnes máme co činit s profesionály, kteří dokonale ovládají umění zastírat skutečné poměry a jejich příčiny a tematizovat v prvé řadě ty otázky, jež slouží posílení jejich vlastní pozice.
Výsledkem je, že v situaci, kdy se společnost stále více štěpí na nadstandardně si žijící zlomek populace (nemalá část z nich je spjata právě s politickým aparátem) a na ty ostatní, je pozornost systematicky odváděna k pseudoproblémům. Zvlášť dobře je to vidět v souvislosti s tím, jak se označují politické strany. Nejprve jsme se, to ještě hluboko v 90. letech, dozvěděli, že existují strany státotvorné a nestátotvorné. Nyní se dozvídáme, že hlavní soupeření probíhá mezi stranami dinosaurů a stranami skutečně moderními.
Toto škatulkování, které jistě brzy překvapí novými značkami, slouží především dvěma věcem. Za prvé má být zcela zastřen rozdíl mezi stranami pravice a levice. To v situaci, kdy zcela evidentní skupinové zájmy stojí proti sobě mnohem ostřeji než dříve. A za druhé má být umožněna kohabitace kohokoli s kýmkoli tak, aby se volič vůbec necítil podveden.
A tak na celostátní úrovni máme věřit tomu, že koalici vytvořily strany zodpovědné proti stranám nezodpovědným. Když je třeba podržet si pašalíky na úrovni velkých měst, jde zodpovědnost zcela stranou a ve svorném páru kráčejí údajní dinosauři zprava i zleva. Není na tom prý nic divného, jedná se přece o vítězství státotvornosti nad příliš riskantním experimentováním.
Volič si tak může být jist jen jedním. Ať už si příště zvolí kohokoliv, mocní se vzápětí přeskupí podle klíče, do kterého občané už nemají co mluvit. Ani ti pravicoví, ani levicoví. Zodpovědní a státotvorní pak už vůbec ne. Naši politici jsou prostě profíci.
